Wikipedista:NataleeNat/Pískoviště
| |||
|---|---|---|---|
 Černá ulice (směrem od Opatovické) | |||
| Umístění | |||
| Město | Praha | ||
| Městská část | Nové Město | ||
| Obvod | Praha 1 | ||
| Poloha | 50°4′43,72″ s. š., 14°25′5,75″ v. d. | ||
| Začíná na | Myslíkova | ||
| Končí na | Opatovická | ||
| Historie | |||
| Starší názvy | V Opatovicích | ||
| Další údaje | |||
| Typ | ulice | ||
| PSČ | 110 00 | ||
 | |||
 multimediální obsah na Commons | |||
Černá ulice na Novém Městě se nachází mezi ulicemi Myslíkova a Opatovická. Dříve spadala tato část pod dnes již zaniklou vesnici Opatovice založenou roku 1115 kladrubskými benediktiny při kostele sv. Michala. Roku 1348, za vlády Karla IV., byla vesnice i s kostelem začleněna do Nového Města pražského.[1]
Název ulice
[editovat | editovat zdroj]
Do 18. století se kvůli lokaci užívalo označení "V Opatovicích", později se uchytil název "Černá ulice".[1] Původ novějšího jména není ale jednoznačně stanoven. Obecně se přiklání k odkazu na její charakter - užší temná/tmavá ulice.[1][2] Dle Heraina nese ulice jméno po jednom z občanů, jenž zde bydlel.[2]
Historie vybraných domů
[editovat | editovat zdroj]Puristický dům Marathon - Evangelická teologická fakulta UK
[editovat | editovat zdroj]Pětipatrová budova Marathon čp. 646/II byla postavena roku 1928 pro Plichtův tělovýchovný ústav Františkem X. Čtrnáctým.[3] V roce 1995 byla tato puristická stavba zakoupena synodní radou Českobratrské evangelické církve. Obnovená budova se stala téhož roku sídlem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, která v těchto místech přetrvává dodnes.[4][5]
V suterénu se dříve nacházela tělocvična s galerií a sportovně laděné reliéfy od Ladislava Šalouna. V současnosti se zde vyskytuje fakultní knihovna, v jejímž čele lze ještě dnes spatřit tři zmíněné reliéfy. V tomto patře také začíná původní dochované dřevěné dvouramenné schodiště s dřevěným zábradlím vedoucí do 1. patra, kde na mezipodestě visí obraz od V. Stříbrného z roku 1928. V přízemí a v prvním patře se z doby výstavby budovy dochovaly mimo zmíněné dřevěné schodiště i některé dveře.[3]
-
Evangelická teologická fakulta UK (dům čp. 646/II) -
jeden z reliéfů Ladislava Šalouna v současné knihovně fakulty -
obraz V. Stříbrného z roku 1928 na mezipodestě původního dřevěného schodiště
Rodný dům Karla Teigeho a Katolický domov studujících
[editovat | editovat zdroj]V roce 1882 byl postaven v novorenesančním duchu dům čp. 1610/II (č. o. 14) Františkem Buldrou pro manžele Josefa a Aloisii Teigovi, budoucí rodiče známého spisovatele Karla Teigeho, který zde též prožil část svého života. V téže době byla na druhém dílu parcely vystavena novostavba čp. 170 (č. o. 16).[6] V roce 1909 byl dům čp. 170 zakoupen Dětským Azylem milostného pražského Jezulátka, v jehož čele stály sestry dominikánky. Své zdejší působiště o pět let později rozšířily i o vedlejší stavbu čp. 1610/II, přičemž zde ale do roku 1937/38 využívaly pouze 3. patro a přízemí, které se propojilo s přízemím druhého domu.[7] V roce 1927 se Karel Teige se svou manželkou z důvodu osamostatnění přestěhoval do sousedního obydlí čp. 170.[8] Na přelomu let 1927-28 zde byla jeho přítelem Jaromírem Krejcarem přistavěna dvě mansardová patra. Doprostřed nového 5. patra nechal zahloubit malou terasu. Zároveň došlo ke zpurizování fasády odstraněním veškerých novorenesančních architektonických prvků. Byty v nově vytvořených patrech přizpůsobil autorově ideálu bydlení skrze zhotovení dvoupokojových garsonek se společným příslušenstvím.[6] Páté patro obýval spisovatel se svou ženou, čtvrté patro poté obydlila jeho matka se sestrou. Odchod rodiny Teigů z domů roku 1938 odstartoval úpravy vedoucí k definitivnímu spojení obou objektů pod Dětský Azyl.[8]
K zásadním změnám došlo s nastolením komunistického režimu. Dům byl znárodněn, děti byly rozvezeny do jiných ústavů a sestry byly přemístěny do soustřeďovacích táborů. V budově se nově usídlil internát základní školy pro děti s vadami řeči. V 50. letech bylo navíc ve 4. patře zavedeno dormitorium pro spánkovou léčbu. V roce 1959 se díky získání nových prostor internát přemístil na Kobyliské náměstí a byl v domě v Černé ulici vystřídán chlapeckým domovem mládeže, ve kterém směly být později ubytovány i dívky. Nakonec zde vznikl dívčí internát.[7]
Po roce 1990 byl dům v rámci privatizace navrácen Kongregaci sester dominikánek.[7] V letech 1992-94 došlo při přestavbě na penzion k narušení Krejcarovy puristické fasády. Neznámý projektant nechal okna ve střední ose orámovat kamennými deskami a zároveň mezi ně umístil pseudokubistické plastické ornamenty.[6]
V současné době zde sestry dominikánky provozují Katolický domov studujících neboli církevní školské ubytovací zařízení.[7]
-
Teigův rodný dům (čp. 1610) -
Josef Teige -
dům čp. 170 -
současný Katolický domov studujících (dům čp. 170 a dům čp. 1610)
.jpg)
Novorenesanční dvojdům
[editovat | editovat zdroj]Dva nájemní novorenesanční domy čp. 1704/II a čp. 1705/II byly roku 1889 postaveny jako dvojdům dle plánů Aloise Bureše. K dalším větším stavebním úpravám došlo v roce 1923, kdy byl přistavěn přízemní dvorní přístavek dle Josefa Kovařoviče, a v roce 1927, kdy byla přidána nástavba 4. patra nad dvorní trakt dle návrhu Štěpána Koloschka.[9] Vnější fasáda obou objektů je s výjimkou barvy zdiva a vstupních dveří de facto identická. První podlaží třípatrových domů je bosované a má 6 nezdobených oken. Uprostřed budov jsou umístěny původní dvoukřídlé dřevěné kazetové dveře[9] s rozdílným nadsvětlíkem, který je stylizován do oblouku. V oblasti nad nadsvětlíkem mezi pilastry rámujícími dveře se vyskytuje část zdobená festonem s rostlinnou tematikou, v jejímž středu se nachází maskaron v podobě ženské tváře. Okna ve zbývajících třech podlažích jsou po osmi a odlišně pojatá. Nad okny v 1. patře se nachází trojúhelné nadokenní římsy zdobené festonem, v 2. patře jsou poté segmentové nadokenní římsy s kartušemi s rostlinným motivem. Nad okny ve 3. patře se nachází maskaron v podobě ženské tváře. Střecha domů je sedlová.[9]
-
dům čp. 1704/II -
dům čp. 1705/II -
vstupní dveře domu čp. 1705 -
prosklený nadsvětlík domu čp. 1704
Nárožní novorenesanční dům čp. 172/II
[editovat | editovat zdroj]Nájemní třípatrový novorenesanční dům čp. 172/II, nacházející se na rozhraní ulic Černá a Myslíkova, byl postaven roku 1881 dle návrhu Františka Pavikovského. V roce 1905 přidal architekt Matěj Blecha budově druhý vstup na nároží. Původní dřevěné předsazené výkladce byly odstraněny při přestavbě přízemí roku 1968. Přízemí stavby prošlo později v 90. letech ještě dvěma dalšími rekonstrukcemi.[10]
Obě uliční fasády budovy ústí do nárožního rizalitu. V přízemí rizalitu je vstup do jednoho z obchodů. V 1. patře se nachází oválný výklenek s mužskou bustou, nad okny lemovanými pilastry je vlys, v jehož středu se nachází medailon se ženskou hlavou, zdobený putti, girlandami a rostlinnými ornamenty. V 2. patře se nachází kartuš s maskaronem, v 3. patře je znázorněno datum výstavby budovy a nad ním orel s rozepjatými křídly a festony v zobáku. Okna v 2. a 3. patře jsou také ohraničená pilastry, jejich zdobení je ale odlišné. Rizalit je na vrcholu zakončen atikovou zídkou se třemi lvími hlavami. Do Černé ulice vedou z domu dřevěná kazetová vrata s proskleným nadsvětlíkem. Podél Myslíkovy ulice vedou do obchodů v budově celkem tři vstupy. V rámci interiéru stavby se dochovalo mnoho původních uměleckořemeslných detailů.[10]
-
nárožní dům čp. 172 -
fasáda domu čp. 172 v Myslíkově ulici -
fasáda domu čp. 172 v Černé ulici
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Literárně činná ulice
[editovat | editovat zdroj]V již výše zmíněném domě čp. 1610/II se roku 1900[6] narodil jeden z našich předních avantgardních spisovatelů - Karel Teige. Jeho rodný dům v Černé ulici se pro něj stal časem základnou pro vedení skupiny Devětsil. Mihli se zde proto také literární osobnosti jako Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval. Po smrti Josefa Teigeho roku 1921 dokonce pronajímala jeho manželka Aloisie volné pokoje v bytě některým synovým přátelům - např. Jiřímu Wolkerovi a Jindřichu Hořejšímu.[11] I prostřednictvím jejich tvorby dochází k lepšímu seznámení s historií staveb včetně uměleckého vnímání interiéru obydlí. Následující přiblížení a de facto potvrzení informací zmíněných v části Rodný dům Karla Teigeho a Katolický domov studujících pochází z pera Karla Honzíka, architekta a spisovatele:
"[...] V pootevřených dveřích se objevila jeptiška, jindy chovanka sirotčince či azylu, který měl sídlo v přízemí. Bylo nutno hlásit, ke komu jdete na návštěvu, aby vám byl s tisícerým váháním uvolněn vstup do chodby, plné kuchyňských pachů, tak příznačných pro ústavy tohoto druhu. [...] Nahoru se vystupovalo po vyšlapaných schodech, s vyhlídkou na dvory [...] Na bytové dveře se zvonilo tlačítkovým ručním zvonkem. Tichá a laskavá paní vás uvedla do jídelny, jež tak často sloužila v měšťanských rodinách za salón, a kde byly ještě zbytky makartovské nádhery. Plyšová pohovka s vysokým opěradlem pro záda, na němž byly seřazeny bibeloty, okna s lambrekýny, střapce, drakslované kuželkové nohy, z plechu lisované lví hlavy s kruhy v tlamě - tak se mi prostředí jeví v paměti. Teigův pokoj byl jednodušší, biedermeierovský. [...] O bytě v Praze II, Černá 12a [dn. Černá 14], kolovaly nejrůznější anekdoty, více či méně hodnověrné, o nichž by mohli podat svědectví jiní pamětníci. Později se Teige přestěhoval do sousedního domu, který zadaptoval Krejcar. Zvenčí jej prostě dal zbavit všech šambrán a nadokenních říms. Toto "zpurizování", které se ve třicátých letech leckde ujalo, nebylo právě šťastné, neboť okenní formáty nabyly mnohdy v holé ploše nevhodné proporce. Byt byl adaptován na jakousi ideální jednotku kolektivního domu, v níž byly dvě individuální obytné buňky (Teigova a jeho družky) spojeny společným příslušenstvím a minimální kuchyňkou. [...]"[12]
V domě čp. 169 poté dožila svůj život spisovatelka Eliška Krásnohorská, která zde zemřela 26. listopadu 1926. O rok později byla z iniciativy Jednoty Karoliny Světlé umístěna na budovu bronzová pamětní deska vyhotovená Karlou Vobišovou-Žákovou.[13] Tato sochařka je zároveň autorkou mramorového pomníku Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí.[14]
-
dům čp. 169, ve kterém zemřela Eliška Krásnohorská -
pamětní deska Elišky Krásnohorské na domě čp. 169 -
Eliška Krásnohorská (vyobrazena Janem Vilímkem) -
sochařka Karla Vobišová-Žáková
.jpg)
Další významní obyvatelé ulice
[editovat | editovat zdroj]- dějepisec hlavního města Prahy W. W. Tomek (obýval dům čp. 1504/II)[2][15]
- učitel a spisovatel Jan Dolenský (dle odborné literatury obýval dům čp. 1506-10[2], přesto se k němu hlásí dům čp. 1704[16])
- matematik a spisovatel dr. František Studnička (vlastnil a obýval dům čp. 1504-6)[2]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]Další domy nacházející se v Černé ulici:
-
dům "U Nosů" (čp. 171) - na rozhraní ulic Černá a Myslíkova -
dům čp. 1368 -
dům čp. 1505 -
dům čp. 1506 -
dům čp. 1548 -
dům čp. 2056 -
hotel Koruna (rohový dům čp. 168 v ulici Černá a Opatovická) -
původně Nakladatelství a tiskárna Josef R. Vilímek, v současnosti zde sídlí Vyšší odborná škola publicistiky (rohový dům čp. 160 v ulici Černá a Opatovická)
.jpg)
.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c LAŠŤOVKA, Marek; LEDVINKA, Václav, a kol. Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství - 1. díl (A-N). Praha: nakladatelství Libri, 1997. S. 117-118.
- ↑ a b c d e RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních (1. díl). Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1995. S. 127.
- ↑ a b BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. S. 394.
- ↑ Průvodce po sportovních stavbách Prahy [online]. Praha: Hlavní město Praha – Odbor památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy, 2016 [cit. 2019-07-13]. S. 31. Dostupné online.
- ↑ Historie fakulty. Evangelická teologická fakulta [online]. 17. 4. 2017 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. S. 662.
- ↑ a b c d Katolický domov studujících – Historie. www.kds.op.cz [online]. [cit. 2019-07-12]. Dostupné online.
- ↑ a b Kde bydlel Karel Teige [online]. Czumalova nástěnka, 17. 11. 2015 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. S. 675.
- ↑ a b BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. S. 248.
- ↑ PIORECKÁ, Kateřina; PIORECKÝ, Karel. Praha avantgardní. ASČ [online]. 9. 3. 2016 [cit. 2019-07-10]. Dostupné online. (CZ)
- ↑ HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy. Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963. S. 52-54.
- ↑ Eliška Krásnohorská - na domě čp.169 v Černé ulici 15 v Praze 1, Nové Město. Pamětní desky v Praze [online]. [cit. 2019-07-10]. Dostupné online.
- ↑ BRONCOVÁ, Dagmar; POLÁK, Milan. Pomník Elišky Krásnohorské, Karlovo náměstí (Nové Město). Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2. 7. 2019 [cit. 2019-07-10]. Dostupné online.
- ↑ BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. S. 644.
- ↑ Informace vyvěšené na domě čp. 1704 v Černé ulici
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy. Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0627-3.
- BLAŽÍČEK, Oldřich; KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění. Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Aurora, 2013. ISBN 978-80-7299-104-4.
- HONZÍK, Karel. Ze života avantgardy. Zážitky architektovy. Praha: Československý spisovatel, 1963.
- LAŠŤOVKA, Marek; LEDVINKA, Václav, a kol. Pražský uličník. Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství - 1. díl (A-N). Praha: nakladatelství Libri, 1997.
- RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1995.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu NataleeNat/Pískoviště na Wikimedia Commons
