Přeskočit na obsah

Zbigniew Cybulski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zbigniew Cybulski
Zbigniew Cybulski (22. září 2006)
Zbigniew Cybulski (22. září 2006)
Narození3. listopadu 1927
Kniaże
Úmrtí8. ledna 1967 (ve věku 39 let)
Vratislav
Příčina úmrtíželezniční nehoda
Místo pohřbeníKatovice
Alma materAkademie divadelních umění Stanisława Wyspiańského v Krakově
Povoláníherec, scenárista, divadelní herec a filmový herec
Manžel(ka)Elzbieta Chwalibóg (1960–1967)
DětiMaciej Cybulski
Významná dílaAshes and Diamonds
The Eighth Day of the Week
Koniec nocy
Wraki
Tajemnica dzikiego szybu
… více na Wikidatech
Oceněnídůstojník Řádu znovuzrozeného Polska (1967)
zlatý Kříž Janka Krasického (1967)
Złota Kaczka (1996)
Awarding them Janek Krasicki
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zbigniew Hubert Cybulski, 3. listopadu 1927, Kniaże, Polsko (dnes Ukrajina) – 8. ledna 1967, Vratislav, byl polský herec, velká hvězda spjatá s tzv. polskou filmovou školou, označovaný často jako „polský James Dean“.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Haliči, ve vsi Kniaże poblíž Sňatynu, na samé jihovýchodní výspě tehdejšího Polska u hranic s Rumunskem (dnes se celá oblast nachází na západní Ukrajině). Když mu bylo 12 let, začala druhá světová válka, která hluboce ovlivnila osud jeho rodiny. Otec byl zatčen a deportován do koncentračního tábora. Podařilo se mu však uprchnout do Francie, kde se zapojil do odboje. Matka, aby nebyla zatčena, vstoupila do armády. Postupně bojovala v Sovětském svazu a na Blízkém východě. Zbigniew společně s bratrem strávili celou válku ve Varšavě u prarodičů. Aby přežili, museli si přivydělávat šitím rukavic a roznáškou novin. Po skončení války se všichni opět shledali a přestěhovali se do Katovic.[1]

Zbigniew odmaturoval v roce 1947 na gymnáziu v Dzierżoniówě. Další jeho studijní kroky vedly na universitu v Krakově. Zde studoval obchodní akademii, později přestoupil na Vysokou školu společenských věd, na studium žurnalistiky. Jeho touha po herectví však zvítězila, přihlásil se do krakovské Státní divadelní školy, kterou úspěšně absolvoval v roce 1953.[1] [2] Následně odjel do Gdaňska, kde debutoval v divadle ve hře Friedricha Schillera Intriky a láska. Společně se spolužáky tam založili experimentální divadlo Bim Bom. Byl velmi činný, kromě hraní se věnoval i psaní textů a režírování. [1]

První příležitost před filmovou kamerou dostal v roce 1954 ve filmu Andrzeje Wajdy Nezvaní hosté, ale tento jeho debut se nakonec nedostal do finálního sestřihu. Následovaly další menší role ve filmech Nebezpečná hra, Tři starty, Konec noci a Vraky.[3] Ovlivněn gdaňskou zkušeností se Cybulski hlásil na studium na lodžské filmové škole, na studium režie však nebyl přijat.[1]

Wajdovo filmové drama Popel a démant z roku 1958, ve kterém dostal hlavní roli Matěje Chmelnického, ho v jeho třiceti letech vyneslo na herecké výsluní. Stal se idolem polské mládeže, která napodobovala chování, oblékání (bunda, džínsy, černé brýle) a styl jeho postavy. Kritika ho srovnávala s americkým hercem Jamesem Deanem. [1]Následovaly další velké role: Válečný kříž, Vlak, Nevinní čarodějové, Rozchod. Přicházely nabídky i ze zahraničí, pod režijním vedením francouzského režiséra Jacquesa Baratiera sehrál dvojroli diktátora Prado Rotha a jeho vraha ve filmu Loutky. Chtěl se však oprostit od zavedeného typu a obhájit si vlastní osobnost.

Na začátku šedesátých let se přestěhoval do Varšavy, kde vystupoval v kabaretu Wagabunda a v divadle Ateneum. Objevil se i v televizních inscenacích.

Po dalším filmu Jak být milována (1962), kde hrál postavu morálně rozvráceného herce Viktora Rawicze, přišla změna a začal dostávat také komediální role, např. v komedii Jejich všední den nebo Giuseppe ve Varšavě. Nakonec přijal i nabídku na romantický kostýmní film, Rukopis nalezený v Zaragoze s rolí kapitána Alfonse van Wordena. Herecky vyzrával, představil se v několika dramatických a psychologicky náročnějších rolích, například ve snímku Salto nebo Šifry. Jeho posledním filmem byla adaptace Dygatova románu Disneyland, nazvaném Jowita, který měl premiéru až po jeho smrti.[1][3]

Hrob Zbigniewa Cybulského v Katovicích

Zemřel tragicky 8. ledna 1967 na nádraží ve Vratislavi, když při naskakování do rozjíždějícího se vlaku upadl a sklouzl pod jeho kola. O následných peripetiích, kdy se o jeho šokující smrti postupně dozvídá jeho profesní okolí a musí se s ní nějak vyrovnat, natočil Andrzej Wajda bezprostřední autobiografickou zpověď Vše na prodej.

Zanechal po sobě manželku a malého syna Matěje. Pohřeb se konal 12. ledna v Katovicích za velkého zájmu veřejnosti. Místem posledního odpočinku je rodinná hrobka na hřbitově v ulici Henryka Sienkiewicze. V roce 2007 zde byl instalován náhrobní kámen s křížem a basreliéfem s hercovým portrétem.

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Nezvaní hosté (Pokolenie, r. Andrzej Wajda, 1955)
  • Nebezpečná hra (Kariera, r. Jan Koecher, 1955)
  • Tři starty (Trzy starty, r. Ewa Petelska, Czesław Petelski, Stanislaw Lenartowicz, 1955)
  • Konec noci (Koniec nocy, r. Julian Dziedzina, Paweł Komorowski, 1957)
  • Vraky (Wraki, r. Czesław Petelski, Ewa Petelska, 1957)
  • Popel a démant (Popiół i diament, r. Andrzej Wajda, 1958)
  • Válečný kříž (Krzyż walecznych, r. Kazimierz Kutz, 1959)
  • Vlak (Pociąg, r. Jerzy Kawalerowicz, 1959)
  • Nevinní čarodějové (Niewinni czarodzieje, r. Andrzej Wajda, 1960)
  • Rozchod (Rozstanie, r. Wojciech Has, 1961)
  • Na shledanou zítra (Do widzenia, do jutra, r. Janusz Morgenstern, 1960)
  • Loutky (La Poupée, 1962)
  • Láska ve dvaceti letech (Amour à vingt ans, L', r. Renzo Rossellini, Shintarô Ishihara, Marcel Ophüls, Andrzej Wajda, François Truffaut, 1962)
  • Jak být milována (Jak być kochaną, r. Wojciech Jerzy Has, 1963)
  • Jejich všední den (Ich dzień powszedni, r. Aleksander Ścibor-Rylski, 1963)
  • Rukopis nalezený v Zaragoze (Rękopis znaleziony w Saragossie, r. Wojciech Jerzy Has, 1964)
  • Milovat je dobré (Att älska, r. Jörn Donner, 1964)
  • Dvojitý delfín (Jutro Meksyk, r. Aleksander Ścibor-Rylski, 1966)
  • Plnou parou vpřed (Cała naprzód, r. Stanisław Lenartowicz, 1967)
  • Jowita (Jowita, r. Janusz Morgenstern, 1967)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f ŠTORCHOVÁ, Michaela. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Zbigniew Cybulski, s. 138–141. 
  2. ↑ http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/ecce-homo-zbigniew-cybulski--394375%7C[nedostupný zdroj] Školní léta
  3. ↑ a b Zbigniew Cybulski. csfd.cz [online]. [cit. 2022-10-25]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zbigniew_Cybulski&oldid=22063959“