Přeskočit na obsah

Yvonne Přenosilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Yvonne Přenosilová
Yvonne Přenosilová v roce 2009
Yvonne Přenosilová v roce 2009
Základní informace
Narození2. července 1947
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí11. září 2023 (ve věku 76 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtírakovina plic
Místo pohřbeníNový židovský hřbitov na Olšanech
ŽánryRhythm and blues
Rock and roll
Povoláníherečka, zpěvačka, novinářka, rozhlasová redaktorka a rozhlasová moderátorka
Nástrojehlas
Hlasový oboralt
Aktivní roky1962–2023
Členem skupinyApollo
Webwww.yvonneprenosilova.wz.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Yvonne Přenosilová, provdaná von Schuckmann (2. července 1947 Praha – 11. září 2023 Praha[1][2]) byla česká zpěvačka a moderátorka. Je považovaná za průkopnici českého rhythm and blues a rock and rollu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Její otec Jiří Přenosil byl voják, který po začátku druhé světové války uprchl z Československa do Anglie a bojoval v Britské armádě. Byl nasazen v Palestině, kde se seznámil s Rakušankou Markétou (narozenou ve Vídni). Vzali se v Jeruzalémě a v roce 1945 se vrátili do Prahy, kde se jim v roce 1947 narodila Yvonne. [3] Byla jedináček.[4]

Kvůli protiněmeckým náladám po druhé světové válce matka předstírala, že je Angličanka a na veřejnosti mluvila anglicky.[3] V rodině se mluvilo česky, anglicky i německy, otec rád zpíval černošské spirituály. Po únoru 1948 byl její otec zatčen a strávil rok ve vězení.[3] Po sametové revoluci byl v roce 1991 povýšen na generálmajora ve výslužbě.[5]

Yvonne absolvovala dvanáctiletku v Libni v Praze. Do patnácti let se věnovala baletu. Hudební kariéru začala v patnácti konkurzem v divadle Semafor, ze kterého Miloš Forman natočil svou režisérskou prvotinu Konkurs. S mexickou písní „La Malagueña“ ji do divadla nepřijali, ale všiml si jí skladatel Karel Mareš (tehdy korepetitor), který měl cit pro zajímavé hlasy a pro divadlo objevil mj. Evu Olmerovou a Karla Gotta.[4] Mareš si jí vybral do skupiny Olympic, která v sezóně 1963–1964 vystupovala v Semaforu s pásmem Ondráš. Tady se Yvonne v listopadu 1963 objevila poprvé na jevišti.[4]

V únoru 1964 nahrála šestnáctiletá Yvonne Přenosilová českou verzi písničky „I'm Sorry“ z repertoáru Brendy Lee, nazvanou textařem Jiřím Štaidlem „Roň slzy“.[6] Hudební kritici nahrávku moc dobře nepřijali,[4] ale píseň se stala hitem a jedním z nejprodávanějších českých singlů šedesátých let. Yvonne i nadále hrála v Semaforu a zpívala další české předělávky zahraničních hitů, ale i tuzemské písničkové premiéry.[4]

V roce 1965, když si ji hosté z anglických klubů poslechli při návštěvě gymnázia naživo, pozvali ji na třítýdenní pobyt do Londýna. Manažera jí dělal John Alcock. Yvonne zpívala v londýnském rozhlase, nazpívala gramodesku When My Baby Cries/Come On Home pro anglickou společnost PYE, aranžoval ji Tony Hatch (autor písně „Downtown“). Rovněž uspořádala dva úspěšné koncerty v klubech, vystupovala i v televizi, mj. v hudebním pořadu Ready, Steady, Go! televize ITV.[4] Deska však zapadla.[4]

Po návratu z Londýna na podzim 1965 přešla ze Semaforu do nově vzniklého divadla Apollo (působili zde i Karel Gott, Pavlína Filipovská, Karel Hála a další). Vystupovala v dalších evropských zemích, mj. v Belgii, Francii, Itálii, NDR, NSR a Rakousku. Ve Zlatém slavíku 1964 a 1965 se umístila na 8. a 5. místě v kategorii zpěvaček, v roce 1968 byla v této anketě popularity už čtvrtá. Samostatnou desku jí však Supraphon nevydal.[4]

V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov. Poté emigrovala přes Rakousko a Itálii do Velké Británie. Pracovní známosti se jí tam ale nepodařilo úspěšně využít, a proto odjela do Mnichova za svými rodiči. Tam žila 26 let a zpočátku se pokusila o pokračování pěvecké kariéry pod jménem Yvonne Silova. Vydavatelství Ariola jí vydalo tři singly, žádný však nebyl úspěšný.[4] Poté se osm let živila jako pozemní letuška u společnosti British Airways. Zde se seznámila se svým manželem (který cestoval jako pasažér),[3] advokátem Andreasem von Schuckmannem. V roce 1978 měli svatbu. Andreas von Schuckmann měl šlechtický titul – ona se tak tedy stala baronkou.[7] Rok nato se jí narodil syn Max von Schuckmann.[4] V roce 1985 se s manželem rozvedli.

Yvonne začala pro Svobodnou Evropu psát hudební pořady, pak je i moderovala.[4] Tam často spolupracovala s Karlem Krylem. Karel Kryl se zasadil o její přijetí do Svobodné Evropy.[3] V roce 1994 se natrvalo vrátila do Prahy a také tam pracovala pro Svobodnou Evropu,[2] později mj. moderovala autorský pořad Sklípek pro Country Radio, vystupovala na koncertech a v několika muzikálech.[8]

Její syn Max von Schuckmann žil se svým otcem Andreasem v německém Mnichově, dokud Maxův otec Andreas v roce 2004 nezemřel.[9]

Yvonne Přenosilová zemřela 11. září 2023 ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.[2] Pohřbena byla na vlastní přání na Novém židovském hřbitově v Praze.[10][11]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Řada jejích písní se stala hity:

  • Roň slzy
  • Javory
  • Mně se líbí Bob
  • Pomalu a líně
  • Měsíc
  • Boty proti lásce
  • Tak prázdná
  • Zimní království
  • Pippo

Ve svém projevu využívala hlasové podobnosti s rokenrolovou zpěvačkou Brendou Lee. Anglicky nazpívala její hity:

  • That's All You Gotta Do
  • My Colouring Book
  • He's So Heavenly

Česky s Karlem Gottem:

  • Zejtra už ti sbohem dám (My Whole World Is Falling Down)

Filmografie

[editovat | editovat zdroj]

Film:

Televize:

Divadlo

[editovat | editovat zdroj]

Diskografie

[editovat | editovat zdroj]

SP (Single play):

  • That's All You Gotta Do (Supraphon 1964), na druhé straně Orange Blossom Special Olympicu
  • Roň slzy (Supraphon 1964), na druhé straně Adresát neznámý Karla Gotta
  • Lyrická ze Středních Čech (Supraphon 1965), na druhé straně Fůra chyb Olympicu
  • Mně se líbí Bob (Supraphon 1965), na druhé straně Chodím do houslí Karla Štědrého
  • When My Baby Cries / Come On Home (Pye Records 1965)
  • Podzimní nálada / Měsíc (Supraphon 1965)
  • My Boy Lollipop / Autumn Mood (Supraphon 1965)
  • Zejtra už ti sbohem dám (Supraphon 1965), na druhé straně Láska až za hrob od Kala Gotta
  • Boty proti lásce (These Boots Are Made For Walking) (Supraphon 1966), na druhé straně S nebývalou ochotou Marty Kubišové
  • Javory (Supraphon 1966), na druhé straně Čtyři koňský kopyta od Waldemara Matušky
  • Nevermind (Supraphon 1966) s Olympicem, na druhé straně Si, si, si signorina Josefa Zímy
  • Credi / In Questo Momento (Supraphon 1966)
  • What A Love / He's So Heavenly (Suupraphon 1966)
  • Pomalu a líně (Supraphon 1966), B strana, na A straně Kdybys byl varhaník Vlasty Kahovcové
  • All by myself / Coloring book (Supraphon 1966)
  • Loutka (Supraphon 1967), na druhé straně Obrať se s důvěrou Heleny Blehárové
  • Sklípek (Supraphon 1967), na druhé straně Santa Clara Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové
  • Už to nejde dál/Zlý znamení (Supraphon 1967), Zlý znamení spolu s Petrem Spáleným
  • Tak prázdná (Supraphon 1967), na druhé straně Nedoufej Heleny Vondráčkové
  • Zimní království (Supraphon 1968), na druhé straně Lampa Marty Kubišové
  • Nikdo netuší / Noční Modlitba (Supraphon 1968)
  • Pippo / Starý pán (Supraphon 1968)
  • Čím lásku bráníš (Supraphon 1968), na druhé straně Poutníče příští Jiřího Štědroně
  • Žij dál (Supraphon 1968), na druhé straně Socha Milana Drobného
  • Fešák / Nech mě taky žít (Supraphon 1990)
  • Boty proti lásce / Roň slzy (Supraphon 1990)

EP (Extended play):

  • Boots (Supraphon 1966) 4 písně, tři v angličtině, jedna v němčině
  • Yvonne (Supraphon 1967) 4 písně, dvě v angličtině, dvě v italštině

CD:

  • Sklípek 1964-68 (Supraphon 1990) kompilace
  • Yvonne Přenosilová, Vráťa Vyskočil a Taxmeni (Venkow 1993)
  • 20× Yvonne Přenosilová – Roň slzy (Bonton Music / Supraphon 1998) kompilace[15]
  • Pop galerie: Yvonne Přenosilová (Supraphon 2010) kompilace

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zemřela Yvonne Přenosilová. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Zemřela zpěvačka Yvonne Přenosilová, proslavily ji Boty proti lásce. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e SAYER, Derek. Postcards from Absurdistan: Prague at the end of history. Princeton Oxford: Princeton University Press 730 s. ISBN 978-0-691-18545-3. S. 520–521. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k ČERNÝ, Jiří. Sborník Historie československého bigbeatu: Yvonne Přenosilová [online]. Sobota 30. května 2020 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  5. ↑ 107 – Československá armáda [online]. 2020-10-31 [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ Roň slzy - píseň, která otevřela Yvonne Přenosilové cestu do Anglie. Plzeň [online]. 2021-02-15 [cit. 2023-09-11]. Dostupné online. 
  7. ↑ MORAVEC, Martin. Baronka Přenosilová: Prahnul po mně kapitán Minařík. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2006-06-01 [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  8. ↑ „Trému mám i před uklízečkou opřenou o smeták.“ Zemřela zpěvačka Yvonne Přenosilová, připomeňte si ji v rozhovoru. Radiožurnál [online]. 2023-09-11 [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ 13. komnata Yvonne Přenosilové - 13. komnata | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  10. ↑ Rozloučení s Yvonne Přenosilovou. Sbohem dali Neckář, Janda i Burešová. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  11. ↑ Židovský pohřeb zpěvačky Yvonne Přenosilové (†76): Jarmulky, »ztracený« syn a slzy kamarádky Filipovské. Blesk.cz [online]. 2023-09-14 [cit. 2023-09-29]. Dostupné online. 
  12. ↑ Inscenace. vis.idu.cz [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  13. ↑ Inscenace. vis.idu.cz [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  14. ↑ Inscenace. vis.idu.cz [online]. [cit. 2023-09-14]. Dostupné online. 
  15. ↑ Yvonne Přenosilová - 20x Yvonne Přenosilová (Roň Slzy). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Yvonne_Přenosilová&oldid=23970825“