Wikipedista:Petr Karel/Pokus1

Bb se subreferencemi

Významy

B

Fyzika

označení vektoru magnetické indukce

označení kvantového čísla krásy/bottomness

označení mezonů s nenulovou krásou/bottomness, jejichž nejtěžším kvarkem/antikvarkem, kterým jsou spolutvořeny, je kvark b

označení kalibračního bosonu nenarušené elektroslabé interakce

b

Fyzika

označení kvarku b (spodního (bottom), resp. krásného)

označení mezonů s neutrální vůní, izospinem 1, kladnou paritou a zápornou C-paritou, tvořených pouze kvarky/antikvarky u a d

Původ a vývoj teorie elektromagnetismu

Elektrostatické a magnetostatické počátky

Již od starověku byly známy některé elektrostatické jevy i projevy magnetismu vyvolaného některými minerály. Základy k teorii, která by je kvantifikovala, vytvořili nezávisle na sobě Henry Cavendish a Charles-Augustin de Coulomb. Byly založeny na působení elektrických nábojů a „magnetických množství“ na dálku, daného silou úměrnou těmto nábojům a magnetickým množstvím, která klesá s druhou mocninou jejich vzdálenosti (Coulombův zákon; elektrické síly a magnetické síly byly považovány za vzájemně nezávislé.). V elektrostatice byla tato zákonitost zobecněna na Gaussův zákon elektrostatiky. Naopak v magnetostatice byla taková představa vyvrácena a pro magnetické pole se jako klíčové ukázalo spojení s elektrickým polem (je ve skutečnosti jeho relativistickým důsledkem).

Odhalené souvislosti elektřiny a magnetismu

Na kvantitativní teorii elektromagnetismu, známé jako klasický elektromagnetismus, pracovalo během 19. století větší množství fyziků, toto snažení kulminovalo v experimentálních objevech Michaela Faradaye a teoretické práci Jamese Clerka Maxwella, který předešlý vývoj shrnul a zobecnil do jednotné teorie a objevil elektromagnetickou povahu světla. V klasickém elektromagnetismu se elektromagnetické pole řídí sadou rovnic známých jako Maxwellovy rovnice a elektromagnetická síla je daná Lorentzovým silovým zákonem.

Klasický elektromagnetismus je (sadou svých transformačních vztahů) neslučitelný s klasickou mechanikou. Zatímco Maxwellovy rovnice jsou invariantní vůči Lorentzově transformaci, klasická mechanika je invariantní vůči Galileově transformaci. Z toho také vyplývá, že podle Maxwellových rovnic je rychlost světla univerzální konstanta, která je příslušným vztahem propojena s elektrickou permitivitou a magnetickou permeabilitou vakua.

Jedním způsobem, jak uvést tyto dvě teorie v soulad, je předpoklad existence světlonosného éteru, kterým se světlo šíří podobně jako (mechanické) vlnění na hladině rybníka. Následné experimenty (mezi nejslavnější patří Michelsonův pokus) však nedokázaly přítomnost éteru detekovat.

V roce 1905 Albert Einstein problém vyřešil uvedením speciální teorie relativity, která nahradila klasickou kinematiku novou teorií, která je kompatibilní s klasickým elektromagnetismem. V této teorii vystupují magnetické a elektrické pole jako formy obecného elektromagnetického pole a mohou na sebe (z pohledu různých pozorovatelů) navzájem přecházet.