Přeskočit na obsah

Druhá bitva o Charkov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Bitva o Charkov.
Druhá bitva o Charkov
konflikt: Východní fronta
Východní fronta v období bitvy o Charkov
Východní fronta v období bitvy o Charkov

Trvání12.28. května, 1942
Místookolí Charkova, Ukrajina, SSSR
Souřadnice
VýsledekRozhodující vítězství Osy
Strany
Německá říše Třetí říše
Rumunsko Rumunsko
Italské království Itálie
Chorvatsko Chorvatsko
Sovětský svaz Sovětský svaz
Velitelé
Německá říše Fedor von Bock
Německá říše Friedrich Paulus
Německá říše Kurt Pflugbeil
Německá říše Ewald von Kleist
Sovětský svaz Ivan Bagramjan
Sovětský svaz Semjon Timošenko
Sovětský svaz Rodion Malinovskij
Sovětský svaz Nikita Chruščov
Síla
640 000 vojáků
1 000 tanků
asi 700 letadel
765 300 vojáků[1]
1 176 tanků
300 samohybných děl.[2]
926 letadel[3]
Ztráty
5 048 mrtvých
22 127 raněných
2269 pohřešovaných
49 letadel
celkem: 517 190
170 958 mrtvých
106 232 raněných
240 000 zajatých
2 086 děl
1 250 tanků
542 letadel

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhá bitva o Charkov bylo střetnutí Rudé armády a Wehrmachtu na východní frontě druhé světové války ve dnech 12.28. května 1942, které skončilo vítězstvím Německa.

Letní tažení německé armády v roce 1942
Sovětští zajatci u Charkova

Po úspěšném zimním protiútoku v bitvě u Moskvy byly značně vyčerpány síly Rudé armády. Proto docházelo k dalšímu doplňování stavů vojsk a sovětské vrchní velení plánovalo na rok 1942 strategickou ofenzívu, o níž byl přesvědčen zejména Stalin. Od tohoto úmyslu ho však zrazovali sovětští generálové Boris Šapošnikov, Semjon Timošenko a Georgij Žukov, kteří obhajovali obrannou strategii, protože si byli vědomi toho, že Rudá armáda není ještě zcela připravena na to, aby zvládla tak masivní útok, a to jak po stránce počtu vojáků, tak po stránce vybavení, logistiky a kvality výcviku.

Od jara probíhaly mezi německými a sovětskými jednotkami střety, které měly vyvrcholit ofenzívou v okolí Charkova, Zde se soustředily mohutné sovětské síly, které byly vybaveny množstvím nových tanků T-34. Němci však byli o pohybech Rudé armády informováni a začali podnikat protiopatření. Mimo to se Wehrmacht připravoval na letní tažení, které mělo skončit dobytím naftových polí u Kaspického moře a obsazením Stalingradu.

Sovětský útok na německé pozice začal 12. května 1942 v 6:30 hodin ráno, útok pozemních vojsk začal o hodinu později. Rudá armáda však narazila na silný odpor nepřítele, který podnikal protiútoky. Sověti se nedostali dále, než maximálně do hloubky 10 km německé obrany. Dělali chyby v průzkumu, jejich útoky byly Němcům předem čitelné. Přesto se podařilo Rudé armádě dosáhnout několika dílčích úspěchů a za pomoci tanků způsobit Němcům velké ztráty. 15. a 16. května dosáhly sovětské úspěchy vrcholu, ovšem sovětským velitelům se podařilo nakupit značné množství chyb, takže zůstaly nevyužity. 17. května se karta obrátila a na sovětské pozice začali útočit Němci. 18. května již byla situace sovětských vojsk tak špatná, že byly zastaveny útoky a jednotky přešly do obrany. Sovětští velitelé po Stalinovi požadovali stažení vojsk z ohrožených míst, ale ten jakékoliv stažení odmítl. Na intervenci Žukova později Stalin dovolil stažení a přeskupení některých jednotek, ale to už bylo pozdě. 24. května pronikly německé jednotky k Charkovu a obklíčily zde velké uskupení sovětských vojsk. Rudá armáda se pokoušela obklíčení prolomit, ovšem německé manévry a útoky Luftwaffe jí to znemožnily. Zajato bylo přes 170 tisíc sovětských vojáků a Němcům se otevřely dveře k letnímu tažení na Stalingrad a Kavkaz.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GLANTZ, David M. Charkov 1942, anatomie vojenské porážky ze sovětského pohledu. Brno: JOTA, 2006. 456 + 16 s. ISBN 80-7217-418-5. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]