Symfonie č. 3 (Bohuslav Martinů)

Symfonie č. 3 (H 299) je třetí symfonií Bohuslava Martinů (1890–1959). Byla zkomponována mezi 2. květnem a 14. červnem roku 1944 na venkovském sídle v americkém státě Connecticut. Jedná se o třívětou symfonii, která je poslední symfonií Martinů vytvořenou v období druhé světové války. Hlavními tématy, jež dílo zpracovává, jsou smutek, stesk po rodině a vzdor.

Vznik díla

Bohuslav Martinů potřeboval nutně odpočinek od uniformního prostředí rušného New Yorku, na které si v mnoha svých dopisech stěžoval. Odjel tedy se svou manželkou Charlottou do Ridgefieldu, kde hned druhý den po příjezdu začal psát třetí symfonii. Když ovšem v roku 1944 přišla zpráva o vylodění v Normandii, Martinů kvůli nastalé radosti nedokázal pokračovat v psaní díla. Po tří týdenním odpočinku 14. června provedl poslední úpravy a svou třetí symfonii dokončil.

Premiéra

Slavnostní premiéra třetí symfonie B. Martinů se odehrála 12. června 1945 v Bostonu pod vedením blízkého přítele Bohuslava Martinů dirigenta Sergeje Alexandroviče Kusevického. Premiéra v podání Bostonského symfonického orchestru sklidila bouřlivé, neustávající ovace.

Charakteristika symfonie

Symfonie jako ustálená cyklická hudební skladba se obvykle skládá ze čtyř vět, původně se však jednalo o třívětý celek. V případě třetí symfonie Bohuslava Martinů je tento původní tvar přísně dodržován. Věty ve třetí symfonii se uvádějí v následujícím pořadí: 1. Allegro poco moderato, 2. Largo, 3. Allegro – Andante. Martinů v těchto větách vytvořil až akademicky strohá provedení a využil pravidelných repríz. Martinů sám prohlásil, že při skládání 3. symfonie mu byla vzorem Beethovenova Eroica.

Muzikolog Jaroslav Mihule, autor monografie o Bohuslavu Martinů, popisuje úvod třetí symyfonie takto: Začíná ji úderným, patetickým nárazem, který má v sobě nahromaděnu utajenou sílu vpravdě sonátového tématu.^[1]

Hlavní tóninou symfonie je skladateli méně užívaná tónina es moll. Hlavu tématu tvoří tóny es, ges, f, které v tomto konkrétním případě působí na posluchače bezútěšným dojmem.

K druhé a třetí větě symfonie se Jaroslav Mihule vyjadřuje takto: Volnou větu (Largo) pojal Martinů v duchu nehybné barokní fantazie, jejíž polyfonní názvuky dodávají myšlenkám velebnou vážnost a filozofický klid. Dramatický rozlet závěrečného Allegra pak vyúsťuje jedinečnou katarzí, korunující celou třívětou formu.^[1]

Martinů ve své třetí symfonii vzdal poctu Antonínu Dvořákovi, když v posledních několika taktech citoval ústřední motiv z Dvořákova Requiem.

Odlkazy

Reference

↑ ^a ^b MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4.

Literatura

ČERVINKOVÁ, Blanka; BARANČICOVÁ, Svatava; GEBAUEROVÁ, Eva; PAŽOUTOVÁ, Ludmila; VALTROVÁ, Marie. Bohuslav Martinů (8.12.1890-28.8.1959): bibliografický katalog. Praha: Panton, 1990. 206 s. ISBN 80-7039-068-9.
HOLZKNECHT, Václav. Cesta Bohuslava Martinů. Praha: Společnost Bohuslava Martinů, 1984. 55 s.
MARTINŮ, Charlotta. Můj život s Bohuslavem Martinů. Příprava vydání Iša Popelka; překlad Anna Marie Wurmová. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1971. 144 s.
MARTINŮ, Charlotta. Můj život s Bohuslavem Martinů. Překlad Catherine Ébert-Zeminová. 1. necenzurované. vyd. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1.
MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů : profil života a díla. Praha: Supraphon, 1974. 261 s.
MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4.
NEDBAL, Miloslav. Bohuslav Martinů : několik pohledů na život a dílo velkého českého skladatele našeho století. Praha: Panton, 1965. 81 s.

Externí odkazy

Symfonie č. 3 v katalogu děl Bohuslava Martinů
stránky Nadace a Institutu Bohuslava Martinů

[Mihule,_2002-1] MIHULE, Jaroslav. Martinů : osud skladatele. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4.

[1]