Wikipedista:Kleinve/Jamamba

Jamamba

Autor: Jiří Žáček (na motivy japonských pohádek) Postavy: Džiró (rybář) Jukiko (Dřiróva snoubenka) Jamamba (zlá čarodějnice) Bůh lesa

Nastínění příběhu:

Pohádka vypráví o tom, jak zlá čarodějnice Jamamba odcizí zvoneček mladé dívce Jukiko, které přinášel štěstí. Její snoubenec Džiró se rozhodne, že se vydá do světa, aby zvoneček našel. Na cestu dostává od své snoubenky čajník, který k němu v těžkých chvílích promlouvá a napovídá mu, kam se má vydat nebo co má udělat. Proti zlé Jamambě Džiróvi také pomáhá Bůh lesa, který ho obdaruje kouzelným sklíčkem. Pokud se přes něj Džiró podívá na jakoukoli osobu, uvidí, kým doopravdy je. Jamamba je totiž přes den k nerozeznání od obyčejné stařenky, její síla se probouzí pouze v noci.

Funkce postav:

V této práci vyjdeme z toho, jak Vladimir Propp rozděluje postavy na základě ruských pohádkových příběhů. Jeho myšlenku můžeme uplatnit na jakýkoli typ současných mediálních sdělení. Pro narativní analýzu je podstatné sledovat, kdo jsou aktéři příběhu a jaké mají funkce. Propp rozděluje postavy do sedmi typů. 1)Škůdce (protivník, který bojuje s hlavním hrdinou). 2)Dárce (předává hrdinovi kouzelný prostředek, který mu dává magickou sílu). 3)Pomocník (pomáhá hrdinovi řešit překážky, plnit těžké úkoly nebo ho zachrání před pronásledováním). 4)Hledaná osoba (jde o předmět zájmu hrdiny). 5)Odesílatel (odesílá hrdinu na misi, do světa). 6)Hrdina. 7)Nepravý hrdina (Prohlašuje se za něj, ale je odhalen). Můžeme říci, že součástí narace je často konflikt mezi soupeřícími stranami.1 V rámci příběhu není důležité, co postavy chtějí dělat a jaké city je vedou, ale podstatné jsou jejich činy jako takové a jejich význam pro hlavního hrdinu a průběh děje.2 Aristotelova teorie postavy nám říká, že postavy jsou buď dobré, nebo zlé. Co se týče povahy, postavy se od sebe odlišují špatností a ctností. Povaha je pak složena z osobních vlastností, můžeme říci rysů. Formalistické a strukturalistické koncepce postavy navazují na Aristotelovo pojímání postavy. I ony tvrdí, že jde o účastníky a že by bylo chybné o nich uvažovat jako o lidech skutečných. Pro Vladimira Proppa jsou postavy spíše výsledkem toho, co po nich příběh požaduje, jako by např. na pohlaví či věku nezáleželo.3 Plochá postava má jen jediný rys nebo rys dominující nad těmi ostatními a její chování je předvídatelné. Na rozdíl od plastické postavy se během příběhu nemění a má jasné směřování.4

Analýza: V pohádce Jamamba chybí typ nepravého hrdiny i odesílatele. Hrdina Džiró se do světa vydává sám a dobrovolně, nikdo jej neposílá. Nenajdeme tu také typ hledané osoby, ale hledaného předmětu, kterým je odcizený zvoneček pro štěstí. Chybí také typ pomocníka, Džiró je proti svému protivníkovi sám. Škůdce se zde vyskytuje pouze jeden, jde o zlou čarodějnici Jamambu. Typ dárce se zde vyskytuje v podobě Boha lesa, který se proměňuje v chudého starce. Džiró se s ním rozdělí při putování světem o svou skromnou večeři, stařec mu za odměnu věnuje jeden ze dvou kouzelných předmětů, které pomohou hrdinovi vyřešit úkol. Jedná se o barevné sklíčko. Druhým kouzelným předmětem je zde čajník, který daruje Džiróvi jeho snoubenka. Ani ona ani on zpočátku netuší, že je kouzelný a umí promlouvat lidským hlasem.

1 TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, s. 143-149.

2 PROPP, Vladimir. Morfologie pohádky. Praha: ČSAV, 1970, s. 99.

3 CHATMAN, Seymour. Příběh a diskurz: Narativní struktura v literatuře a filmu. Brno: HOST, 2008, s. 114-116. 4 CHATMAN, Seymour. Příběh a diskurz: Narativní struktura v literatuře a filmu. Brno: HOST, 2008, s. 118-147.