Wikipedista:Jitka Otáhalová/Pískoviště III

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
tulní strana donační listiny biskupa Viléma Prusinovského z Víckova jezuitské koleji v Olomouci ze dne 27. září 1570
Nádvoří jezuitského konviktu - Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci s věží Židovské brány
Malba neznámého malíře na hlavním schodišti Starého konviktu
Interiér věže Židovské brány v jezuitském konviktu po rekonstrukci

Jezuitský konvikt v Olomouci je památkově chráněná barokní budova přináležející k baroknímu

Wikipedista:Jitka Otáhalová/Pískoviště III
[[Soubor:
Jezuitský konvikt - Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci
|250px|]]

architektonickému komplexu areálu bývalé jezuitské koleje v sousedství chrámu Panny Marie Sněžné. Nachází se na Univerzitní ulici 3 vedle bývalé jezuitské Školní budovy (nyní depozitáře Vlastivědného muzea) a na protější straně ulice sousedí s bývalým seminářem sv. Františka Xaverského (nyní Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého).[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny jezuitského konviktu jsou spojeny s působením Tovaryšstva Ježíšova, jehož první členové byli do Olomouce povoláni tamním biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova (1565-1572) v roce 1566 se záměrem zajištění výuky v biskupském semináři a s plánem založení jezuitské koleje. Její zřízení bylo schváleno brevem papeže Pia V. 9. 8. 1566 a 4. října téhož roku byl do funkce prvního rektora koleje jmenován Španěl Hurtado Pérez.[2] V roce 1567 založil biskup Vojtěch Prusinovský z Víckova jezuitský konvikt, tzn. zařízení pro ubytování a stravování studentů šlechtického původu.

Další rozvoj jezuitské koleje byl přerušen událostmi třicetileté války (1618-1648) a k budování univerzitního komplexu dochází až v letech 1661-1668, kdy olomoucký architekt Petr Schüller postavil na místě dvanácti měšťanských domů trojkřídlou dvoupatrovou budovu Starého konviktu, která byla kolem roku 1674 rozšířena dalším dvorním křídlem, takže půdorys konviktu nabyl podoby písmene E.[3] V následujících letech byla stavební činnost zaměřena na budování dalších staveb jezuitského komplexu (chrám Panny Marie Sněžné, Školní budova) a k rozšíření konviktu došlo až v letech 1721-1724 dostavbou Nového konviktu spojujícího původní budovu se sousední Školní budovou. Projekt, jehož součástí bylo též vybudování kaple Božího Těla na místě původního gotického kostelíku, realizoval olomoucký stavitel Wolfgang Reich. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byl celý objekt podstoupen armádě, která jej užívala až do roku 1994. V roce 1998 byla budova konviktu podrobena rozsáhlé rekonstrukci pro účely Uměleckého centra Univerzity Palackého, které zde působí od roku 2002.[4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Barokní ráz dvoupatrové budovy konviktu umocňuje vzhled průčelí členěného vysokým pilastrovým řádem, přičemž jsou jednotlivé pilastry zakončeny hlavicemi s individuálně pojatou plastickou výzdobou variující motivy figurální (maskarony) či ornamentální (ovocný feston, lilie, granátové jablko, čabraka aj.). Štuková výzdoba s řádovým trigramem IHS uprostřed paprskovitého nimbu se uplatňuje také na parapetech oken prvního poschodí. V ose budovy je umístěn bosovaný portál orámovaný dvěma polosloupy s prstenci na dřících, nesoucích zalamované kladí. Římsy frontonu jsou zakončeny stylizovanými vázami po stranách štukově zdobeného dvojitého okna, nad nímž se opět klene zalamované kladí se stylizovanou vázou uprostřed. Dvojité okno se opakuje také v dalším poschodí, ovšem je již prosto štukových ornamentů. Okna v přízemí jsou opatřena umělecky kovanou mříží, v jejímž středu se třpytí zlatý paprsčitý nimbus řádového znaku IHS s křížem protínajícím prostřední písmeno H.

Při rekonstrukci objektu v letech 1998-2002 byla zachována původní dvoutraktová dispozice průčelního a severního křídla s arkádovou chodbou otevírající průhled do nádvoří. Rovněž tak byly restaurovány i některé artefakty původní malířské výzdoby, např. malba na hlavním schodišti Starého konviktu z roku 1724 připomínající sté výročí císařské nadace konviktu či malba u vstupu na kůr kaple zobrazující patronku hudby sv. Cecílii.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2022-10-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ KOUŘIL, Miloš. Počátky jesuitské akademie v Olomouci. In: CEMUS, Petronilla. Bohemia Jesuitica 1556-2006. Praha: Karolinum, 2010.
  3. ↑ MLČÁK, Leoš; DOLEJŠÍ, Kateřina; POTŮČEK, Jakub. Průvodce Olomoucí. Umělecké památky města. 2. vyd. Olomouc: statutární město Olomouc, 2016. 319 s. ISBN 978-80-87602-42-3. Kapitola Jezuitský konvikt s kaplí Božího Těla, s. 90-92. 
  4. ↑ Jezuitský konvikt. Umělecké centrum [online]. [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ KUBEŠOVÁ, Irena Marie; VRTALOVÁ, Jarmila. Významné olomoucké památky II.: sborník příspěvků ze semináře : Olomouc, 13.-14. 9. 2002. Olomouc: Statutární město Olomouc, 2002. 78 s. ISBN 8023899686. S. 36-58. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

FIALA, Jiří. Jezuitský konvikt. Sídlo Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. 414 s. ISBN 80-244-0521-0.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Freska u vstupu na kůr kaple Božího Těla
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Jitka_Otáhalová/Pískoviště_III&oldid=22500949“