Apponyiové
| Ap(p)oniové (Apponyi) | |
|---|---|
 | |
| Země |  Uhersko,  Rakouské císařství |
| Mateřská dynastie | Péczovci |
| Tituly | kasteláni, župani, velvyslanci, ministři, strážci královské koruny, zemský soudce, diplomaté |
| Zakladatel | Tomáš Aponi (Rúfus) |
| Rok založení | 14. století |
| Konec vlády | 1970 |
| Poslední vládce | Albert II. Aponi |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Apponyiové nebo Aponiové (maďarsky Apponyi család), s predikátem de Nagy-Appony je někdejší uherský šlechtický rod původem z vedlejší linie rodu Péczovců. Jejich hlavním sídlem byla obec Oponice nedaleko Topoľčan.[1]
Členové rodu se uplatňovali zejména ve státní diplomacii, ale i ve vojenských a dalších politických funkcích.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Zakladatelem rodu byl Tomáš zvaný Červený (Rúfus), v roce 1323 kastelán na hradech Čachtice a Branč. Výměnou za hrad Čeklís (Bernolákovo) získali od krále Zikmunda Lucemburského panství Oponice, které se stalo kmenovým panstvím rodového predikátu. Další panství drželi Apponyiové v Eberhardu (Yberhard, Malinovo), v Jablonici, v Tolenské a Békešské župě.
Diplomatické směřování rodu položil Tomáš Apponyi, který byl v roce 1343 vyslancem uherského krále Ludvíka I. Velkého u papeže Klementa VI. v Avignonu. Pavel Apponyi pak jako vyslanec Štěpána Bočkaje vyjednal mír ve Vídni roku 1606. Roku 1618 jej císař pověřil vyjednáváním o hranicích mezi Uhrami a Moravským markrabstvím. Apponyiové se díky svému vzdělání a diplomatickým schopnostem stali vyslanci v různých zemích. Byli obratní při vyjednávání, neboť dokázali obratně hájit zájmy krále, uherské státu i stavů. V 16., 17. a 18. století získali Apponyiové baronský a následně též hraběcí titul.
V 17. století se rod rozdělil do tří linií. První zůstala v Oponicích, přesídlila však z hradu na výběžku pohoří Tribeč do pohodlnějšího kaštelu v údolí. Druhá se usadila na panství Korlátka a Jablonica. Třetí linie pak sídlila v kaštelu Eberhard (dnes Malinovo).[2] V době povstání Františka II. Rákócziho (1703-1711) byly v roce 1708 některé rodové majetky poškozeny a zničeny.[3]
V maďarské Tolně pak rod vlastnil zámky Hőgyész a Lengyel.
Apponyiovská knihovna
[editovat | editovat zdroj]Rod se do povědomí kulturní a vzdělané Evropy zapsali hlavně tím, že ve Vídni založil slavnou Apponyiovskou knihovnu, kterou v roce 1825 přestěhovali do Bratislavy, kde ji na Kozí ulici v roce 1827 zpřístupnili veřejnosti. Navštěvovali ji také štúrovci, kteří si sem nechávali zasílat literaturu z Ruska. Jelikož město na provoz odmítlo přispívat částkou 400 zlatých ročně, knihovna byla v roce 1846 přestěhována do Oponic, kde pro ni v tamním kaštelu vzniklo samostatné křídlo. V té době sestávala z 25 000 svazků[2].
Koncem 19. století však dochází k úpadku knihovny. Ludvík Apponyi musel v roce 1892 v Londýně prodat 2 000 tisků, inkunábulí a rukopisů. Po smrti Jindřicha Apponyiho (1885-1935) pak došlo k dalšímu odprodeji na dražbě v Praze, do prodeje tehdy šlo 10 000 svazků.
V roce 1956 se knihovna dostala do správy Matice slovenské, v oponickém kaštelu vzniklo učiliště a knihovnu tehdy uspořádal a katalogizoval Vševlad Josef Gajdoš. V roce 1963 bylo zbývajících 7 000 svazků knihovny převezeno do Bratislavy a následně do Martina, kde byly svazky ošetřeny proti plísni. Zachráněný fond byl v roce 1992 přesunutý do zámku Diviaky. V roce 2007-8 byla knihovna vyhlášena za historický knižní fond s nejvyšším stupněm ochrany.
V roce 2011 se celá knihovna vrátila do nově zrekonstruovaného kaštelu v Oponicích do původní místnosti. Podle původních fotografií byla vyrobena ve Zvolenu kopie původního nábytku a knihovna do něj byla umístěna spolu se Zaiovskou knihovnou. Knihovna je dnes s průvodcem přístupná veřejnosti. V současnosti sestává z 7 507 signatur, 8 222 titulů a 15 042 svazků.
Kulturní působení rodu
[editovat | editovat zdroj]Významný byl rod svým kulturním a uměleckým působením. Pro hraběte Anotnína Jiřího Apponyiho složil Haydn „Apponyiho kvarteta“ (Opus 71-74). V Paříži se s hrabětem Antonem Apponyim a jeho ženou Therese rozenou Nogarola seznámil Fryderik Chopin, který pro Apponyiovy v budově ambasády mnohokrát koncertoval.[4] Koncert v budově ambasády měl též Ferenc Liszt. Kvartet pro rod složil též Mozart. Dochovaly se svatební poémy Per Nozze složené pro členy rodu.[4]
Mnozí členové rodu byli literárně činní. Josef Apponyi starší, profesor Trnavské univerzity a Videňské univerzity vydal v roce 1745 Oratio de augustissimo verbi incarnatio[2]. Rudolf I. Apponyi (1802-1853), z Jablonické větve rodu napsal za svého pobytu na pařížské ambasádě deník, který byl vydán v Paříži u Ernesta Daudeta mezi lety 1913-1914 ve čtyřech dílech pod jménem Vingt-cinq ans à Paris. Journal du comte Rodolphe Apponyi (Dvacet pět let v Paříži. Deník hraběte Rudolfa Apponyiho).[5] Cestovatel Jindřich Apponyi, vydal knihu o své cestě do Indie, Himalájí a Tibetu pod názvem Úti- és vadásznaplóm Indiából és a Himalájából (Mé cestovní a lovecké deníky z Indie a Himálaje).
Nejznámějším novodobým členem rodu je Albert Apponyi, který roku 1907 zavedl tzv. Apponyiho školní zákony a účastnil se v roce 1920 Trianonské mírové konference. Jeho paměti jsou souborem textů, které v průběhu života napsal,[6] vydal však i četné úvahy o politice Uher.
Významní členové rodu
[editovat | editovat zdroj]- Tomáš Apponyi (Rúfus) (14. století), zakladatel rodu, kastelán, vyslanec krále Ludvíka I. Velikého
- Pavel Apponyi (1564–1624), baron, strážce královské koruny, vyslanec Štepána Bočkaje
- Josef Apponyi († 1787), hrabě, filozof, jezuita, profesor Trnavské univerzity
- Antonín Jiří Apponyi (1751–1817), hrabě, velkostatkář, diplomat, župan
- Antonín Apponyi (1782–1852), hrabě, diplomat, velvyslanec ve Vatikánu a ve Francii
- Rudolf II. Apponyi (1812–1876), hrabě, diplomat, velvyslanec ve Velké Británii a Francii
- Jiří Apponyi (1808–1899), hrabě, kancléř, zemský sudí, poslanec Uherského sněmu
- Albert Apponyi (1846–1933), diplomat, ministr kultu a výuky uherské vlády
- Jindřich Apponyi (1885–1935), hrabě, diplomat, cestoval po Africe, Indii a Himálajích
- Albert II. Apponyi (1899–1970), politik, zástupce, novinář
- Géraldine Apponyiová (1915–2002), manželka albánského krále Ahmeda I. Zoga, matka prince Alexandra I. Zoga
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Zámek v Hőgyészi -
Zámek v Lengyeli -
Aponiho lovecké muzeum v Marczibányiovském kaštelu v Oponicích -
Ruiny Oponického hradu ze 13. století -
-
Rodové sídlo Apponyiů v Oponicích -
Kostel sv. Petra a Pavla s hrobkou Apponyiů v Oponicích -
Rodový erb na stěně hrobky v Oponicích
.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Aponiovci [online]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ a b c CABADAJOVÁ, Jana; KRÁLÍK, Peter. Aponiovská knižnica v Oponiciach. Martin: Slovenská národná knižnica, 2018.
- ↑ MACHALA, Drahoslav. Šľachtické rody. Bratislava: Perfekt a.s., 2007. ISBN 978-80-8046-375-5. S. 10–11.
- ↑ a b KOUMAR, Jan. Three Nuptial Publications Celebrating Italian Unions of the House of Apponyi in Early 19th Century. Historický časopis. 2022, roč. 70, čís. 5, s. 949–965. Dostupné online.
- ↑ APPONYI, Rodolphe. Vingt-cinq ans à Paris. Journal du comte Rodolphe Apponyi. Paris: Ernest Daudet, 1913-1914.
- ↑ APPONYI, Albert. The Memoirs of Count Apponyi. Safety Harbor, FL: Simon Publications, 1935.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ottův slovník naučný, díl 2.; Praha, 1889 (reprint 1996), s. 544–545 ISBN 80-7185-057-8
- SATER, Peter: Feudálne sídla rodiny Apponyiovcov vo svetle archeologických a písomných prameňov so zameraním na Oponický hrad (disertační práce), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2020; 281 s. dostupné online
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Apponyiové na Wikimedia Commons - Aponiovská knihovna
- Rodokmen Apponyiů dostupné online
- Rodokmen Apponyiů v 18.–20. století dostupné online
- Chateau Apponyi a Apponyiovská knihovna
