Wikipedista:Sabina muni/Pískoviště

Diagnostika pochází z řeckého slova diagnosis, které vzniklo spojením dvou slov: dia (prostřednictvím/skrze) a gnósis (poznání). Čili poznávat skrz něco, hluboké poznání. Jde o souhrn operací, postupů a technik s cílem stanovit diagnózu, a to v závislosti na cílech diagnostiky.

Pedagogická diagnostika je komplexní proces, jehož cílem je poznávání, posuzování a hodnocení vzdělávacího procesu a jeho aktérů. Jedná se o speciální vědeckou disciplínu, která se postupně vyčleňuje z pedagogicko-psychologické diagnostiky (speciální disciplína, která se zabývá objektivním posuzováním a hodnocením podmínek a průběhů ve výchovně vzdělávacím procesu). Vytváří podklad pro potřeby pracovníků ve školství a jiných institucích. Oblast zkoumání je zaměřená na výchovná zařízení, školy, dětské domovy a všude, kde dochází ke vzdělávacímu procesu. Objektem zkoumání je skupina žáků i jedinců. Úkolem pedagogické diagnostiky je rozpoznání určitého stavu, stanovení příčin a navržení dalších výchovných opatření. Obsahem pedagogické diagnostiky je shromažďování informací o vědomostech, dovednostech či návycích žáka, jakým způsobem probíhá proces vzdělávání a jak jej ovlivňuje. Pedagogická diagnostika je speciální pedagogická disciplína, která se zabývá objektivním zjišťováním, posuzováním a hodnocením vnitřních a vnějších podmínek i průběhu a výsledků výchovně vzdělávacího procesu. Na základě těchto zjištění jsou potom vyslovovány prognostické úvahy a navrhována pedagogická opatření. V průběhu diagnostiky se využívají zejména klinické diagnostické metody a diagnostické testy. Finálním produktem diagnostiky má být diagnóza, na základě které jsou navrhnuta podpůrná opatření ve vzdělávání. Samostatný vědní obor se začal formovat až v 60. letech 20. století, kdy se rozvíjí pedagogické poradenství. Samotné počátky diagnostiky jsou však již zaznamenány u J. A. Komenského, který se zamýšlel nad vhodnosti nástupu dítěte do školy.

Přístupy pedagogické diagnostiky v diagnostikování

1. Kazuistický přístup je metoda, která se zabývá jediným vybraným případem (např. žákem). Jedná se o sledování a analýzu různých projevů, zpracovávání dostupných materiálů, sledování souvislostí a vše kvalitativně analyzovat. Metody v rámci kazuistického přístupu jsou pozorování, rozhovor, analýza výkonů, anamnéza či portfolio. 2. Edukometrický přístup který využívá hlavně kvantitativní testové metody, v nichž porovnává jedince mezi sebou. Výsledky měření bývají vyjádřeny v číslech, které se poté interpretují. 3. Sociometrický přístup se využívá k zjišťování vztahů a jejich vývoje v rámci vybrané skupiny (např. vztahy ve třídě). Diagnostickou metodou je sociometricko-ratingový dotazník (SORAD).

Metody pedagogické diagnostiky

Pedagogická diagnostika využívá metody vlastní, ale i metody příbuzných oborů. Cílem je získání výstupních informací na základě zpracování vstupních dat. Jedná se dlouhodobý komplexní proces jednotlivých fází, které by měly přispět k odkrytí dílčích odlišností v oblasti dispozic a osobnosti diagnostikovaného. Metod v pedagogické diagnostice je velmi mnoho, např. pozorování, analýza pedagogické dokumentace, analýza práce žáků, rozhovor, ústní a písemné zkoušky, anamnéza, dotazník atd… 1. pozorování – nejběžnější metoda v prostředí školy. Je to způsob shromažďování dat při studiu pedagogické reality, které směřuje k určitému cíli. Pozorování by mělo být detailní a současně by mělo zahrnout celkový pohled na žáka. Diagnostika užívá dva způsoby pozorování, a to extrospekci (pozorování jiných) a introspekci (pozorování sama sebe) 2. Rozhovor – může být buď volný nebo strukturovaný. Dochází k osobnímu kontaktu mezi výzkumníkem a aktérem. Výzkumník z pravidla klade otázky na určitou oblast zájmu, kterou zkoumá a žák odpovídá. 3. dotazník – představuje souhrn písemně položených otázek s širokou škálou možných odpovědí. S předem položenými otázkami a vypsanými odpověďmi je následné vyhodnocení jednodušší. 4. portfolio – je soubor různorodých prací a materiálů žáka. Může to být vedený sešit, náčrtky, výkresy… Slouží jako odraz žákovy osobnosti a výzkumníkovi napomáhá pochopit, čemu žák dává přednost či jaký učební styl může preferovat. 5. didaktické testy – pomáhají vyučujícím objektivně a spolehlivě měřit výsledky učení a dosažení plánovaných cílů. Jejich výsledky jsou pak dále hodnoceny a interpretovány, aby mohly být využity pro další pedagogický postup.

Typy pedagogické diagnostiky

1. Normativní diagnostika - slouží k všeobecným potřebám společnosti. Zjišťuje, zda výkony žáka jsou srovnatelné s většinou populace stejného věku, zda zaostává či je nadprůměrný apod. 2. Kriteriální diagnostika - snaží určit úroveň ve které se žák nachází, jakými dovednostmi žák disponuje a dále je srovnává se stanovenými měřítky. 3. Individualizovaná diagnostika - sleduje postup a dosaženou úroveň za určitý čas. Motivuje žáky ke snažení a jejich rozvoji. 4. Diferenciální diagnostika - slouží k rozlišení stávajících a přetrvávajících obtíží, které mohou mít stejné projevy, ale různé příčiny.

Předměty pedagogické diagnostiky

• diagnostika profesní orientace - posouzení profesionálních kvalit jedince
• diagnostika školní zralosti - posouzení školní připravenosti dětí
• diagnostika v předškolním věku

Literatura

• BRAUN, R. (2014) Pedagogicko psychologická diagnostika [online]. Dostupné z: https://uprps.pedf.cuni.cz/UPRPS-476-version1-braun.pdf
• BRATSKÁ, M. Gavora, P. (1999) Akí sú moji žiaci? Pedagogická diagnostika žiaka. Psychofórum: bulletin Slovenskej psychologickej spoločnosti
• CHRÁSKA, M. (1988) Metody pedagogické diagnostiky. Olomouc: UP Olomouc
• MAREŠ, J. (1998). Sociální klima školní třídy. Praha: IPPP ČR
• MOJŽÍŠEK, L. (1986) Základy pedagogické diagnostiky, Praga, státní pedagogické nakladatelství
• ZELINKOVÁ, O. (2001). Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací plán. Praha: Portál
• ZELINKOVÁ, O. a kol. (2012) Dyslexie v předškolním věku, Praha: Portál

Související články

• Školství
• Výchova