Bitva u Tachova
| Bitva u Tachova | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Třetí křížová výprava proti husitům | |||
 Papežský legát Jindřich Beaufort se snaží zastavit prchající křižáky po bitvě u Tachova | |||
| Trvání | 3. – 4. srpna 1427 | ||
| Místo | Tachov, západní Čechy | ||
| Souřadnice | 49°47′43″ s. š., 12°37′59″ v. d. | ||
| Výsledek | drtivé vítězství husitů | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
Bitva u Tachova se odehrála ve dnech 3. – 4. srpna 1427 v nespecifikované lokalitě poblíž západočeského města Tachov. Spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého zde prakticky bez boje dosáhly vítězství nad vojsky třetí křížové výpravy v čele s trevírským arcibiskupem Otou z Ziegenheimu a kardinálem Jindřichem Beaufortem. Krátce po útěku protivníka zpět za hranice husité blízký Tachov oblehli, 11. srpna dobyli město a o tři dny později přijali kapitulaci jeho hradní posádky.
Předehra
[editovat | editovat zdroj]8. března 1427 vydal papež Martin V. jmenovací listinu, kterou ustanovil winchesterského biskupa Jindřicha Beauforta kardinálem a novým legátem apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu. Téhož dne také vydal bulu Salvatoris omnium, kterou vyhlásil třetí křížovou výpravu proti českým husitům; její ideologické vedení spadalo právě pod úřad nově jmenovaného legáta.[1] Začátek kruciáty byl stanoven na 29. června a do Čech měly z každé světové strany koordinovaně vpadnout čtyři útočné proudy.[2] Otázky organizace výpravy se řešily zejména na říšském sněmu, který byl svolán v měsíci dubnu do Frankfurtu. Zde byl přijat vojenský řád o 48 bodech, který, mimo jiné, v přesně daném pořadí svěřoval velení nad výpravou jednomu ze tří duchovních kurfiřtů, v tomto případě tedy trevírskému arcibiskupovi Otovi. Přípravy byly konány velmi pečlivě, přičemž organizátoři výpravy kladli značný důraz na zajištění velkého počtu střelných zbraní a bojových vozů. Přes velkorysé ambice se však v daném termínu shromáždily křižácké sbory pouze v Norimberku (později se přesunuly do bavorského Weidenu), Chebu (markrabě braniborský s kontingenty z Durynska a Švábska) a Freibergu (Sasové). Jelikož některé oddíly dorazily do shromaždišť s několikadenním zpožděním, vyrazilo vojsko směrem k českým hranicím, a dále ke katolickému Tachovu, až 12. července. Větší část vojska se spojila u Plané, odkud 20. července vytáhla ke Stříbru, jehož obležení začalo třiadvacátého dne téhož měsíce.[3] O množství shromážděných křižáků se dochovaly značně protikladné informace. Bartošek z Drahonic vyčísluje počet účastníků na 80 000 jezdců spolu se stejným či vyšším počtem vojáků pěchoty[4] a kronikář Herman Corner (Chronicon) odhadl sílu křižáků na 200 000 bojovníků.[5] Naproti těmto číslům životopisec krále Zikmunda Lucemburského Eberhard Windecke konstatoval, že celé německé vojsko bylo jen malé a slabé.[6] Na tento stav, konkrétně na slabou sílu vojska, si stěžoval i hejtman Jindřich ze Stoffelu v listu do Ulmu z 20. července.[7] Současní odborníci početní stavy účastníků třetí kruciáty odhadují na 20 000 vojáků, včetně mužů plzeňského landfrýdu a anglických lučištníků v žoldu kardinála Beauforta.[8]
Informace o připravované kruciátě, které dorazily do Čech záhy po jejím vyhlášení, nevyvolaly mezi husity žádnou paniku. Naopak, v polovině května vtrhla táborská a sirotčí polní vojska do Lužice a Slezska a v širokém oblouku protáhla kolem Žitavy na Lubno, Lemberg a Javor. Odtud se vrátila přes Trutnov a Náchod do Čech.[9] Tato akce nejenže přinesla husitům bohatou kořist ve zlatě, stříbře a dobytku, ale zcela narušila severní a severovýchodní nástupní prostory nepřítele.[10]
Po zprávách o pohybech křižáckých vojsk zvolili hejtmani husitů za své shromaždiště Prahu. Ve dnech 12. a 14. července se na Bílé hoře ubytovali sirotci, k nimž se 17. července připojili i příslušníci táborské obce. O den později tyto oddíly, posílené pražany a několika zástupci kališnické šlechty, postoupily ke Karlštejnu. Z této strategické pozice vyrazily do pole ihned po zprávě o obležení Stříbra. Podle katolického vojáka Bartoška z Drahonic čítalo toto vojsko 16 000 pěších a 1500 jezdců,[4] podle evangelického historika Zachariáše Theobalda (Hussitenkrieg) měli sami táboři pod velením Prokopa Holého 10 000 mužů a 200 vozů.[11] Zprávy o postupu husitů, kteří se patrně soustředili u Rokycan, dorazily ke křižákům nejpozději 1. srpna a již následujícího dne válečná rada rozhodla nečekat v táboře u Stříbra a zvolila vhodné místo k očekávanému střetnutí. Současně byl landshutský vévoda Jindřich s třemi tisíci jezdci pověřen úkolem zaútočit na postupující protivníkovu kolonu a poskytnout tak čas pro zformování dělostřelectva a trénu. Svou úlohu však nebyl schopen splnit a ještě téhož dne o půlnoci se vrátil zpět k vojsku.[11]
Bitva
[editovat | editovat zdroj]Zprávy současníků
[editovat | editovat zdroj]O událostech z 2. – 4. srpna 1427 informují dva základní české písemné prameny. První z těchto textů je obsažen v Kronice katolického vojáka a přímého účastníka husitských válek Bartoška z Drahonic, jenž sice byl příznivcem krále Zikmunda, avšak jeho výpověď je obecně přijímána jako objektivní. Další povrchnější popis bitvy, pokud lze o bitvě vůbec hovořit, se zachoval v drobných kronikách psaných od sklonku bojovného husitství, jež historik František Palacký jako první soustředil do literárního souboru pod názvem Staré letopisy české.
| „ | A když se řečení táboři a pražané přiblížili k Němcům na tři míle či ještě méně, řečená knížata prchla od řečeného města Stříbra do Bavor a na tom útěku zanechala v Tachově velké dělo pana krále Zikmunda, půjčené plzeňskými měšťany. Sama se pak knížata vrátila s vozy přes hvozd domů. Mezi nimi, jak se po pravdě říkalo, byl kterýsi kardinál vyslaný panem papežem, aby s nimi táhl proti kacířům. Při tom útěku a úprku jim tento kardinál ukazoval prapory, totiž papežský a říšský, i kříž, a vztyčil je, aby se na ně rozpomněli a neutíkali, a mnoha slovy je napomínal. Nakonec však vida, že nic nepořídí, strhl týž kardinál korouhve, hodil je před Němce na zem a prudce jim lál. Jeden rytíř pak, řečený Kamrovec, zvolal: „Nevidím, před kým utíkat, žádného nepřítele nevidím!“ A tak odjel s panem Vilémem ze Švihova do Tachova. A toto zahnání na útěk se událo po sv. Jakubu. | “ |
| — Bartošek z Drahonic[4] | ||
| „ | Téhož roku na sv. Jakuba němečtí kurfiřti a říšská města vtrhli s velikým vojskem do Čech a oblehli město Stříbro, které držel pan Přibík Klenovský se svou čeledí; sám Zmrzlík k němu dorazil, když už bylo město obleženo. Statečně se Němcům bránili, ačkoliv dobývali město těžkými děly a bořili hradby. Když jim táhli Čechové na pomoc a byli teprve u Rokycan, pět mil od Stříbra, Němci se neodvážili čekat, až přijdou, a s hanbou utekli ze země. Někteří se opozdili na Tachově. Čechové táhli za nimi, ohněm dobyli město Tachov i hrad a ukořistili a odvezli do Tábora těžké dělo nebožtíka krále Václava, zvané Chmelík. | “ |
| — Staré letopisy české[12] | ||
Pravděpodobný průběh
[editovat | editovat zdroj]
Názory historiků, kteří se zabývali popisem akcí v okolí Stříbra a Tachova, nejsou zcela jednotné, přesto si lze o bojových operacích učinit poměrně objektivní představu. Podle textu tzv. Třeboňské kroniky lze předpokládat,[13] že první panika začala mezi prostými křižáckými bojovníky a vozataji propukat již z rána 2. srpna, kdy byly zapáleny zbytky tábora a vojáci se měli přesunout proti nepříteli.[14] [pozn. 1] Husité byli v tu dobu od Stříbra vzdáleni tři až pět mil. Ke stupňování zmatku přispěly i špatně organizované a chaotické přesuny, které vyvrcholily ústupem značné části prostých bojovníků k bavorským hranicím. Jejich příkladu začaly brzy následovat i další jednotky, které s sebou postupně strhly zbytek armády.[11] K tomuto hromadnému útěku pravděpodobně přispěl i neúspěšný návrat landshutského vévody Jindřicha a jeho tří tisíc jezdců o půlnoci z 2. na 3. srpna. Převážná většina vojáků ustupovala směrem k Tachovu, kam, shodou okolností, před nedlouhou dobou dorazil kardinál Beaufort. Vývojem situace překvapený papežský legát svolal válečnou radu a důrazně požadoval obnovení akcí proti husitům. Sám přítomné velmože velmi positivně motivoval prohlášením, že při bitvě osobně a bez štítu stane na špici bitevního šiku.[11] Následujícího dne, tedy v pondělí 4. srpna, se ztenčené křižácké vojsko shromáždilo před Tachovem, aby se postavilo husitům na odpor. Podle veršovaného žalozpěvu o Čechách, který složil mosazník Hanuš Rosenplüt, jenž byl jako dělostřelecký zbrojíř přímým účastníkem výpravy, většina velitelů kardinálovi radila, aby dal povel k ústupu. Krize dostoupila vrcholu, když se nejmenovaný ctižádostivec pokusil vytrhnout korouhev z rukou váhavého vévody Jana z Neumarktu, jehož kardinál pověřil vrchním velením. Toto gesto zapříčinilo, že se korouhev octla na zemi, což křižáci považovali za špatné znamení a okamžitě začali opouštět své pozice.[15] Papežský legát Beaufort se opět pokoušel vojáky zastavit, k tomuto účelu využil nadávek i proseb, přesto bezvýsledně. Dokonce prý před knížaty roztrhal říšské korouhve a hodil jim je k nohám, ale nakonec musel i on sám ustoupit k německým hranicím. Písemné prameny dále informují, že mimo hlavní křižácké těleso stahující se do Bavorska ustoupila část vojáků, převážně se jednalo o muže plzeňského landfrýdu, za hradby Tachova.[13] Husité tak před městem zastihli jen několik opozdilců ze zadního voje, které patrně ihned pobili.[16]
Důsledky
[editovat | editovat zdroj]V pobíjení prchajících křižáků patrně pokračovaly vybrané oddíly husitů i v následujících hodinách. Zbylá část polních vojsk pak oblehla Tachov, který se v dalších dnech stal terčem silného ostřelování z těžkých děl i obléhacích strojů. 11. srpna, krátce poté, co se husitům podařilo město zapálit a vytvořit v hradbách průlomy, dal Prokop Holý povel ke generálnímu útoku.[17] Po tvrdém boji Tachov padl, mužská část obyvatelstva byla povražděna a zbytek obránců se uchýlil na místní hrad.[13] Ulice, kterou husité do města vpadli, je dodnes pojmenovaná Krvavá.[18] Po dalších těžkých bojích se katoličtí vojáci uvnitř hradu rozhodli ke 14. srpnu sjednat příměří.[19] Husitům tak do rukou padlo na 1400 zajatců (Bartošek z Drahonic udává 900[4]), mezi nimiž byli nejvýznamnější Vilém III. Švihovský z Rýzmberka a Jindřich Žito z Jivjan, kteří se na čestné slovo vzdali do rukou Jana Tovačovského z Cimburka. Prve jmenovaný však svůj slib nedodržel, a po několika dnech uprchl. Mimo zajatců padla husitům do rukou i bohatá kořist rozličného druhu, mezi níž bylo patrně nejkurióznějším artiklem dělo s názvem Chmelík, jež původně patřilo králi Václavovi IV.[12] Dobyté město připadlo sirotkům, kteří jeho hejtmanem ustanovili Buzka ze Smolotel.[16]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Historik František Šmahel se v rozporu s Janem Durdíkem domnívá, že zmatek začal propukat až v neděli 3. srpna a přispěly k němu požáry v obléhacích leženích. Tento datum stanovil podle dopisu chebského knechta Bedřicha, jenž byl služebníkem měšťana Junckhera, který narazil na první uprchlíky právě v tento den.[11] Historik František Palacký však dokládá zápis Třeboňské kroniky, jejíž autor zapsal, že první útěk křižáků od Stříbra se datoval k první sobotě po sv. Petru, tedy k 2. srpnu.[13]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národa českého – Kniha XII. Praha: F. Tempský, 1877. S. 281. [Dále jen: Palacký].
- ↑ ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 191. [Dále jen: Šmahel].
- ↑ Šmahel, s. 196.
- ↑ a b c d Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. S. 238. [Kronika Bartoška z Drahonic].
- ↑ DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha: Naše vojsko, 1953. S. 159. [Dále jen: Durdík].
- ↑ Palacký, s. 86.
- ↑ Šmahel, s. 381.
- ↑ Šmahel, s. 195.
- ↑ Durdík, s. 159.
- ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Vojenské dějiny Československa. Praha: Naše vojsko, 1985. S. 267.
- ↑ a b c d e Šmahel, s. 197.
- ↑ a b Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. S. 104 a 105.
- ↑ a b c d Palacký, s. 290.
- ↑ Durdík, s. 160.
- ↑ Šmahel, s. 197 a 198.
- ↑ a b Šmahel, s. 198.
- ↑ Durdík, s. 161.
- ↑ LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. ISBN 978-80-7362-470-5. S. 136.
- ↑ Palacký, s. 290 a 291.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]Prameny
[editovat | editovat zdroj]- Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s.
- Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. 491 s. [Kronika Bartoška z Drahonic].
Sekundární literatura
[editovat | editovat zdroj]- ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1.
- DURDÍK, Jan. Husitské vojenství. Praha: Rovnost, 1953. 208 s.
- LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. 294 s. ISBN 978-80-7362-470-5.
- PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.
- JÁNSKÝ, Jiří. Kronika česko-bavorské hranice II.. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2001. 364 s. ISBN 80-86125-31-9.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu bitva u Tachova na Wikimedia Commons - Bellum.cz: bitva u Tachova 3. – 4. srpna 1427
