Wikipedista:TazzyTheDevil

Zimní jízdárna hlubockého zámku, pohled od jihozápadu

Zámecké jízdárny rodu Schwarzenbergů v Českém Krumlově a Hluboké nad Vltavou

Vývoj na hradu a zámku Český Krumlov

Využití specifických prostor na zámcích Hluboká nad Vltavou a Český Krumlov lze datovat dobou usídlení rodiny v Království českém ve 30. letech 17. století, respektive ziskem eggenberského dědictví v jižních Čechách po roce 1719. V této době se dědicem majetku po své tetě Marii Arnoštce z Eggenbergu, rozené ze Schwarzenbergu (1680-1732) a jejímu manželovi, Janu Kristiánovi I. z Eggenbergu (1641-1710), Adam František ze Schwarzenbergu (1680-1732). Rozhodnutí o majetkových vztazích urychlila smrt jediného možného eggenberského dědice, Jana Kristiána II. Seyfrieda (1704-1717). Eggenbergové a po nich nastupující Schwarzenbergové vstupovali v případě českokrumlovského hradu a zámku do prostředí hustě zastavěného a hospodářsky významného dvora. Po vstupu východním průchodem z městské části, označované jako Latrán, přicházely osoby na I. zámecké nádvoří tzv. Červenou branou. Název rustikálně bosovaného se odvozuje od použitého červeného nátěru fasády.

Vydáme-li se od Červené brány doleva, dostáváme se jihovýchodním směrem k rozlehlému objektu ležícímu u budovy Nové lékárny, tedy Zámku – č. p. 46. Jde o trakt dřívějších stájí se sýpkou v patře. V současnosti se tato část označuje jako Sloupová síň, popisným číslem 232. V písemných pramenech najdeme doklady o stájích už roku 1556. Dále je nutné zmínit rok 1603, kdy jsou připomínány maštale pro celkový počet 50 koní. Dílčí změny na této zámecké partii probíhají jak v 17., tak v 18. století. Naopak o podstatném zásahu se dá mluvit v případě rekonstrukce v roce 1878. Svou funkci stáje s maštalemi pozbývají roku 1938. Přednost dostávají administrativní potřeby a budova prochází další rekonstrukcí. Její součástí se stává i vybudování sloupové síně, jež dala základ pro dnešní pojmenování.

Pochodem severním směrem od Sloupové síně se přechází přes I. nádvoří k zámecké kovárně. Stavba je spojena až s rodinou Eggenbergů, vzniká za panování Jana Kristiána I. z Eggenbergu (1641-1710), a to v roce 1654. Šlechtické rody se spoléhaly na osvědčené řemeslníky, sídlící často v podzámčí nebo přímo na zámcích a můžeme proto odůvodněně předpokládat, že i zámecký kovář se dostal k práci na kovových součástech koňských postrojů a samotných kočárů.

Míst pro úschovu postrojů, ale i samotných dopravních prostředků a kusů jezdeckého oděvu bylo patrně několik. Inventář zbraní, nábytku, náčiní a jiných pozoruhodných předmětů, uchovávaných v knížecí zbrojnici z roku 1854 jasně ukazuje na tzv. Románskou komoru, tj. suterénní části v severovýchodním partu Starého paláce, tedy jedné ze stavebních součástí dnešního Horního hradu označovaného číslem popisným 59. K palácovým budovám přijdeme od kovárny západním směrem přes I. a II. nádvoří. Sem byl z eggenberského zámku ve Štýrském Hradci převezen Janem Kristiánem I. z Eggenbergu i římský audienční kočár Jana Antonína I. z Eggenbergu (1610-1649) doplněný o bohatý soubor ozdobných prvků, sametových dek prošívaných zlatem, tapet, závěsů, přehozů, postrojů a mnoha slavnostních oděvů. Jedinečnými předměty sbírek Románské komory se staly i karuselové saně. Prostory Románské komory nebyly vyplňovány náhodně, důsledně se dbalo na plánované rozvržení vystavených objektů.

Jihozápadně se z Horního hradu vychází na spojovací most, zvaný Plášťový, jež vede na V. zámecké nádvoří. Původně jeho zástavbu tvořily fortifikační a hospodářské stavby. Část z nich ustoupila výstavbě v letech 1681-1684, v jejímž rámci nechává Jan Kristián I. z Eggenbergu vzniknout jedinečnému baroknímu zámeckému divadlu. Pro naše účely je třeba z něho vyzdvihnout jednu konkrétní část – Renesanční dům (Zámek č. p. 177) – mající ještě starší kořeny. Opírá se totiž o pozůstatky opevnění, jež lze časově zařadit do středověku. Přízemí bylo do dnešní dispozice přebudováno zřejmě později, jednak architektem Antoniem Ericerem (znám i jako Antonín Vlach) v době kolem roku 1570, a také schwarzenberským dvorním stavitelem Františkem Jakubem Fortinem/Fortinim (1680-1763). Jeho úpravy Renesančního domu jsou kladeny do let 1750-1752, v roce 1765 dochází k úpravám prvního patra. Krov domu byl upraven najednou spolu průchodem Plášťovým mostem a Renesanční dům získává totožnou fasádu jako zámecké divadlo.

Tato partie zámku sloužila i knížecím sedlářům a v přízemí se nacházela knížecí konírna. Zde byli ustájeni vrchnostenští koně, hlavně polokrevníci. V současnosti jsou ve vnitřních prostorách konírny zachovány valené klenby a jedinečný soubor 22 výklenků s tesanými kamennými žlaby spolu s bohatě profilovanou vodní nádrží. I zde byly často uloženy koňské pokrývky, sedla, ohlávky, udidla a čabraky i samotné dopravní prostředky.

Spojovací chodbou i upravenými cestami se dalo západně procházet do zámecké zahrady. Zde se již v 15. století připomínají úpravy v podobě příkopů a uměle vytvořených náspů. Století následující přináší písemné doklady o kulturním využití této krajiny. Zřizují se zde štěpnice, květnice i zelinářská zahrada i dva rožmberské letohrádky. Po třicetileté válce, jež zasadila zahradám citelné škody, přicházejí nové impulzy ze strany vrchnosti - Eggenbergů.

Jan Kristián I. s manželkou Marií Ernestinou zakládají roku 1678 Novou dvorní zahradu. Jejím provedením byl pověřen dvorní architekt Giacomo (též Jacopo) Antonio de Maggi (1651-1706). V duchu manýrismu plánoval uspořádání zahrady, výsledkem se stal obdélník o šířce 150 metrů a délce zhruba 750 metrů. Stavitel tento půdorys o ploše skoro 11 hektarů rozdělil do čtyř teras a důkladně oddělil zámeckou zahradu od okolní kulturní krajiny. Znemožnil tak i přístup z Pidíkova Dvora na severozápadě, známým dnes jako dvůr starý a ještě častěji Dvůr Kvítkův.

Poté, co se panství stává po roce 1719 dědictvím schwarzenberským, dochází k dalším proměnám, nejdříve ovlivněných slohem rokovým a v následujících desetiletích vlivy klasicistními, romantickými i historizujícími. Právě do doby po předání do rukou Adama Františka I. ze Schwarzenbergu se vztahují projekty Letní a Zimní jízdárny. Obě nalezneme v západní, respektive severozápadní části zámeckého areálu. Obdélníková plocha s lipovou sadbou z počátku 18. stol. se kromě cvikům s koňmi používal i pro míčové hry a hru v kuželky.

Obě jízdárny jsou zřetelně zachyceny na akvarelech J. Planskera z roku 1750, Letní pod německým označením „Karusell“, Zimní názvem „die Reitschule“. Iniciaci zřízení „Reitschule“ spojujeme se synem Adama Františka, Josefem I. Adamem ze Schwarzenbergu (1722-1782). Schwarzenberský vladař podnítil i rozšiřování stájí a hlavní práce přenechal architektovi Andreovi Altomonte (1699-1780). Přípravné práce začínají roku 1743, Kateřina Cichrová dokládá i přesné údaje z archivních pramenů, z korespondence mezi polírem Hawelem a knížecím sekretářem von Escherichem. Rozměry Zimní jízdárny byly stanoveny na délku 28 sáhů (cca 50,2 m), šířku 10 sáhů (cca 17,93 m) a výšku 13 loktů (cca 10,11 m dle použitých vídeňských loktů). Cena stavby se plánovala ve výši 3 282 zlatých a 28 krejcarů (cca 492 342 Kč dnešní měny). Budovu doplnil sochařskou výzdobou žák Vídeňské akademie Johann Anton Zinner (1708-1763) a štukatér Matthias André mezi lety 1748-1752, malířská výzdoba se uvádí do souvislosti s umělci Františkem Jakubem Prokyšem (1713-1791), dva velké jezdecké portréty knížete Josefa I. Adama ze Schwarzenbergu (1722-1782) a jeho manželky Marie Terezie, rozené z Liechtensteinu (1721-1753), byly dílem malíře Johanna Baptista Cantona.

Situace na zámku Hluboká nad Vltavou

Hlubocké sídlo muselo na budovu s funkcí jízdárny čekat ještě déle. Původní hrad založený v první polovině šedesátých let 13. stol. je podle stavebního typu zařazován do přemyslovské hradní architektury. Náležel k tzv. hradům s obvodovou zástavbou, a veškeré obytné a hospodářské stavby byly proto rozmístěny podél hradního areálu. Umístění objektu stájí se dá předpokládat mezi nimi, je nutné ho dokázat archeologickými průzkumy. Vzhledem ke změnám vojenské taktiky a stále častějšímu nasazování dělostřelectva dochází k dalším proměnám v polovině 15. století. Nově je budována kulatá věž v jihovýchodní partii areálu a několik bašt, zachován zůstává podélný tvar areálu.

Renesanční zásahy za vlády Jáchyma z Hradce (1526-1565) mění hrad v renesanční palác. Stavitel Antonio Ericer známý i další činností pro Rožmberky a pány z Hradce upravil nejstarší část hradu, starý palác, přestavěl i budovy před věží a hradní kapli. Po Vincenci Vogareliovi (též Vincenci Vlachovi) dokončili definitivní změnu vzhledu sídla Baldassare Maio da Vomio (1550-1619) a Ulrico Aostalli de Salla (1525-1597). Z původně gotického sídla zůstává připomínkou jen kruhová Červená věž na jihovýchodě. Dobový obraz z pol. 16. stol. ukazuje několik přiléhajících domů k samotnému paláci v jihovýchodním směru na srázu nad tokem Vltavy včetně zmiňované věže. Podobný pohled nabízí veduta Jana Willenberga (1571-1613) z tzv. strahovského skicáře datovaná počátkem 17. stol. Zajímavým pramenem se stává i kresba z roku 1663 s téměř nezachycovaným pohledem ze severu. Poukazuje na neexistenci hospodářských budov na severní straně, jejichž vznik je spojován až s proměnou zámku do barokního slohu.

Zřejmě nespokojenost se stavem po třicetileté válce, kdy byl zámek v držení španělské rodiny de Marradas, vedl Schwarzenbergy jako nové vlastníky k úvahám o nové rekonstrukci. Pověřený architekt Pavel Ignác Bayer (1656-1733) se nakonec rozhodl pro radikální změny. Po zvětšení prostoru renesanční kaple přikročil k zásahům do samotné renesanční dispozice. Zbyly pouze hlavní zdi podélných traktů a gotická Červená věž. Řada budov kolem třetího nádvoří byla vyrovnána do stejné výšky, rozebrala se řada původních opěrných zdí. Bourání fortifikace pokračovalo i za Bayerova nástupce, Antonia Erharda Martinelliho (1684-1747), o skončení hlavních stavebních prací můžeme hovořit přibližně k roku 1728. Úprava parku v okolí sídla je totiž doložena i v polovině 18. století.

Model inženýra Vincenta Rohrbacha z roku 1844 v místnosti komorné na hlubockém zámku zpracovaný podle dobových stavebních plánů ukazuje i situaci kolem hospodářských budov. V 18. a 1. pol. 19. stol. bychom je našly severní straně zámeckého areálu, na místě dnešní oranžerie a Alšovy jihočeské galerie. Stav předzámčí s kancelářskými a hospodářskými objekty vládnoucí rodině nevyhovoval, a proto se po studijní cestě Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu (1799-1888) po Francii a Anglii ve 20. letech 19. stol přikročilo k uzavření smlouvy mezi architektem Franzem Beerem (1804-1861) v prosinci 1842 na přestavbu zámku do romantické novogotické podoby. Beer své záměry písemně předložil již v předchozím roce a alespoň jeden názor datuje jeho plány už do roku 1837.

Zmíněné plány, stejně jako mapy, půdorysy a konstrukční nákresy nám vytváří soubor jedinečných pramenů umístěných v současné době v Státním oblastním archivu v Třeboni, jmenovitě fond Velkostatek (VS) Hluboká, v českobudějovickém okresním archivu – fond Mapy a plány a v českokrumlovské pobočce SOA Třeboň – fond Schwarzenberské stavební ředitelství. V nich dohledáme výkresy, půdorysy a plány Rohrbachovy, Beerovy, bohužel v řadě případů ještě neinventované. V soukromé sbírce se nachází výborný komparativní plán změn na zámeckých pozemcích stavitele Oswalda z roku 1865. A zapomínat nelze ani zdroje ikonografické, obrazy Franze Ferdinanda Runka (1764-1834), Carla Goebela (1824-1899) a Karla Zenkera.

Jejich kombinací nám vzniká plastický obraz. Doplněný o prameny písemné, umožňuje i přesně se zaměřit na objekty určené pro chov a péči o koně. V předhradí stály ještě před Beerovými zásahy koňské stáje jako jedna z hospodářských budov. Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu si ale přál sídlo velkolepé a tyto stavby měly ustoupit novým. Sídlo mělo poskytovat reprezentativní prostory pro návštěvy z řad nejvyšší aristokracie rakouské monarchie, a zároveň umožňovat projížďky do stejně monumentálního parku, který měl po Beerově přestavbě nahrazovat původně menší zahrady. Rodině i hostům mělo být také umožněno vyjíždět dále od zámku do okolních obor, v nichž se odehrávaly tradiční hony. Nejvýznamnější, Herbstjagden (podzimní hony), začínaly poslední záříjový den a do prvního desetiletí 20. stol. trvaly dva týdny.

Zatímco pro zámek samotný se uváděly jako stavební vzory sídla Janem Adolfem II. obdivovaná při jeho návštěv v různých částech Skotska a Anglie nebo díky znalostem z románů Waltera Scott, ať už šlo Warwick Castle, skotské sídlo Inveraray, Fonthill Abbey, Alnwick Castle, u zimní jízdárny vzniklé na místě části zahrad a venkovní jízdárny letní nenajdeme vzor snadno. Je to objekt vzniklý skládáním mnoha vzorů, gotických bazilik, stejně jako anglických středověkých zámků. Můžeme uvádět často citovaný vzor anglického Penshurstu, dobře se v půdorysu nachází i prvky anglických „abbeys“.

Stavba z cihel a kamene byla budována na upravené kulturní krajině nahrazující část původně zalesněné oblasti. Franz Beer zpracoval instrukce k přípravným pracím na jízdárně v říjnu 1844. Schvalování ze strany knížete probíhalo postupně, průběžně byly odevzdávány podklady a plány ke schvalování, v březnu a červnu 1845. V mezičase musel Beer knížecí souhlas obdržet, neboť nasmlouvaní řemeslníci pracovali a už v roce 1848 byla stavba brána za hotovou. Ve stejném roce se už zamýšlelo spojit jízdárnu se zámkem. Letní jízdárna nezůstala na rozdíl od českokrumlovské zachována, Jan Adolf II. dosáhl svého úmyslu nahradit ji krytými stájemi, nakonec pro 57 koní, a kočárovnou zimní jízdárny. Původní stáje v hospodářských budovách v předzámčí padly, tak jako byty úředníků, vrchnostenská věznice, kůlny a vrchnostenské kanceláře, za oběť nové výstavbě. Zachovány zůstaly s náležitými úpravami v historizujícím stylu objekty úřednického domu, Šteklu/Stöklu, a budova pro ředitele panství, „Fructus belli“, svým názvem odkazující na marradaské panování za dob třicetileté války.

Vydáme-li se k zámku dnešní Bezručovou ulicí, budeme stoupat jihovýchodním směrem po cestě namáhavé kvůli sklonu svahu pro pěšího, nikoliv pro karosu nebo jiný typ kočáru se spřežením. Poutníkovi se krátce po výstupu z hlavní hlubocké třídy na začátku vrchu nabízí zastavení postupně u kapliček se sv. Barborou a sv. Antonínem Paduánským. Není nad vhodnější volbu. Svatá Barbora jako mimo jiné patronka dělostřelců tak mimoděk připomíná i původní obrannou funkci sídla a návštěvník může již od spodní části ostrohu historizující cimbuří. Po několika metrech ho pak další cestička do kopce navádí k svatému Antonínovi. V tomto případě bylo místo vybráno opravdu dobře. Západním směrem se otevírá pohled k horizontu, jehož krása vynikne při pokračování výstupu. Výhled zahrnuje nejznámější vrcholy včetně Boubínu, Luzného i Kleti s jejím vysílačem.

Drtivý dojem se ještě stupňuje pochodem kolem bývalého úřednického domu Stöklu. Stavba závisel na domácích surovinách a bylo použito zčásti i rozebraného materiálu ze starší stavby na tomto místě. Při značném navýšení nákladů na stavbu docházelo k radikálním zásahům, odstraněny byly i terénní nerovnosti, a to i lámáním skály. Po ukončení hlavních prací v září 1863 bylo ještě potřeba zbourat bývalé koňské stáje, vybudovat nové a doplnit je stájí pro nemocné koně, remízy pro kočáry, místnostem pro krmivo, psincem a místností pro sloužící. Dojem v současnosti umocňuje nutnost po většinu stoupání pohled stále zvedat a lze jen ocenit rekonstrukci dokončenou v roce 1996, která vyvedla Štekl z havarijního stavu a, byť za cenu přeměny na komerční objekt, umožnila jeho využívání veřejností v podobě luxusního hotelu.

Po odbočení doprava nás dovádí zbytek příjezdové cesty po několika desítkách metrů ke křižovatce. Jižně můžeme projít po kamenném mostu k hlavní zámecké bráně, rovný východní směr nás přivede k zámecké oranžerii a severní k další odbočce vedoucí dál do parku nebo kolem západního průčelí k severní straně jízdárny. Jestliže by vyšel původní Beerův projekt, okna hlavního průčelí by byla umístěna vedle sebe a nezaujala by jako po vyzdvižení středového okna, nakonec prosazeného. Okno sahá až ke štítu a ani ten na prvních plánech nevyčnívá. Je nutné ponechat na názoru každého, zda by oceňovali více použití dynamického stylu „decorated“. Při použití statického slohu „perpendicular“ jízdárna působí jako nehybný kamenný monument a snadno budí i zneklidňující dojem.

Při obcházení budovy ho podtrhují další stavební prvky, opěráky přízemních traktů, stupňovitý hlavní štít, vyčnívající v severo- i jihozápadním rohu, přehnané kolmé rozčlenění, segment v klenbě oken i kamenické panelování stěn. K dojmu přispívá i bazilikální půdorys s centrem v hlavním sále a přilehlými trakty ze všech světových stran kromě západu. Další zdůraznění přináší stavba oranžerie spojující jízdárnu se zámkem. Připomeňme, že i její konstrukce patřila mezi první plánované objekty romantizující přestavby. O konkrétní návrh žádá Jan Adolf II. stavitele Franze Beera v říjnu 1851, ale i když byl v prosinci připraven, schwarzenberský vladař měl řadu připomínek ke konstrukci. Podstatné změny si kníže vyžádal v únoru 1853, projektové úpravy a navýšení rozpočtu velmi rychle schválil a oranžerie byla stejně rychle dokončena v posledních měsících následujícího roku. Nosnou konstrukci tvoří rámové vazníky z kovaného železa. Na ně byly upevněny ornamenty bohatě zdobené litinové kusy a zvolena skleněná výplň ve tvaru podlouhlých plochých desek. Pro dodávky materiálu kníže nezvolil ani proti vůli úřadu vybudovanou Steffensovu slévárnu v kapli sv. Markéty ve Zlaté Koruně, ani knížecí železárnu v Murau nebo u Holubova. Železné části totiž dodal vídeňský zámečník Andreas Kirchmayer, skleněné společnost Mayers Neffen. Prvky byly totožně se stavebními prvky jízdárny ovlivněny pozdně gotickou architekturou, hovoříme také o starší fázi romantické novogotiky. Později vzniká i spojovací most mezi zámeckou zbrojnicí a skleníkem.

V běžném provozu zůstávají jízdárny na schwarzenberských panstvích až do nuceného odchodu posledního majitele, knížete Adolfa ze Schwarzenbergu (1890-1950) s manželkou Hildou, rozenou z Lucemburku (1897-1979) do exilu 14. března 1939. Na žádném sídle nebyly popsány výrazné škody, ovšem po zabavení rodového majetku z rozhodnutí gestapa 17. srpna 1940, a zvláště po zkonfiskování majetku na základě „Lex Schwarzenberg“ - zákona 143 o převodu majetku na zemi Českou schváleného Ústavodárným shromážděním 10. července 1947 – dochází ke stálému horšímu chátrání objektu. V případě hlubocké zámecké jízdárny došlo k významnému zlepšení po roce 1952, kdy byla vybrána jako sídlo Alšovy jihočeské galerie. Inženýr architektury Jaroslav Fidra (1909-1982) provedl se svými spolupracovníky rozsáhlé zásahy mezi lety 1953 a 1955 a galerie byla slavnostně otevřena 15. dubna 1956. Doba posledních schwarzenberských majitelů i období poválečné přináší časté manipulace s inventáři jízdáren, přemisťování předmětů – tapiserií, dopravních prostředků i rozmanitých doplňků – mezi jednotlivými zámky i na místa, kde se původně vůbec nenacházela (např. zámek Bechyně), a bohužel i rozkradení značné části předmětů. Alespoň trochu pozměněný přístup v období normalizace a obzvláště po konci socialistického období vede k větší péči, dalšímu a nyní už svobodnému kulturnímu využití objektů a znovuobjevení řemeslníků nesoucích hlavní podíl na jedinečném vzhledu staveb, nejen architektů, ale i řemeslníků a jejich tovaryšů, jakými byli řezbář Johann Wondruschka se svými učni nebo kameník a bez formálního vzdělání působící sochař a kameník Josef Ptak.

Charles Louis Philippot (1801-1859), renesanční Hluboká dle malby Jana Willenberga (1571-1613)

Vincenc Rohrbacher, model barokní Hluboké (1844)

Zimní jízdárna hlubockého zámku, pohled od severovýchodu

Zimní jízdárna hlubockého zámku, pohled od severozápadu

Zimní jízdárna hlubockého zámku, pohled od východu s hlavním vstupem

Plán úprav zámeckého parku a zámku z roku 1861 i s půdorysem zimní jízdárny, uloženo v soukromé sbírce

Použitá literatura a archivní prameny

SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, ÚP, sig. 188

SOA Třeboň, fond VS Hluboká, plány č. 1069/2257, 1069/2258, 1074/2262-2264, 1082/2274, 1085/2280, 1085/2281

Kateřina CICHROVÁ, Mobilita nobility: schwarzenberská sbírka historických dopravních prostředků, České Budějovice 2015.

Pavel KOBLASA – Daniel KOVÁŘ, Hluboká nad Vltavou v proměnách staletí, České

Budějovice 2012.

Jindřich VYBÍRAL, Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999.