Wikipedista:Jenis/Pískoviště 3
| Liga mistrů UEFA | |
|---|---|
| Založen | 1955 (nový formát 1992) |
| Počet týmů | 32 (základní skupina) 76 nebo 77 (celkem) |
| Aktuální vítěz |  FC Barcelona(4. titul) |
| Nejvíce titulů | Real Madrid (9 vítězství) |
| Web | www |
Liga mistrů UEFA (Anglicky UEFA Champions League, obecně známá jako Liga mistrů) je výroční fotbalová soutěž pořádaná od roku 1955 Evropskou fotbalovou asociací (UEFA) pro nejlepší kluby evropských lig. Jedná se o nejprestižnější klubovou fotbalovou soutěž na území Evropy. Z dalšího světa je významem srovnatelná pouze obdobná soutěž z jihoamerického kontinentu zvaná Pohár osvoboditelů. Finále ročníku 2010/11 bylo s více než 145 miliony diváků nejsledovanějším sportovním televizním přenosem na světě [1]. Liga mistrů nesmí být zaměňována s Evropskou ligou, dříve Pohárem UEFA, další významnou evropskou klubovou soutěží, pořádanou taktéž UEFA.
Soutěž byla založena roku 1955 pod názvem "European Champion Clubs' Cup" (Česky známá jako Pohár mistrů evropských zemí). Kvalifikovat do ní se mohli pouze mistři jednotlivých evropských národních lig (nikoli další v pořadí jako dnes). Z bývalého názvu pohár vyplývá, že se soutěž hrála ve formátu poháru, čili vyřazovacím systémem [2]. Během expanze soutěže v devadesátých letech došlo k nucené změně formátu. Počínaje ročníkem 1991/92 (ještě pod názvem PMEZ) vstoupil do hry nový prvek ve formě dvou „základních skupin“ nahrazujících čtvrtfinále a semifinále. Nešlo však zcela o skupiny základní, když vezmeme v úvahu dvě před nimi sehraná kola. Přerod na zcela základní skupiny (s celkem 16 účastníky) se odehrál až v sezoně 1994/95. O tři roky později stoupl počet skupin na 6 a v sezoně 1999/2000 poprvé na 8, tak jak je tomu dnes. S postupným rozšiřováním došlo i ke zvýhodňování jednotlivých soutěží, kdy dnes je možná účast až 4 klubů z nejsilnějších ligových soutěží [2]. O počtu účastníků jednotlivé země či nasazení klubu do soutěže rozhoduje Žebříček koeficientů UEFA [3]. Poslední změna v systému nasazování se odehrála v roce 2009.
Současným držitelem trofeje pro vítěze soutěže je španělský velkoklub FC Barcelona [4]. Ta ve finále posledního ročníku porazila Manchester United FC a vybojovala své 4. prvenství v lize mistrů [5]. Nejúspěšnějším klubem vůbec je devítinásobný vítěz Real Madrid, přičemž úspěšný byl hned v prvních pěti soutěžních ročnících [6]. Španělské kluby získaly celkem 13 vítězství, což je o dvě více než druhá v pořadí Anglie. Vyhrát soutěž se podařilo celkem 21 klubům, přičemž 12 z nich se to podařilo více než jednou [6]. Vítěz Ligy mistrů si zajistí účast ve dvou velmi významných podnicích. Na počátku následující sezony hraje s vítězem Evropské ligy o Superpohár UEFA. V prosinci roku, kdy byl úspěšný nastoupí na Mistrovství světa ve fotbale klubů.
Struktura a formát soutěže
[editovat | editovat zdroj]Soutěže se mohou účastnit pouze mistři jednotlivých lig z předchozího ročníku, popřípadě další týmy z horních pater tabulky, tak jak je tomu u prvních 15 zemí Žebříčku koeficientu UEFA [7]. Jeho podoba uzavřená ke konci předminulého ročníku určuje, které země posílají kolik zástupců a v jaké fázi jednotliví zástupci startují své působení v LM [8]. Vítěz předchozího ročníku má účast v tom následujícím jistou i v případě, že si ji nevybojuje v domácí soutěži. Postupuje přímo do fáze základních skupin [8].
Samotná soutěž se koná od poloviny července a její podzimní část (základní skupiny) končí zkraje prosince [9]. Jarní „vyřazovací“ část začíná v polovině února a končí v polovině či na konci května finálovým zápasem [9].
Sezona je rozdělena na několik různých částí. Na počátku má 76 nebo 77 účastníků (podle toho, zda se vítěz kvalifikuje z domácí soutěže, či nikoliv). Dvaadvacet z nich (21 + vítěz) má jistou účast v základních skupinách, které skýtají celkem 32 týmů. O deset zbývajících míst se zbylé týmy utkají ve 4 tzv. předkolech (poslední nese název Play Off). Předkola jsou rozdělena na mistrovskou a nemistrovskou část, přičemž z každé postoupí do základních skupin po 5 týmech. Mistrovské části se účastní pouze mistři svých zemí, nemistrovské týmy z předních pater tabulky (ze 2. - 4. pozice dle koeficientu země [7]). Nemistrovská část má pouze 3. a 4. předkolo [9][8].
Vlastní turnaj
[editovat | editovat zdroj]Za počátek vlastního turnaje se považuje fáze „Základních skupin“ s celkovým počtem 32 týmů. Tyto týmy jsou rozlosovány do 8 skupin po čtyřech. V jedné skupině se nemohou sejít dva kluby z jedné země. Losuje se ze čtyř košů rozdělených dle koeficientu klubů, postaveném na stejném principu jako má koeficient zemí.
Z každé skupiny postoupí 2 (celkem 16) do vyřazovací fáze (Anglicky: Knockout phase). Třetí týmy skupin postupují do 1. kola vyřazovací fáze Evropské ligy. Čtvrté týmy v evropských pohárech končí. Šestnáct týmů postupujících ze základních skupin projde celkem třemi vyřazovacími koly. V tom prvním je nalosováno osm vítězů proti osmi týmům z druhých míst, dále se losuje dle koeficientu klubů [7] Na konci vyřazovací části zbydou dva týmy, které se utkají v květnovém finále [9]. Z toho vzejde celkový vítěz ročníku. Během celého ročníku se dodržuje pohárový systém „doma-venku“, a to i v základních skupinách, kdy se zápasy se stejným týmem nehrájí následně po sobě (kromě 3. a 4. zápasu). Jedinou vyjímkou je finálový zápas, který se hraje jednokolově na předem určeném neutrálním hřišti. Nově je možné, že se do něj může dostat i domácí tým [10]. Liga mistrů využívá ve vyřazovacích kolech Pravidlo venkovních gólů v případě, že oba zápasy budou mít jiného vítěze nebo skončí nerozhodně. V případě, že oba zápasy skončí shodným výsledkem (v opačném vyznění), dojde na prodloužení. Když ani to nerozhodne, následuje Penaltový rozstřel.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
První snahy o založení celoevropské klubové soutěže se datují až ke konci 19. století. V roce 1897 byl pro kluby tehdejší Rakousko-Uherské monarchie založen podnik zvaný Challenge Cup, do kterého se mohly zapojit kluby téměř celé střední Evropy [11]. Snaha o rozšíření do západní Evropy zkrachovala a s ní v roce 1911 i celý podnik. O něco úspěšnější byl Středoevropský pohár (jinak zvaný Mitropa Cup), soutěž v roce 1927 postavená na základech Challenge Cupu. Zde již nenastupovaly zástupci pouze jedné země, jak tomu bylo v případě jejího předchůdce, ale zástupci zemí více [12]. V roce 1930 se odehrál ojedinělý ročník Coupe des Nations (Poháru národů), ve kterém se utkaly zástupci (většinou mistři) hned 10 zemí včetně Itálie a Španělska [13]. Turnaj pořádal jeden z účastníků, švýcarská FC Servette Ženeva. Vítězem se stala maďarská Újpest FC, která ve finále porazila českou Slavii Praha [14]. Turnaj měl obrovský úspěch a stal se prvotním impulzem pro založení Ligy mistrů.
Tím druhým byl turnaj zvaný Latin Cup [15], ve kterém se mezi lety 1949 - 57 utkávali mistři Francie, Itálie, Portugalska a Španělska. Když se do Evropy navíc dostaly reportáže francouzského novináře Gabriela Hanota, popisující velké úspěchy jihoamerického „Mistrovství mistrů“, reagovala UEFA založením vlastní nadnárodní klubové soutěže [2]. V roce 1955 byl na kongresu v Paříži založen European Champion Clubs' Cup (v překladu známý jako Pohár mistrů evropských zemí) [2].
Pohár mistrů evropský zemí
[editovat | editovat zdroj]Počátky soutěže (1955 — 1965)
[editovat | editovat zdroj]Soutěž byla velmi nejistým podnikem zejména kvůli vyostřené politické situaci na území velké části Evropy (Studená válka a další). Prvního ročníku se proto zúčastnilo pouze 16 mužstev, které vyhrály v předchozí sezoně domácí ligovou soutěž. Nechyběli mistři Itálie, Španělska, Německa ani další. Chyběl však mistr Československa, kterým se v sezoně 1954 stala AC Sparta Praha (tehdejším názvem Spartak Praha Sokolovo) [16]. Prvním účastníkem slavné soutěže se tak stal o rok později ŠK Slovan Bratislava, který úspěšně prošel předkolem, ale v prvním kole již nestačil na Grasshopper Club Zürich.
Historicky prvním zápasem se 4. září 1955 stal duel mezi Sporting CP a FK Partizanem Bělehrad s konečným výsledkem 3-3. První branku historie vsítil hráč Sportingu João Baptista Martins. Nejlépe se však s nově vzniklou soutěží vyrovnal španělský mistr Real Madrid, který ve finále na Pařížském Parc des Princes porazil těsně 4-3 Stade Reims zastupující pořadatelskou zemi. Většinu zápasu přitom doháněl nepříznivé skóre [17]. Velkoklub z Madridu se tak stal prvním držitelem trofeje pro vítěze. A nezůstalo při jednom vítězství. Hned v následující sezoně Real opět dokráčel do finále, ve kterém měl tentokrát výhodu domácího prostředí ve formě Estadio Santiago Bernabéu. Toho dokázal využít a porazil 2-0 italský ACF Fiorentina. Nezastavitelný Real Madrid zvítězil v prvních pěti ročnících soutěže a ustanovil dosud platný rekord v počtu triumfů následujících po sobě. Vítěznou éru Realu Madrid tak zastavila FC Barcelona, která byla jako mistr španělska nucena hrát předkolo (obhájce měl účast jistou). To UEFA zavedla kvůli stále se zvyšujícímu počtu účastníků již ve druhém ročníku soutěže, kdy soutěžilo 22 týmů (v sezoně 60/61 jich bylo 28). Barcelona narazila na Real v prvním kole a zvítězila celkově 4-3, čímž znemožnila Realu pokus o šestý triumf v řadě a sama dokráčela až do finále. Tam však podlehla Benfice Lisabon 2-3. Po obhajobě portugalského klubu v sezoně 1961/62 se zdálo, že nastupuje éra tohoto klubu, ale nebylo tomu tak a ke slovu se posléze dostali i jiní jako například FC Internazionale Milano, ketrý vyhrál v letech 1964 a 1965 [18]. Těmito dvěma triumfy završil tříleté panování klubů ze San Sira. Ročník 1962/63 totiž opanoval jeho největší rival, AC Milan.
Rozšíření soutěže a „éra obhájců“ (1966 — 1991)
[editovat | editovat zdroj]Soutěžní ročník 1965/66 byl v mnoha ohledech revoluční. Celkovým vítězem se sice již pošesté stal Real Madrid, ale byl posledním týmem, který za vítězství obdržel původní trofej (na obrázku vpravo). Pro následující sezonu byla totiž vytvořena nová trofej, kterou navrhli švýcarští zlatníci v čele s Hansem Stadelmannem. Jejím prvním držitelem se po vítězství ve finále hraném Lisabonu stal premiérově Celtic FC (jako první tým z Velká Británie a vůbec první tým mimo Jižní Evropu). V tomto ročníku zároveň poprvé došlo k navýšení počtu účastníků na 32 (a více), což znamenalo možnost přidání dalšího kola jako součást hlavní fáze [19].
Tabulka finalistů podle klubů
[editovat | editovat zdroj]
Čeští účastníci Ligy mistrů a PMEZ
[editovat | editovat zdroj]Nejčastějšími českými kluby, kteří se zúčastnili hlavní soutěže, jsou Dukla Praha a AC Sparta Praha. Sparta v sezóně 1991/92 obsadila 2. místo v semifinálové skupině PMEZ (3.–4. místo celkem), což je největší úspěch českého klubu v mezinárodních soutěžích, v semifinále byla také Dukla Praha v sezóně 1966/67. Dalším českým týmem, který se zapojil do hlavní soutěže Ligy mistrů, je SK Slavia Praha, která se do Ligy mistrů dostala na 6. pokus, a to v sezoně 2007/08, kde v základní skupině uhrála 3. místo (takže v LM skončila a pokračovala v Poháru UEFA). V sezǒně 2011/12 do LM postoupila FC Viktoria Plzeň. Dřívejšího PMEZ se zúčastnil ještě FC Baník Ostrava, který v sezóně 1980/1981 postoupil do čtvrtfinále, a Spartak Hradec Králové, který do čtvrfinále postoupil v sezóně 1960/1961. Další kluby si zahrály pouze kvalifikaci.
Tři z českých hráčů působících v zahraničních klubech dokonce Ligu mistrů vyhráli:
- V roce 2005 Vladimír Šmicer a Milan Baroš s klubem Liverpool FC
- V roce 2007 Marek Jankulovski s klubem AC Milan.
Související články
[editovat | editovat zdroj]
Liga mistrů UEFA (Anglicky UEFA Champions League, obecně známá jako Liga mistrů) je výroční fotbalová soutěž pořádaná od roku 1955 Evropskou fotbalovou asociací (UEFA) pro nejlepší kluby evropských lig. Jedná se o nejprestižnější klubovou fotbalovou soutěž na území Evropy. Původní název soutěže zněl Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ, Anglicky European Champion Clubs' Cup) [2]. Každá z členských zemí UEFA měla právo poslat do soutěže mistra národní ligy. Výjimku tvořilo a tvoří Lichtenštejnsko, které nemá vlastní soutěž a platí pro něj zvláštní podmínky. Po změně názvu na Ligu mistrů UEFA (před sezonou 1992/93) došlo i ke změně nasazování klubů do soutěže a dnes je možná účast až 4 týmů z jedné členské země [8].
Pohár mistrů se hrál v počtu 16-31, později 32-34 účastníků vyřazovacím dvojzápasovým systémem doma-venku. Finalista soutěže musel uspět ve třech (pokud startoval v předkole ve čtyřech) takto hraných kolech. Následné finále se pak odehrálo na jeden zápas, na předem určeném stadionu. První finálový zápas se odehrál na konci sezony 1955/56 na Pařížském stadionu Parc des Princes a utkali se v něm Real Madrid a domácí Stade Reims. Španělský Real Madrid zvítězil 4-3 a stal se prvním vítězem soutěže.
V posledním ročníku hraném pod názvem Pohár mistrů evropských zemí (1991/92) došlo k zavedení nového prvku do soutěžního formátu v podobě dvou semifinálových skupin, každá o čtyřech účastnících. Vítěz skupiny postupoval přímo do finále, které nakonec ovládla FC Barcelona. V této sezoně došlo i k nejlepšímu umístění českého (československého) týmu. AC Sparta Praha se tehdy umístila ve skupině na druhém místě o tři body za budoucím vítězem. Ze dvou semifinálových skupin se v ročníku 1994/95 staly 4 skupiny základní. Počet skupin byl později rozšíren na 6 a následně na dnešních 8 skupin. Z každé postupují dva týmy do Play off hraného pohárovým způsobem. Finálový souboj drží tradici z PMEZ a hraje se jednokolově na předem určeném stadionu. Při rovnosti skóre následuje prodloužení a případně rozhoduje Penaltový rozstřel.
Podle pravidel asociace UEFA má každý tým, který zvítězí ve třech ročnících v řadě nebo získá pátý triumf, právo ponechat si originální trofej. Ta je jinak putovní a vítěz je povinen jí do příštího finálového klání vrátit. Pokud toto právo některý z týmů využije, bude zhotovena nová putovní trofej stejná jako ta předchozí [20]. Právo ponechat si trofej získali ke konci sezony 2010/11 Real Madrid (3x v řadě, celkem 9), AFC Ajax (3x), FC Bayern München (3x), Liverpool FC (celkem 5) a AC Milan (celkem 7) [21].
Nejúspěšnějším klubem historie soutěže je španělský klub Real Madrid, který dokázal zvítězit celkem devětkrát a drží i rekord v počtu titulů v řadě (pět z období 1956 - 60). Zároveň má na kontě i 12 účatsí ve finále celkově, což je také nejvíce. Sport Lisboa e Benfica a Juventus FC mají na kontě nejvíce prohraných finále (celkem 5). Nejúspěšnější zemí je se 13 trofejemi Španělsko, ale o tento zisk se postaraly pouze dva kluby (Real Madrid a FC Barcelona). Druhá je Itálie (12), třetí Anglie (11), o jejíž zisk se však postaraly hned 4 kluby, což je taktéž rekordní počin. Nejvíce finalistů je také z Anglie, a to sedm. V úvahu je potřeba vzít i pětiletý zákaz startu pro týmy z Anglie po tragédii při finále ročníku 1984/85 [22]. Doposud posledním vítězem a úřadujícím šampionem je FC Barcelona, která 28. května 2011 porazila ve finále v Londýnském Wembley 3-1 Manchester United FC [23].
Volba finálového dějiště
[editovat | editovat zdroj]Finále soutěže je jedna nejtradičnějších událostí světového sportu. Již od roku 1956 nese jasná pravidla, která se mění jen minimálním způsobem. Důraz je mimo jiné kladen zejména na bezpečnost. Pořadatelem finále Ligy mistrů UEFA se může stát každý stadion, který splňuje kritéria UEFA na úroveň reprezentovanou počtem hvězd. Stadion na němž se pořáda finále musí mít plný počet hvězd (5/5), čili Kategorie 4. Navíc je velký důraz kladen na kapacitu, která v posledních letech vždy překračuje 60,000 diváků.
Nejčastěji se finále pořádá na stadionu Wembley v britském Londýně, kde se pořádalo i doposud poslední finále 2011. V roce 2013 se zde finále bude hrát již posedmé v rámci oslav 150. výročí založení Anglické fotbalové asociace, která je nejstarší asociací světa [24] (1963, 1968, 1971, 1978, 1992, 2011, 2013)
| Ročník | Datum | Stadion | Země | Město | Kapacita |
|---|---|---|---|---|---|
| 2011/ 12 | 19. května 2012 | Allianz Arena |  Německo |
Mnichov | 66.000 |
| 2012/ 13 | 25. května 2013 | Stadion Wembley |  Velká Británie |
Londýn | 90.000 |
Zdroj: http://UEFA.com
Finalisté PMEZ a Ligy mistrů
[editovat | editovat zdroj]
_e_Rosso_e_Nero_(Strisce).svg){kind=small}
.svg){kind=small}
_con_leone_Giallo.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Men Give Up Supermodels for Champions League Final [online]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e History - Football's premier club competition [online]. UEFA.com [cit. 2011-10-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ UEFA rankings [online]. UEFA.com [cit. 2011-08-15]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Barcelona vyhrála Ligu mistrů [online]. Deník Sport, 28. května 2011 [cit. 2011-10-03]. Dostupné online.
- ↑ Trophies FC Barcelona (anglicky)
- ↑ a b European Champions' Cup [online]. rsssf.com [cit. 2011-10-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Chybná citace: Chyba v tagu
<ref>; citaci označenécoefnení určen žádný text - ↑ a b c d Liga mistrů 2012/2013. Nasazování do soutěže a průběžný stav. [online]. coen.wz.cz, 4. října 2011 [cit. 2011-10-04]. Dostupné online. Chybná citace: Neplatná značka
<ref>; název „coefročník“ použit vícekrát s různým obsahem - ↑ a b c d Matches [online]. UEFA [cit. 2011-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Finále ligy mistrů v roce 2012 proběhne v Mnichově [online]. CL.cz, 2. října 2009 [cit. 2011-10-04]. Dostupné online.
- ↑ Austria/Habsburg Monarchy - Challenge Cup 1897-1911 [online]. rsssf.com [cit. 2011-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Mitropa Cup [online]. rsssf.com [cit. 2011-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Coupe des Nations 1930 z en.wiki.org (anglicky)
- ↑ Coupe des Nations 1930 [online]. rsssf.com [cit. 2011-10-04]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Latin Cup z en.wiki.org
- ↑ 1955/56 European Champions Clubs' Cup [online]. uefa.com [cit. 2011-10-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ European Champions' Cup 1955-56 - Details [online]. rsssf.com, 28.03.2007 [cit. 2011-10-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 1955/56 European Champions Clubs' Cup [online]. uefa.com [cit. 2011-10-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ European Champions' Cup 1966-67 - Details [online]. rsssf.com, 28.03.2007 [cit. 2011-10-28]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Regulations of the UEFA Champions League [online]. UEFA [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 10.5 UEFA Direct. UEFA Direct. UEFA, 2005, čís. 42, s. 8. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 1985: English teams banned after Heysel [online]. BBC, 31.05.2005 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Barcelona vyhrála Ligu mistrů [online]. Deník Sport, 28. května 2011 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online.
- ↑ Finále LM uvidí v roce 2013 opět Wembley [online]. Česká televize, 16. června 2011 [cit. 2011-10-30]. Dostupné online.
- ↑ Mužstvu Marseille bylo příští rok zakázáno obhajovat titul po skandálu ve francouzské lize s ovlivňováním zápasů.
- ↑ Při tomto zápasu proběhla v publiku tragédie; následkem bylo pětileté vyloučení všech anglických klubů ze všech soutěží UEFA.