Antonín Parmský

Antonín Parmský
	vévoda z Parmy a Piacenzy
Doba vlády	26. února 1727 – 20. ledna 1731
Narození	29. listopadu 1679; Parma, Parmské vévodství
Úmrtí	20. ledna 1731 (ve věku 51 let); Parma, Parmské vévodství
Pohřben	Svatyně Santa Maria della Steccata
Manželka	Enrichetta d'Este
Rod	Farnese
Otec	Ranuccio II. Farnese
Matka	Marie Estenská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Parmský (29. listopadu 1679, Parma – 20. ledna 1731, Parma) byl osmý a poslední vévoda z Parmy a Piacenzy z rodu Farnese. V roce 1727 se s úmyslem zplodit dědice oženil s Enrichettou d'Este. Manželství však zůstalo bezdětné, což vedlo k nastoupení Karla Španělského, nejstaršího syna Alžběty Parmské, Antonínovy neteře, na vévodský trůn.

Život

Antonín se narodil v Parmě jako syn parmského vévody Ranuccia II. a jeho druhé manželky Marie d'Este z Modeny. V osmnácti letech Antonín vyrazil na kavalírskou cestu po Evropě, se záměrem navázat kontakty u dvorů po celém kontinentu; za společenské události utratil 1 580 000 lir.^[1]

Jako princ trávil většinu času u dvora svého bratrance, dědičného modenského prince, protože jeho švagrová Dorotea Žofie Falcko-Neuburská zrušila masky a další rozptýlení, ve kterých si Antonín liboval. Jako parmská residence mu sloužil zámek Sala, který horlivě rozšiřoval a renovoval. Zde Antonín pořádal okázalé večírky, na které chodila jeho oblíbenkyně a milenka, „pánovitá“ hraběnka Margherita Bori Giusti.^[2]

V únoru 1727 nastoupil po bratrově smrti na vévodský trůn, ale značně obézní Antonín měl pramalou chuť vládnout.^[3] Jeho požitkářský život nerušeně pokračoval: zůstal vzhůru celou noc, hodinu před úsvitem seděl na večeři, hrál faro a baset a denně navštěvoval salony hraběnky Bori.^[4] Jelikož neexistoval žádný dědic vévodství, státní tajemník hrabě Anvidi a hraběnka Bori donutili neochotného Antonína, aby se oženil s Enrichettou d'Este, sestrou jeho přítele, dědičného modenského prince.^[5] 21. července 1727 byla podepsána manželská smlouva. Antonínova nevěsta byla parmským lidem milována a Antonín se k ní choval vlídně.^[6] Manželství zůstalo, přes všechny Antonínovy snahy o početí, bezdětné.

Španělsko, Francie, Velká Británie, Rakousko a Nizozemská republika stvrdili v Londýnské smlouvě (1718), že vymře-li mužská parmská linie, stane se dědicem vévodství nejstarší syn Alžběty Parmské a Filipa V. Španělského, infant Karel.^[7] Alžběta, která nevěřila, že smlouva zůstane v platnosti, získala v roce 1729 francouzské povolení k rozmístění 6 000 španělských vojáků v Parmě. Francie dále souhlasila, že zavrhne požadavek císaře Svaté říše římské Karla VI. na svrchovanost nad vévodstvím. Rozhořčený Karel VI. reagoval umístěním 40 000 vojáků ve svém milánském vévodství severně od Parmy. Uprostřed diplomatických šarvátek Antonín 20. ledna 1727 zemřel, zdánlivě na uvaření, způsobené podle současníka tím, že často nosil „paruku, ve které mu bylo příliš horko“.^[8]

Šest dní po jeho smrti napochodovali do vévodství rakouští vojáci, se záměrem zůstat tam, dokud Španělsko znovu nepodepíše podmínky Londýnské smlouvy. Brzy se však zjistilo, že Antonínova závěť zanechala zemi „těhotnému břichu mé ženy“.^[9] Následoval diplomatický rozruch. Papež Klement XII., král Francie a Alžběta Parmská zpochybnili Enrichettino těhotenství. Měli pravdu: Rakousko přesvědčilo Enrichettu, že je těhotná, aby udrželo Bourbony mimo Itálii dostatečně dlouho na to, aby obsadilo Parmu. Když Španělsko a Rakousko zjistily, že ve skutečnosti Enrichetta není těhotná, odložily své neshody, aby nezhoršily „nejistý stav evropských záležitostí“. Následné sblížení znamenalo usednutí Karla Španělského na vévodský trůn jako vazala císaře.^[10] V roce 1735, když Karel z parmského trůnu odstoupil, odvezl s sebou z vévodství do Neapole, kde usedl na trůn, všechny poklady rodu Farnese, včetně několika děl od Correggia, vévodskou knihovnu a archivy.^[11]

Vývod z předků

Giovanni Francesco Aldobrandini

Markéta Aldobrandini

Olimpia Aldobrandini

Ranuccio II. Farnese

Ferdinand I. Medicejský

Cosimo II. Medicejský

Kristina Lotrinská

Markéta Medicejská

Karel II. Štýrský

Marie Magdalena Habsburská

Antonín Parmský

Karel Emanuel I. Savojský

Isabela Savojská

Kateřina Michaela Španělská

Marie Kateřina Farnese

Giovanni Francesco Aldobrandini

Markéta Aldobrandini

Olimpia Aldobrandini

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antonio Farnese, Duke of Parma na anglické Wikipedii.

↑ SOLARI, Giovanna. The House of Farnese: A Portrait of a Great Family of the Renaissance. New York: Doubleday, 1968. Dostupné online. OCLC 610395429 S. 276–277. (anglicky) [dále jen The House of Farnese].
↑ The House of Farnese, s. 275–276.
↑ The House of Farnese, s. 275.
↑ The House of Farnese, s. 279.
↑ The House of Farnese, s. 280.
↑ The House of Farnese, s. 281.
↑ The House of Farnese, s. 281–282.
↑ The House of Farnese, s. 283.
↑ The House of Farnese, s. 284.
↑ The House of Farnese, s. 292.
↑ ACTON, Harold. The Bourbons of Naples. London: Methuen, 1956. Dostupné online. S. 28, 47. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Parmský na Wikimedia Commons

Předchůdce:
František

Vévoda z Parmy a Piacenzy
Antonín
1727–1731

Nástupce:
Karel

Předchůdce:
František Farnese

Velmistr Konstantinova řádu sv. Jiří
Antonín
1727–1731

Nástupce:
Karel Bourbon

[1] SOLARI, Giovanna. The House of Farnese: A Portrait of a Great Family of the Renaissance. New York: Doubleday, 1968. Dostupné online. OCLC 610395429 S. 276–277. (anglicky) [dále jen The House of Farnese].

[2] The House of Farnese, s. 275–276.

[3] The House of Farnese, s. 275.

[4] The House of Farnese, s. 279.

[5] The House of Farnese, s. 280.

[6] The House of Farnese, s. 281.

[7] The House of Farnese, s. 281–282.

[8] The House of Farnese, s. 283.

[9] The House of Farnese, s. 284.

[10] The House of Farnese, s. 292.

[11] ACTON, Harold. The Bourbons of Naples. London: Methuen, 1956. Dostupné online. S. 28, 47. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Parmští princové

1. generace	Oktavián Farnese Alessandro Farnese Ranuccio Farnese

2. generace	Alessandro Farnese

3. generace	Ranuccio I. Farnese Eduard Farnese

4. generace	Odoardo I. Farnese

5. generace	Ranuccio II. Farnese Alexander Farnese

6. generace	Eduard Parmský František Parmský Antonín Parmský

7. generace	nikdo

8. generace	nikdo

9. generace	Ferdinand Parmský

10. generace	Ludvík Parmský

11. generace	Karel II. Parmský

12. generace	Karel III. Parmský

13. generace	Robert I. Parmský Jindřich Bourbonsko-Parmský

14. generace	Jindřich Bourbonsko-Parmský Josef Bourbonsko-Parmský Eliáš Parmský Sixtus Parmský František Xaver Bourbonsko-Parmský Felix Bourbonsko-Parmský* René Bourbonsko-Parmský

15. generace	Robert Hugo Parmský Karel Hugo Bourbonsko-Parmský Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský Jan Lucemburský^ Karel Lucemburský^

16. generace	Karel Bourbonsko-Parmský Jaime Bourbonsko-Parmský Jindřich I. Lucemburský^ Jean Lucemburský^ Guillaume Lucemburský^ Robert Lucemburský^

*také lucemburský princ ^také nasavský princ

Vévodové z Parmy

Pier Luigi (1545–47) Ottavio (1556–86) Alexandr (1586–92) Ranuccio I. (1592–1622) Odoardo (1622–46) Ranuccio II. (1646–94) Francesco (1694–1727) Antonio (1727–31) Karel I. (1731–35) Karel II. (1735–40) Marie Terezie (1740–48) Filip (1748–65) Ferdinand (1765–1802) Cambacérès (Parma) (1808–1814) Lebrun (Piacenza) (1808–1814) Marie Luisa (1814–47) Karel Ludvík (1847–49) Karel III. (1849–54) Robert I. (1854–1859)

Titulární vévoda, žádná implicitní suverenita: Robert (1859–1907) Jindřich (1907–39) Josef (1939–50) Eliáš (1950–59) Robert II. (1959–74) Xaver (1974–77) Carlos Hugo (1977–2010) Carlos (2010–dosud)