Čeněk Vořech (19. července1887Žabovřesky – 9. listopadu1976Praha) byl český architekt, grafik a kreslíř. Jeho tvorba a aktivity zasáhly širokou škálu uměleckých i společenských oblastí, od architektury přes výtvarné umění, užitkový design až po publicistiku.
Narodil se jako Vincenc Vořech v Žabovřeskách u Brna do rodiny sazeče Josefa Vořecha a jeho manželky Anny, rozené Peroutkové.[1] Byl bratrem Josefa Vořecha, legionáře a důstojníka československé armády, a nevlastním bratrem Bohumila Vořecha, ilustrátora děl Jakuba Demla.
Studoval na České státní průmyslové škole v Brně (1904–1908) na stavitelském oddělení, kde jej podporovali Dušan Jurkovič a Bohuslav Holman.[2] V letech 1908–1910 pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze jako žák architekta Jana Kotěry, který jej označil za „jemného snílka“ s nadšením pro lidovou architekturu.
V roce 1916 se v Brně oženil s malířkou Marií Vejvodovou (1889–1974), s níž měl dva syny – Radovana (1920–1949) a Ctibora (1921–2016).
Významnou část svého profesního života spojil s Uměleckou besedou. V roce 1909 vstoupil do Výtvarného odboru Umělecké besedy a během let zde zastával různé funkce – od člena výboru až po jednatele (1919–1920) a místopředsedu (1925, 1928). Aktivně se podílel na organizaci výstav a dalších kulturních aktivit spolku.
V roce 1913 se zásadně zapojil do Jubilejní výstavy k padesátému výročí založení Umělecké besedy, kde nejen vystavoval své návrhy, ale také vytvořil plakát výstavy a instalaci společně s Jaroslavem Jarešem. Tato výstava byla významná tím, že prezentovala jeho vizi moderní galerie jako jednotného environmentu. Kromě toho se účastnil četných přednášek o českém umění a architektuře pořádaných Besedou.
V roce 1913 publikoval (v časopise Průlom) své náčrty kubistického rázu ze studijních cest do jižních Čech, Valašska a Moravského Slovácka, které posléze zakoupilo Moravské zemské muzeum v Brně (300 kreseb) pro etnografické oddělení jako významný příspěvek ke katalogizaci selského baroka.
Vořechova činnost v Umělecké besedě zahrnovala také publicistiku – přispíval do spolkového časopisu Život, kde publikoval články o architektuře i kulturním dění. V meziválečném období vytvořil společně s Františkem Jandou projekt Domu Umělecké besedy na Malé Straně (dokončen 1925, dnes Besední ulice), který se stal centrem spolkového života.
V roce 1919 se konala ustavující valná hromada spolku Koliba v Brně, kde byl zvolen místopředsedou, od března 1920 do podzimu 1920 byl členem výboru. V témže roce spolek, který spoluzakládal, opustil. Aktivně se podílel na druhé výstavě spolku Koliba v Brně v roce 1920.[3]
V období 1929–1940 provozoval projektovou kancelář v paláci Lucerna, v letech 1931–1938 byl členem památkového sboru Magistrátu hlavního města Prahy. V letech 1932–1940 byl hlavním konzultantem a projektantem Salesiánského řádu, spřátelil se s kardinálem Štěpánem Trochtou (korespondence do roku 1972). Pro Salesiány realizoval velké projekty v Ostravě, v Praze-Kobylisích, Pardubicích, Brně, Ořechově.
Manželé Vořechovi udržovali dlouholeté přátelství s básníkem Jakubem Demlem. První dochovaný dopis mezi oběma pochází z roku 1913; jejich korespondence pokračovala téměř nepřetržitě až do Demlovy smrti v roce 1961. Dochovalo se více než 220 dopisů od Demla adresovaných Vořechovi i jeho ženě Marii; tyto dopisy jsou cenným svědectvím o jejich spolupráci i vzájemné podpoře.
Hrob na Malvazinkách
Vořech významně přispěl k vydávání Demlových knih – například Zapomenuté světlo (1934) nebo Píseň vojína šílence (1935). Rovněž navrhl grafickou úpravu některých Demlových děl a aktivně pomáhal při jejich distribuci. Ve dvacátých a třicátých letech básník často pobýval u manželů Vořechových v Praze; během těchto návštěv vznikla například báseň Zvenku nebylo by se čeho bát. Přestože jejich vztah prošel krizemi, zejména po roce 1936, kdy Deml přerušil kontakty s mnoha přáteli, v roce 1952 byly vazby obnoveny. Manželé Vořechovi básníka podporovali až do jeho smrti zasíláním knih a potravin.
Po druhé světové válce se Čeněk Vořech věnoval především organizaci výstav zaměřených na propagaci českého umění. V roce 1956 uspořádal jubilejní výstavu malíře Břetislava Bartoše a Vojtěcha Slavíka ve Výstavní síni Domu umění v Ostravě. Dalším významným počinem byla retrospektivní výstava Antonína Václava Slavíčka konaná roku 1959 v Alšově síni.
Zemřel v roce 1976 v Praze a byl pohřben na hřbitově Na Malvazinkách vedle své ženy Marie Vejvodové-Vořechové a syna Radovana.
Čeněk Vořech se během své kariéry podílel na řadě významných architektonických a výtvarných projektů. Níže jsou chronologicky seřazeny jeho klíčové realizace:
Štefánikův pomník v Myjavě
Pomník generála Milana Rastislava Štefánika v Myjavě (1921) – Kubistický pomník, vytvořený ve spolupráci se sochařem Rudolfem Březou, je jedním z nejvýznamnějších děl Vořechovy kariéry. Byl navržen v duchu nové československé republiky a přežil na jednom místě všechny režimy.[4]
Pomník padlým v Hořovicích (1922) – Projekt s názvem „Obětovaný“ vznikl ve spolupráci se sochařem Františkem Bílkem. Původně umístěn na Palackého náměstí v Hořovicích. V roce 2011 prošel rekonstrukcí podle původního návrhu Čeňka Vořecha.[5]
Návrh Žižkova pomníku v Praze na Vítkově (spolu se sochařem Vojtou Sapíkem se v druhé soutěži v roce 1923 umístili s návrhem „Hvězdice k Dómu národa“ na děleném druhém místě, když první cena nebyla udělena).[6]
Kubelíkova 18Puristický nájemní a kancelářský dům na Žižkově (1924) – Dům na adrese Kubelíkova 1494/18 byl navržen ve spolupráci s Františkem Jandou. Dům byl určen pro hudební oddělení spolku Umělecká beseda, jak dodnes deklaruje kovový znak na fasádě – stylizovaná lyra s květinami[7]
Pomník Mistra Jana Husa v Roudnici nad Labem (1928) [8] – Tento klasicky pojatý pomník vznikl opět ve spolupráci s Rudolfem Březou. Jeho design reflektuje důraz na tradici a národní identitu.
Interiéry paláce Lucerna (1927) – Vořech navrhl unikátní technické řešení pro taneční sál – kruhové vysunovací pódium uprostřed sálu, které mohlo být zdviženo do různých výšek.
Funkcionalistická vila v Dejvicích (1934) – Dům nacházející se na adrese Na Mičánce 41/1043 byl navržen pro sochaře Rudolfa Březu. Stavba představuje příklad funkcionalistického stylu s důrazem na jednoduchost a účelnost.[9]
Salesiánský komplex s kostelem svatého Josefa v Ostravě (1933–1937)[1] – Tato stavba je považována za první kostel v Československu s celokovovou konstrukcí. Komplex zahrnoval nejen kostel, ale i další budovy sloužící salesiánskému řádu.
↑Petra ŠIMÁNKOVÁ: Soutěže na Žižkův pomník v Praze na Vítkově, bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno, 2014. Dostupné online.
↑S.R.O, Via Aurea. Nájemní a kancelářský dům čp. 1494 | Objekty | Umělecké památky Praha. umeleckepamatky.udu.cas.cz [online]. [cit. 2025-03-05]. Dostupné online.
↑ Vila Březa | Databáze domů s historií. prazdnedomy.cz [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné online.
↑Petr ZELINKA: SALESIÁNI DONA BOSKA MODERNÍ ŘEHOLNÍ KONGREGACE V SEKULÁRNÍ SPOLEČNOSTI PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (1918–1938) (dizertační práce), Univerzita Palackého v Olomouci, 2019. Dostupné online.
↑ Archiv ND. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2025-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-05-18.
Tento článek potřebuje doplnit či upravit literaturu.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) kapitolu Literatura a uvedete vhodné knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací. Knihy by měly být uváděny standardní formou citace.
Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013. Opava, 2013, str.173-191. ISSN 1803-411X.
Archa revue pro katolickou kulturu. Prostějov: 1923, ročník 40, číslo 4-5.
Architektura ČSR, revue Svazu českých architektů. 1988, číslo 6, str. 14.
Hlušička, Jiří, Jaroslav Král. Praha: Odeon, 1990. 202 str..
Hojda, Zdeněk. "Slavme slavně slávu Slávóv slavných" slovanství a česká kultura 19. století: sborník příspěvků z 25. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň, 24.-26. února 2005. Praha: KLP, 2006. ISBN80-86791-32-7.
Horová, Anděla ed.. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Svazek 3 – Dodatky. Praha: Academia, 2006. ISBN80-200-1209-5.
Jubilejní výstava malířského a sochařského díla Břetislava Bartoše a Vojtěcha Sapíka: Výstavní síň domu umění v Ostravě, 17. června až 8. července 1956, katalog. Ostrava: ONV Frenštát pod Radhoštěm. 16 str..
Knihovna Václava Havla. Archiv, fond Lucerna.
Koliba – Programy – texty – korespondence. Ed.: ŠOPÁK, Pavel. Opava, Slezská univerzita, 2005. str. 263. ISBN80-7248335-8.
Kotalík, Jiří, Václav Rabas – Kronika jeho života a díla (1885-1954). Praha: SNKLU, 1961. 172 str..
Kratochvílová, Jana. Stavební činnost salesiánů v Čechách a na Moravě do roku 1950. Praha: 2004 (diplomová práce, PedF UK).
Lidové noviny, 1927, ročník 35, číslo 569, str. 1.
Lidové noviny, 1928, ročník 36, číslo 313, str. 5.
Lidové noviny, 1939, ročník 47, číslo 620, str. 5.
Literární archiv 43-2011. Praha: Památník národního písemnictví, 2011, str. 63, 65, 123-128.
Literární archiv 53-2021. Praha: Památník národního písemnictví, 2021, str.344-354. ISBN978-80-87376-87-4.
Lorenzová, Helena. Petrasová, Tatjana. Švácha, Rostislav. Dějiny českého výtvarného umění 4, část 1. 1890-1938. Praha: Academia, 1998. ISBN80-200-1488-8.
Matys, Rudolf. V umění volnost – Kapitoly z dějin Umělecké besedy. Praha: Academia, 2003. 356 str., ISBN 80-200-1138-2.
Naše pravda, orgán krajského vedení KSČ ve Zlíně. 1947, ročník 3, číslo 167.
Noll, Jindřich. Skála, Vladislav. Praha 1945-2003 - Kapitoly z poválečné a současné architektury. Praha: Libri, 2006. ISBN80-7277-304-6.
Novotný, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha: SNKLHU, 1958. 287 str..
Olič, Jiří. Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc: Votobia, 1993. 173 str. ISBN80-85619-48-2.
Pachmanová, Martina. Pražanová, Markéta. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. Praha: Vysoká škola umělecko-průmyslová, 2005. ISBN80-86863-09-3.
Peša, Václav. Dřímal, Jaroslav. Dějiny města Brna. 2. díl. Brno: Blok, 1973. 378 str..
Povědomí tradice v novodobé české kultuře – Doba Bedřicha Smetany. Sympozium Plzeň 7.-11. 3. 1984, Národní galerie a Ústav teorie a dějin umění ČSAV Praha: Sborník přednášek.
Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933. Praha: Umělecká beseda, 1933.292 str.
Svoboda, Jan E.. Praha 1919-1940 – Kapitoly o meziválečné architektuře. Praha: Libri, 2000. 303 str. ISBN80-7277-019-5.
Škoda, Eduard. Pražské svatyně kostely, kaple, synagogy, církevní sbory a modlitebny od úsvitu křesťanství na práh 21. století. Praha: Libri, 2002. ISBN80-7277-098-5.
Šopák, Pavel. Koliba. Opava: Slezská univerzita, 2004. 476 str. ISBN80-7248-285-8.
Šopák, Pavel. Výtvarná kultura ve Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava: Slezská univerzita, 2010. ISBN978-80-7248-632-8.
Švácha, Rostislav, Od moderny k funkcionalismu. Praha: Odeon, 1985. 573 str.
Seznam děl v databázi Národní knihovny
