Wikipedista:Monci.kriz/Management ve veřejném sektoru

Management ve veřejném sektoru

Management ve veřejném sektoru je proces plánování, organizování, vedení a kontroly činností veřejných institucí s cílem poskytovat kvalitní služby občanům. Na rozdíl od soukromého sektoru zde není kladen důraz na zisk, ale na veřejný zájem. Příčinou zavádění manažerských postupů do veřejné správy jsou omezené možnosti veřejných financí. Jeden z cílů, který si zavedení manažerských postupů dává je například snížení byrokratické zátěže veřejné správy.

Rozdíly mezi managementem ve veřejném a soukromém sektoru

Management ve veřejném a soukromém sektoru se výrazně liší v oblastech prostředí, cílů, struktur a hodnot manažerů. Tyto rozdíly vyplývají z rozdílného vlastnictví, financování a mechanismů kontroly, což vede k jedinečným provozním podmínkám v obou sektorech.

Prostředí

Organizace ve veřejném sektoru fungují v komplikovanějším prostředí, kde musí často zvládat různé a někdy protichůdné požadavky. Například se snaží vyvážit očekávání daňových poplatníků s potřebami lidí, kteří využívají jejich služby. Jsou také více ovlivněny vnějšími faktory, jako je veřejné mínění nebo politické změny, které jejich práci výrazně ovlivňují. Na rozdíl od nich se soukromé firmy většinou soustředí na konkurenční boj, efektivitu a dosažení zisku.

Cíle

Cíle ve veřejném sektoru jsou obecně méně konkrétní, protože musí zohledňovat politické priority a potřeby různých skupin lidí. To kontrastuje se soukromým sektorem, který se zaměřuje na jasně definované a měřitelné cíle, jako je maximalizace zisku. Veřejné organizace musí současně usilovat o dosažení více cílů, například spravedlnosti, odpovědnosti a veřejného blaha, zatímco soukromé firmy se soustředí na úspěch na trhu.

Struktury

Veřejné organizace bývají často více byrokratické, s mnoha formálními postupy a vyšší mírou administrativní zátěže. Manažeři tam mají obvykle méně volnosti při rozhodování. To je způsobeno tím, že musí být vše transparentní, odpovědné a v souladu se zákony. Naopak soukromé firmy mívají pružnější strukturu, což umožňuje rychlejší rozhodování a manažeři mají větší svobodu při plnění cílů.

Hodnoty manažerů

Manažeři ve veřejném sektoru jsou méně materialističtí a více motivovaní veřejnou službou a přispíváním ke společenskému blahu. To je v kontrastu s manažery v soukromém sektoru, kteří často mají silnější finanční pobídky a kladou důraz na ziskovost organizace. Nicméně manažeři ve veřejném sektoru vykazují obvykle slabší oddanost organizaci, což je částečně způsobeno přísnějšími pravidly v personální oblasti a slabší vazbou mezi výkonem a odměnami​.

Přístupy k managementu ve veřejném sektoru

Tradiční byrokratický model veřejné správy

Na počátku 20. století dominoval veřejné správě tradiční byrokratický model. Tento přístup, inspirovaný teoriemi Maxe Webera, byl postaven na myšlence, že efektivní správa musí být založena na jasně definovaných pravidlech, hierarchické struktuře a racionálním rozhodování. Byrokratický model se snažil zajistit stabilitu, konzistenci a odpovědnost vůči politickému vedení.

Klíčové principy tohoto modelu zahrnovaly podle Hughese:

1. Hierarchii: Jasné rozdělení pravomocí a odpovědnosti mezi jednotlivými úrovněmi organizace.
2. Pravidla a procedury: Pevné předpisy řídící činnost veřejné správy, zajišťující předvídatelnost.
3. Neutrální přístup: Úředníci byli povinni jednat bez ohledu na osobní preference či politické tlaky.

Tento model dominoval ve veřejné správě po celou první polovinu 20. století.

První reformy

Postupem času se objevily slabiny tradičního byrokratického přístupu. Zatímco jeho struktura zajišťovala stabilitu a kontrolu, zároveň omezovala schopnost veřejné správy reagovat na rychle se měnící podmínky. Kritici upozorňovali zejména na:

• Pomalé rozhodování, kdy složitost pravidel často zpomalovala reakce na nové problémy
• Neefektivitu, kdy byla dávána pozornost na procesy namísto výsledků, což vedlo k plýtvání zdroji.
• Nepružnost, kdy byrokratická struktura bránila inovacím a přizpůsobení se novým technologiím či společenským potřebám.

Ve snaze řešit tyto problémy se v průběhu 50. a 60. let 20. století objevily první reformy zaměřené na efektivitu. Technokratické přístupy, inspirované řízením v soukromém sektoru, přinesly větší důraz na analýzu nákladů a přínosů, což mělo zvýšit výkon veřejného sektoru. Tyto reformy však byly spíše dílčí a nedokázaly zcela vyřešit systémové problémy byrokracie.

Britský přístup

Britský přístup je tržně orientovaným přístupem, který si zakládá na efektivním využívání zdrojů pro dosažení vysoké kvality poskytovaných služeb. Britský přístup se rozvíjel ve Velké Británii za vlády Margaret Thatcherové, která zdůrazňovala potřebu zvyšování kvalifikace státních úředníků v rámci britského systému řízení veřejné správy. Tento přístup se začal formovat na počátku 60. let 20. století v reakci na rostoucí tlak veřejnosti na tehdejší politické představitele.

Hlavním cílem bylo dosáhnout systémového snížení daní a veřejných výdajů, aniž by došlo ke snížení úrovně blahobytu, prosperity nebo dostupnosti veřejných služeb. Reformy, které byly v důsledku těchto požadavků realizovány, měly především ekonomický charakter. Klíčové příčiny jejich vzniku lze shrnout takto:

• rostoucí nároky na státy blahobytu,
• potřeba redukce veřejných výdajů,
• krize ekonomických struktur,
• internacionalizace veřejných záležitostí.

Tyto faktory společně utvářely tlak na modernizaci veřejné správy a efektivnější využívání zdrojů.

Americký přístup

Americký přístup byl multidisciplinárním přístupem, což znamená, že integroval prvky z různých disciplín, včetně ekonomie, politologie a sociologie, aby lépe porozuměl komplexním problémům veřejné správy a politiky. Dále klade důraz na spolupráci mezi různými aktéry, včetně občanů, v procesu rozhodování. Participace občanů je považována za klíčovou pro zlepšení výstupů veřejné správy a pro zajištění, že politiky odpovídají potřebám komunity. Existuje zde silný důraz na měření výkonu a efektivity veřejných institucí, což zahrnuje hodnocení politik a programů na základě jejich výsledků a dopadů na společnost. Americký přístup měl za cíl přebírat zkušenosti o moderních metodách řízení ze soukromého sektoru.

Evropský kontinentální přístup

Evropský kontinentální přístup přizpůsoboval navzájem právo a právní normy obsahující funkce a chování úředníků. Charakteristická byla dominance centrálního státu a právních norem, což znamenalo, že veřejný sektor byl značně vázaný na zákonech a legislativě.

Evropský přístup k managementu se vyznačoval různorodostí a adaptací na specifické národní podmínky, decentralizací odpovědnosti na nižší úrovně vlády, zlepšování vztahů mezi vládou a občany včetně většího zapojování občanů do rozhodovacích procesů. Tento přístup se vyvinul v reakci na potřebu zefektivnit veřejnou správu a zlepšit poskytování služeb v rámci různých evropských zemí, přičemž se inspiroval angloamerickým přístupem. Snahou bylo docílení vyšší efektivnosti veřejné správy a eliminace negativních důsledků byrokracie

Manažerské metody ve veřejném sektoru

• Balanced Scorecard - metoda, která vytváří vazbu mezi strategií a operativními činnostmi s důrazem na měření výkonu
• Benchmarking - srovnávání výkonů a sdílení dobrých praktik mezi institucemi
• CAF (Common Assessment Framework) neboli Společný hodnotící rámec - metodologie zaměřená na sebehodnocení a zlepšování organizací ve veřejném sektoru
• Model excelence EFQM - hodnocení výjimečnosti organizací na základě výstupů a hodnot
• Good Governance - transparentní, odpovědné a spravedlivé řízení, které zohledňuje potřeby všech a podporuje udržitelný rozvoj společnosti
• ISO normy - mezinárodní standardy kvality aplikované na veřejnou správu
• New Public Management (neboli Nová veřejná správa) - přístup k řízení veřejné správy, který zdůrazňuje efektivitu, výkonnost a tržní principy, přičemž se inspirováno soukromým sektorem
• New Public Service - přístup k veřejné správě, který klade důraz na služby občanům, spolupráci a participaci
• Six Sigma - přístup založený na datech, podstata spočívá v použití statistik a analytických nástrojů v rámci strukturovaného rámce s cílem dosáhnout téměř dokonalé výkonnosti
• Total Quality Management (TQM, v překladu Komplexní řízení kvality) - přístup k řízení organizace, který se zaměřuje na neustálé zlepšování kvality všech procesů, produktů a služeb za aktivní účasti všech zaměstnanců.

Hexagon Smart Administration

Přístup české vlády k podpoře managementu ve veřejném sektoru

Česká centrální vláda přistupuje k podpoře kvality ve veřejné správě kombinací přímého zapojení a podpůrného přístupu. Tento přístup je charakterizován několika klíčovými aspekty. Vláda schválila strategie, jako je Smart Administration (2007–2015), zaměřená na efektivnější veřejnou správu. Dalšími kroky byly Národní politika kvality a podpora nástrojů jako ISO 9000, CAF nebo benchmarking.

Implementace kvalitativních nástrojů zůstává dobrovolná, ale vláda poskytuje metodickou pomoc prostřednictvím seminářů, webových stránek a příruček. Motivací ke zlepšování mohou být pro organizace národní i resortní ocenění (Ministerstvo vnitra ČR). Organizace mohou být odměňovány za implementaci modelů, jako je CAF, EFQM nebo ISO normy. Zatímco vláda poskytuje rámce a doporučení, iniciativy na úrovni obcí a krajů (např. projekty Czech POINT) ukazují význam lokálního zapojení.

Podpora managementu kvality ve veřejné správě v České republice vykazuje pozitivní kroky směrem k modernizaci a zlepšení služeb. Dobrovolnost a metodická podpora vytvářejí prostor pro inovace, ale mohou zároveň omezit rychlost a plošné zavedení osvědčených praktik. Přesto je jasné, že kvalita zůstává klíčovým prvkem reformy veřejné správy, který přispívá k efektivnější a transparentnější správě v zájmu občanů.