Wikipedista:Sjelod Rtep/Pískoviště

Karel Vodička (kněz)
Narození	2. srpna 1890 Vacovy Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	12. června 1970 (ve věku 79 let) Praha Československo Československo
Povolání	Kněz
Nábož. vyznání	Církev československá husitská
Chybí svobodný obrázek.

Karel Vodička (2. srpna 1890, Vacovy – 12. června 1970, Praha), učitel náboženství, předseda pražského okrsku, člen diecézní rady a funkcionář Spolku učitelů náboženství CČS, farář Církve československé husitské.

Život

Narodil se v malé pošumavské vísce Vacovy. Pocházel z početné malorolnické rodiny. Rodiče Karel Vodička a Rozalie, rozená Štuibrová, vychovávali celkem sedm dětí.

Po roční vojenské prezenční službě se rozhodl pro studium bohosloví na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po úspěšném absolvování studia byl v červnu 1915 vysvěcen na jáhna. Dne 18. září 1915 ho pražský arcibiskup a kardinál Lev Skrbenský vysvětil v Praze na kněze. Od října 1915 působil v duchovní správě jako kaplan ve Vliněvsi u Mělníka, v roce 1917 rovněž pět měsíců administroval faru v Hošíně. Později se stal zámeckým kaplanem u knížete Lobkovice v Dolních Beřkovicích.

Kněz Karel Vodička sympatizoval s obnovenou Jednotou československého duchovenstva.

Patřil mezi účastníky památného valného sjezdu Klubu reformních kněží konaného 8. ledna 1920 v Národním domě v Praze na Smíchově, na němž hlasoval pro založení samostatné církve. Po vyhlášení Církve československé husitské 11. ledna 1920 v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě oznámil Karel Vodička ještě týž den vznik církve v zámecké kapli v Dolních Beřkovicích, rezignoval na místo zámeckého kaplana a odešel na Slovensko.

V Brezně nad Hronom nastoupil 15. ledna 1920 jako literární učitel. Během čtyřměsíčního působení vykonal řadu přednášek o jednotě Čechů a Slováků. V květnu 1920 na výzvu Karla Farského převzal duchovní správu náboženské obce Církve československé husitské v Rychvaldu na Těšínsku. Po absolvování zkoušek pro výuku náboženství na obecných a měšťanských školách v listopadu 1920 oficiálně působil rovněž jako katecheta československého náboženství.

Dne 25. listopadu 1920 se oženil s Libuší Davidovou. Společně vychovávali tři děti: Bořivoje (*1922), Karla (*1924) a Alenu (*1926).

V Rychvaldu setrval až do 11. října 1938, kdy byl z místa jako „český šovinista a husitský kněz, který štve proti Polsku“ vypovězen. Přízviska, která si Vodička vysloužil i v polském tisku, vyplývala z jeho četných vystoupení, při nichž vyzýval věřící, aby setrvali ve své československé víře a nehlásili se k polské národnosti.

Bezprostředně po vypovězení žil přechodně i s rodinou v Michálkovicích, odkud do Rychvaldu posílal národnostně zaměřené letáky, které sám tiskl. Nadále udržoval písemný i osobní kontakt s českými rodinami na okupovaném území. A to i poté, co se 28. února 1939 přestěhoval do Prahy, kde byl ustanoven pomocným duchovním a katechetou u sv. Mikuláše na Starém Městě (krátce působil i v Kladně). Několikrát ročně se vydával sloužit bohoslužby do Michálkovic a povzbuzoval tak místní věřící. Zapojil se tam rovněž do ilegální organizace Slezský odboj.

Příchodem do Prahy nastal v životě Karla Vodičky další zlom. Ani tam nebyl ochoten smířit se s okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Ve svých kázáních udržoval u věřících víru v návrat svobody. Po bohoslužbách mládeže se zpívala národní hymna. Mládež rovněž zavedl k hrobu prezidenta T. G. Masaryka do Lán. V roce 1943 byl v Árijském boji označen za židofila, když se zastal pokřtěného Žida, který se zúčastnil bohoslužeb.

Po ustanovení zástupcem správce pražské diecéze konal četné bohoslužby i mimo svou náboženskou obec a rovněž při nich se otevřeně a svobodně vyjadřoval a povzbuzoval věřící. Osudným se mu stalo kázání z dubna 1944, v němž přirovnal český národ k ukřižovanému, ale vítězícímu Kristu. Od té doby byl sledován gestapem. Zatčen byl 9. února 1945.

V pankrácké vyšetřovací vazbě zůstal do 10. dubna 1945. Téhož dne byl vlakem transportován do věznice v terezínské Malé pevnosti. Prošel pracovním komandem v cihelnách v Ústí nad Labem, později pomáhal při zednických pracích v Litoměřicích.

Propuštění se dočkal 10. května 1945. Bezprostředně po návratu z Terezína se u něj projevila nákaza skvrnitým tyfem a 16. května musel být ve vážném stavu převezen do nemocnice. Přestože se léčil až do roku 1946, zůstaly mu trvalé zdravotní následky.

Po částečném uzdravení přijal místo katechety v Praze-Košířích, od září 1945 do srpna 1947 vyučoval v Praze-Holešovicích. V září 1947 byl jmenován profesorem náboženství na reálném gymnáziu v Praze-Smíchově, zároveň zastával funkce v pražské diecézní radě a Spolku učitelů náboženství Církve československé, v roce 1946 se stal jeho předsedou. Po zrušení profesorských míst přešel v r. 1950 do duchovní správy nejprve jako pomocný duchovní v Praze II, od r. 1951 až do svého odchodu do starobního důchodu v r. 1960 působil jako farář v Praze III. V letech 1957–1960 zastával navíc funkci předsedy pražského okrsku. Zemřel 12. června 1970. Smuteční rozloučení proběhlo 18. června 1970 v Husově sboru v Praze-Dejvicích.

Odkazy

Literatura

• Archiv Pražské diecéze Církve československé husitské, fond Osobní složky duchovních, osobní výkaz Karla Vodičky.
• Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, fond 255, žádost Karla Vodičky o osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb.
• JINDRA, Martin. Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekuce a rezistence Církve československé (husitské) v letech 1938–1945. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, Církev československá husitská, 2017. 698 s. ISBN 978-80-87912-80-5, ISBN 978-80-7000-141-7, S. 595–598.
• JINDRA, Martin – SLADKOWSKI, Marcel (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. Církev československá husitská, Praha 2020, S. 591–593. (ISBN 9788070001677)