Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/39782

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/39782/DPTX_2011_1__0_320619_0_119660.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace – Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais.

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume – akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. – se zabývá konverzí energie.

Fresh Power – mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Klášter Plasy

• klášterní konvent – obytná budova určená pro potřeby mnichů. Vrcholně barokní podobu této stavby navrhl architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Budova byla postavena v letech 1711 - 1740, četné utilitární úpravy v 19. stol., v r. 1894 požár-nové krovy a stropy druhého patra, nevhodné dílčí úpravy po pol. 20. stol.; architekti: Jan Blažej Santini, Kilián Ignác Dientzenhofer; stavitel: Matěj Ondřej Kondel; výmalba: Jakub Antonín Pink, Antonín Müller, Josef Kramolín. 1) konvent s nemocničním křídlem 2) ohradní zeď konventu 3) bývalý hospodářský objekt čp.3 4) území konventní zahrady 5) ohradní zeď konventní zahrady 6) odvodňovací a zavodňovací systém Konvent je ve správě Národního památkového ústavu a slouží jako hlavní prohlídková trasa. V interiérech druhého patra se nachází mimo jiné Studijní depozitář mobiliárních fondů
• prelatura – bývalá reprezentační rezidence Severní část tzv. staré opatství obsahuje gotické substrukce, budova nové prelatury je raně barokní novostavba z l. 1693/96-1698 podle plánů Jan Baptista Mathey, arkádová chodba s pavilonem někdy z první pol. 18. stol. (1720), Pavel Ignác Bayer, Jan Blažej Santini; výmalba: Jan Kryštof Liška; štuková výzdoba: T. Soldatti. Po zakoupení bývalého kláštera knížetem Metternichem byla vnitřní dispozice budovy přestavěna a ta následně využívána jako zámek. úpravy prelatury v první pol. 19. stol., úpravy v průběhu 20. stol.; V interiérech zůstalo z baroka velkorysé schodiště s mramorovým zábradlím a stropem zdobeným freskou a v patře velký opatský sál s parketovou podlahou, mramorovými krby a bohatým štukovým reliéfem lemujícím nástropní malbu „Vítězství církve nad pohanstvím“. Prelatura je ve správě Národního památkového ústavu a její reprezentativní prostory budou od poloviny roku 2023 druhým prohlídkovým okruhem věnujícímu se Metternichům.,1) bývalá prelatura čp. 1 2) arkádová chodba a altánem 3) zahrada s bazénem a terasou 4) ohradní zeď
• sýpka s královskou kaplí – Pozoruhodná symbióza raně gotického a vrcholně barokního slohu. Na velmi cennou raně gotickou architekturu kaple sv. Václava a sv. Máří Magdalény, která je údajně pozůstatkem raně gotické královské rezidence z poloviny 13. století navazují vrcholně barokní sýpky s hodinovou věží navržené J. B. Matheyem v letech 1685-86
• kostel Nanebevzetí Panny Marie– románská bazilika vystavěna v l. 1154-1204, úpravy ve druhé pol. 14. stol., pobořena v r. 1421, raně barokní obnova až v l. 1661-1666, dílčí úpravy v 19. stol. Kostel je nejstarší dochovanou stojící budovou vnitřního klášterního areálu. Vnitřní vybavení kostela pochází ze 17. a 18. století. Na jeho výzdobě se podíleli mj. Škréta, Brandl, Starck, Willmann, Pink, Seeblumer, Raab. Kostel je ve správě Římskokatolické farnosti Plasy. Jeho interiéry jsou zpřístupňovány během mší a také jako součást hlavního prohlídkového okruhu.
• hrobka rodu Metternichů (pův. hřbitovní kostel sv. Václava) – Původně gotická sakrální stavba ze 14. stol., zbarokizovaná za opata Ondřeje Trojera dle projektu J. B. Matheye v r. 1690 na dvouvěžový hřbitovní kostel za hradbami klášterního areálu. V r. 1827 empirová přestavba dle návrhu arch. Josefa Ondřeje Krannera na rodinnou hrobku Metternichovského rodu.
• hospodářský dvůr s barokní stodolou – Rozlehlý hospodářský komplex budov, jádro již z 12. a 13. stol., gotické úpravy, výrazná barokní přestavba na konci 17. a v pol. 18. stol., utilitární úpravy v 19. a 20. stol., Hlavní hospodářská budova sloužila původně jako sýpka, po barokní přestavbě pak jako vrchnostenská kancelář a služební byty. Zbylé budovy dvora obsahovaly mléčnici, chlévy, sádky, stáje a vozové kolny. Věž sv. Floriána v horní části dvora plnila funkci zvonice.1) chlévy 2) kolny 3) stáje 4) býv. lihovar 5) úřednická budova 6) drobné hospodářské budovy 7) stodůlka 8) barokní stodola nového klášterního dvora (mimo území NKP). V letech 2010-2015 proběhla celková obnova areálu, který slouží zejména jako zázemí Centra stavitelského dědictví včetně ukázkových řemeslných dílen. V interiérech dolního dvora se nachází mimo jiné Městská knihovna Plasyzřízeno
• park – první pol. 19. stol. za kancléře Metternicha byly upraveny plochy zámeckého nádvoří směrem k Metternichovské hrobce zaoblenými trávníky osázenými keři a květinami, pískovými cestičkami, lavičkami a vázami.
• socha sv. Bernarda – Volně stojící kamenná plastika na hranolovém podstavci z roku 1755. Ve Strettiho parku mezi bývalou prelaturou a bývalým domem sládka čp. 5.
• sloup se sochou sv. Bernarda – Ve Strettiho sadech mezi prelaturou a bývalým klášterním hospodářským dvorem čp. 6, při Lipové ulici na zatravněné svažité ploše umístěn sloup s pískovcovou sochou sv. Bernarda (celk. výška cca 5m) z roku 1770
• barokní kašna se sochou Jana Nepomuckého – Ve Strettiho sadech, mezi bývalou prelaturou a bývalým klášterním hospodářským dvorem čp. 6 umístěna kamenná kašna s pískovcovou sochou sv. Jana Nepomuckého. kašna z konce 17. stol, socha z konce 18. stol.
• dům kostelníka – Původně prostá empirová stavba z r. 1829; vystavěn po vloupání do kostela sv. Václava - hrobky na příkaz knížete Mettternicha jako drobný strážní domek.
• klášterní mlýn – barokní objekt z r. 1728, obnoven po požáru v r. 1778, r. 1839 přistavěno obydlí mlynáře. V letech 2010-2015 celková obnova v rámci vznikajícího Centra stavitelského dědictví Národního technického muzea.
• dům sládka (mlynáře?) – Historicky mladší část klášterního areálu, související s jeho hospodářsko - průmyslovým využitím po zrušení kláštera.v 18.-19.stol. Je klasicistní stavbou spadajícího svojí výstavbou do počátku 30. let 19. století. Budova je těsně spojena se sousedním barokním mlýnem. Pod domkem se nachází ústí tzv. Královské štoly, páteřního vodního odvodního kanálu celého klášterního areálu, která navazuje na mlýnský náhon a podtéká budovu konventu. Dům je součástí areálu pivovaru spravovaného Národním technickým muzeem. V současnosti slouží jako městské informační centrum
• pivovar – původně barokní pivovar, romantizující přestavba v l.1869-70 (projekt Gustava Nobacka z Prahy), celková rekonstrukce v r. 1900 (projekt firmy Ringhoffer, Praha-Smíchov) ve stylu anglické novogotiky; v l. 1908-09 přistavena kotelna a kolna na uhlí, r. 1909 nový komín (projekt K. Fischera), r. 1912 garáže (projekt Fr. Vodicy z Plas) 1) objekt bývalého pivovaru čp. 5 (sladovna, hvozd, varna, kotelna, komín) 2) bývalá garáž Od roku 2015 součást Centra stavitelského dědictví ve správě Národního technického muzea (stálá expozice stavitelství)
• ležácké sklepy – Vybudovány v l. 1898-99 na místě klášterní renesanční sladovny (vyhořela r.1894) u západní brány do kláštera podle návrhu a plánů stavitele J. Rosenberga z pražských Vinohrad, rozšířeny v l. 1902-03. Objekt od 60. let 20. stol. v majetku Jednoty Plasy, která zrekonstruovala budovu sklepů na výrobnu sodových vod. Ležácké sklepy jsou ve správě Národního technického muzea a slouží jako Expozice středověkých stavebních strojů a zázemí Centra stavitelského dědictví. V přízemí byl zřízen soukromý Knížecí pivovar Plasy vařící několik druhů piva.