Wikipedista:Pan Někdo/Pískoviště

Na Novém Zélandu se nachází asi 3 000 ledovců s plochou větší než jeden hektar, mezi největší patří ledovce Fox a Franc Josef.

Toto je seznam kardinálů, kteří patřili k jedné z východních katolických církví. Seznam neobsahuje kardinály, kteří celý život sloužili primárně římským katolíkům, byť částečně sloužili také východním katolíkům (např. Emmanuele de Gregorio, italský kardinál 19. století, který měl na starosti mj. italsko-albánské věřící byzantského ritu).

Žijící

• George Alencherry (kardinál-kněz, vyšší arcibiskup Ernakulam–Angamaly) – od roku 2012
• Lucian Mureșan (kardinál-kněz, vyšší arcibiskup fagarašsko-karlovobělehradský) – od roku 2012
• Béchara Butrus Raï (kardinál-patriarcha, maronitský patriarcha antiochijský) – od roku 2012
• Baselios Cleemis Thottunkal (kardinál-kněz, vyšší arcibiskup trivandrumský) – od roku 2012
• Berhaneyesus Demerew Souraphiel (kardinál-kněz, arcibiskup Addis Abeby – od roku 2015
• Louis Raphaël I. Sako (kardinál-patriarcha, chaldejský patriarcha babylónský) – od roku 2018

Název

Již od počátku křesťanství se k církvi (tehdy ještě jednotné) váže přívlastek "katolická", z řeckého "καθολικός", "všeobecná". První známé použití je v listě sv. Ignáce Antiochijského Smyrňanům (začátek 2. století po Kr.). Toto označení se postupně používá častěji, mezi nejdůležitější dokumenty, které toto slovo v řeckém originále používají, jsou kréda z 4. století (Nicejské, Nicejsko-cařihradské a apoštolské), ovšem stále je zde používáno v původním významu "všeobecná" (a např. české překlady slovo "katolická" neobsahují).

Po Velkém schizmatu křesťanství sjednocené s římským biskupem přijímá za vlastní označení "katolické", zatímco většina křesťanského Východu pod symbolickým vedením konstantinopolského patriarchy se začíná označovat za "pravoslavné" či "ortodoxní". Svrchovanost římského biskupa (papeže) uznávala především západní římská (latinská) církev a jen velmi malá část východního křesťanství (původně jen Italsko-albánská církev a Maronité v Libanonu). A byť později došlo ke sjednocení dalších východních církví s papežem (hlavně ve východní Evropě a Indii), tyto východní katolické církve nikdy nepředstavovaly významnou část katolické církve (v současné době se jejich počet odhaduje na 18 milionů, tj. asi 1,5 % všech katolíků) a často byla jejich existence opomíjena a byla kladena rovnost mezi latinskou (římskou) a katolickou církví.

Pro zdůraznění vazby na Řím se začíná používat též označení "římskokatolická církev". Zatímco třeba v angličtině se pod tímto označením rozumí celá katolická církev, v jazycích střední a východní Evropy se tak označuje zpravidla pouze latinská církev, protože od 16. století v rámci různých unií dochází ke sjednocení částí pravoslavných církví s církví katolickou. A tyto církve používající byzantský (řecký) liturgický ritus přijímají označení "řeckokatolické církve" a pojem "římskokatolická církev" zůstává vyhrazen pro církev používající "římský ritus", tj. západní latinskou církev.