Přeskočit na obsah

Wikipedista:JanaJin/Pískoviště 4

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Účes je způsob úpravy vlasů do určitého tvaru. Má značnou symbolickou funkci. Patří k významným prvkům, kterým se člověk prezentuje ve svém okolí. Je ovlivněn módou, kulturním prostředím, společností. Změna účesu nebo jiná úprava vlasů může například vyjadřovat změnu sociálního statusu nebo identity. ve všech lidských společnostech Péče o vlasy je kulturní univerzálií, která se objevuje[1][2]

Historie účesů[editovat | editovat zdroj]

Archeologické nálezy[editovat | editovat zdroj]

Z archeologických nálezů v pohoří Altaje, starých asi dva a půl tisíce let se dochovaly zbytky dvou zrzavých a dlouhých copů. Podle vyobrazení na plstěném závěsu nosili muži z Pazyrycké kultury mohutné kníry. Jsou doloženy stopy po skalpování z jižní Sibiře. V rámci nálezů kultury MohendžoDaro byl vykopán dvouřadý hřeben ze slonoviny. Sochy kněží pocházející z této kultury měly „pečlivě pěstované“ plnovousy. Odtud přejala mnohé zvyky Indie. Indky si svazovaly dlouhé černé vlasy do copů nebo uzlů a barvily si je hennou.[3]

Indie a jižní Asie[editovat | editovat zdroj]

Panovníci i bohatí občané měli svoje holiče, kteří pečovali o jejich vlasy. Původně mezi mužské účesy patřil střih „kudumi“. Mimo ovál na temeni byla oholená celá hlava. Na temeni se vázaly uzly, které vysely do čela nebo na strany. Národy jižní Asie i Indové přikládali úpravě vlasů značný symbolický význam. Pečlivě pěstěné vlasy byly znakem osob dodržujících řád společnosti. Pečlivě učesáni chodili ženatí muži, sikhové nebo bráhmani. Také vdané ženy nosily účesy z upravených dlouhých vlasů. Rozpuštěné vlasy znamenaly výraz neformálnosti. Například zloděj dával najevo rozpuštěním vlasů, že se přiznává. Oholená hlava byla znakem odloučení nebo iniciace. Vdovy oholením hlavy projevovaly smutek. V jihovýchodní Asii byly mnohé obřady spojeny s oholením hlavy.

Menstruující ženy nebo vdovy o své vlasy nepečovaly. Zacuchanými vlasy a vousy až na zem byli známi poustevníci, kteří se vymezovali vůči společnosti. V Indii se lze potkat tři skupiny lidí, kteří nedbají o své vlasy. Patří k nim lesní poustevníci, staří lidé a političtí uprchlíci jako byli již rekové z  Rámájany. Důležité byly nekrácené vlasy pro stoupence sikhismusu. V šestnáctém a sedmnáctém století tvořili ozbrojené odpůrce proti vládě Mughalů. Podle svaté knihy z roku 1705 Ádigranth měli vždy mít „kes (dlouhé vlasy), kangha (hřeben), kripan (meč), kach (krátké kalhoty) a kara (ocelový náramek)“. Podle sociologa J. P. S. Uberoie znamenaly dlouhé vlasy a vousy sílu a hřeben kontrolu. Stříhání vlasů v této době patřilo mezi urážky boha. Známé bylo v Indii také obětování vlasů. Před vstupem do svatyně si ženy i muži stříhali a holili vlasy, aby je obětovali bohu (butovi). Ještě v polovině dvacátého století byl tento rituál zachováván.[3]

Čína[editovat | editovat zdroj]

Hrobové figurky dynastie Šang z osmnáctého až jedenáctého století př. n. l. prezentovaly „tetování“ a čepicovité zástřihy mužů, kteří měli malý cop nad týlem. Vlasy na hlavách ženských postaviček dynastie Čou byly sčesané dozadu do jednoduchého účesu. Vlasy zdobily hřebeny nebo nefritové jehlice. V textech z tohoto období je zaznamenána značná péče o vlasy. Zanedbané vlasy se opět stávaly projevem nemoci nebo zármutku.

Hlava vojáka s typickým účesem

Číňané si nechávali růst dlouhé vlasy, které tvarovali do účesů. Nenosili je rozpuštěné. Jednoduché drdoly si česaly prosté ženy. Aristokratky nosily účesy zdobené korunkami, zvonečky nebo špendlíky. Používaly „voskující“ pomády a barvy. Během dynastie Chan nosily ženy uzly svázané v týle. Složité účesy držely pomocí roztoků z mízy stromů, kterými si vlasy potíraly. Nechyběly ani jehlice a šperky ve tvaru květin. Vlivní muži si potrpěli na krátkou bradku, knír nebo licousy.

Císař Tchaj-cung přijímá byzantské vyslance, ilustrace z anglické knihy Hutchinson's story of the nations, počátek 20. století

Podle ženských figurek z doby Jižní a Severní dynastie se stáčely prameny vlasů kolem uší. Muži nosili vlasy svázané do drdolu a překryté čapkou. Někteří si pěstovali knírky. Fresky na panovnických hrobkách říše Tchang představily ženy s vysokými vyčesanými uzly, podepřené hřebeny a jehlicemi, zdobené květinami z hedvábí nebo papíru, korunkami a zlatem.[3] Muži z období říše Jüan měli oholené hlavy a dva prameny vlasů za ušima.

Mandžuové založivší říši Čching posilovali vlastní identitu i povinným účesem. Dlouhý cop a oholená přední část hlavy pro porobené muže Chanů se stal jejich potupou. Jejich ženy se česaly jednou týdně a nosily jednoduché uzly z vlasů. Složité účesy nosily mandžuské ženy. Tvořily je obdélníkové konstrukce ze dřeva nebo ratanu, na kterých byly obtočeny většinou falešné vlasy. Celou konstrukci držela dlouhá jehlice s třásněmi. Ženy Miaovů nosily „paruky“. Což byly chomáče vlasů předků, které jim vyčnívaly desítky centimetrů po straně hlavy. Pro řadu generací bylo zvykem holit hlavu novorozeným dětem.

Během devatenáctého století si Čína začala uvědomovat nutnost přiblížení se západním zvyklostem. Na počátku dvacátého století dočasný prezident Sunjatsen vydal dekret, který nakazoval změnu účesu do dvaceti dní.

Japonsko[editovat | editovat zdroj]

Sošky dogú období Džómon se vyznačovaly chocholovitými účesy. Sošky haniwa z období mohylových kultur představovaly již různé účesy. Japonci, známí množstvím černých rovných vlasů, nosili do sedmého až osmého století dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou. U uší byly stočeny do velkých smyček (střih mizura pro muže). Příslušnice vyšších společenských vrstev si upevňovaly vyčesané vlasy do uzlu na temeni. Běžná populace nosila vlasy rozpuštěné, než císař Temmu nařídil povinnost česat se pro muže i ženy.

Svědectví o tvaru účesů se dochovala díky kronikám Kodžiki a Nihonšoki. Muži si vlasy vázali nad týlem do uzlu (sokuhacu) a přikrývali je čepicí. Také ženy se přizpůsobily a vázaly si lokny na temeni do tvaru květiny (hókei).

Velkou péči věnovaly bohaté ženy vlasům během období Heian. Dlouhé rozpuštěné vlasy svazovaly papírovými stužkami. Účes se nazýval osuberakaši. Nosily i paruky nebo příčesky. Muži si vázali uzly z vlasů na temeni hlavy. Samurajové a bojovníci si holili čelo snad vzhledem k častému nošení helmic, aby se jim nepotila hlava. Ostatní vlasy si svazovali na zátylku. Během období Edo se běžně nosil uzel svázaný do tvaru „štětky“. Od sedmnáctého století se typickým účesem žen stal styl šimadamage. V mnoha variantách zůstal oblíben do dvacátého století.[3]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Mezopotámie[editovat | editovat zdroj]

Gilgamešova socha

Historicky nejstarší sochy sumerů zobrazovaly muže bez vlasů a bez vousů, s oholenými hlavami. Výjimečně se vyskytly mužské sochy s vlasy sčesanými dozadu a s plnovousem. Vzniklá Akkadská říše potlačovala sumerské zvyky, muži si neholili hlavy a nosili plnovous. Nové společnosti (v Sumeru, Akkadu, Asýrii i Babylónii) si potrpěli na svůj vzhled. Hrobové nálezy zrcátek či pinzet svědčily o péči, kterou věnovaly i ženy vlasům. Obyvatelé oblasti Mezopotámie si nejen myli vlasy, ale také si je mazali olejem, barvili a zdobili.

Muži z vyšších sociálních tříd nosili dlouhé vlasy, které dotvářeli žhavými kadeřícími železy. Nosili taképaruky, stejně jako ženy, které paruky s „nástavci“ z copů používaly k získání požadovaného tvaru účesu. Bohaté ženy si sypaly na vlasy zlatý prášek. Muži nosili dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou, zastrčené za uši a svázané páskou tak, aby padaly přes ramena. Ženy na svázané vlasy do uzlu používaly síťku nebo látkový sáček. Na barvení se používala černá barva vyráběná z kravské krve nebo pulců. Červené odstíny se získávaly použitím henny.

Na Blízkém východě byla nalezena spojená kovová ostří – nejstarší známé nůžky, které jsou staré kolem čtyř tisíc let.[3]

Starověký Egypt[editovat | editovat zdroj]

V historických textech starých až čtyři tisíce let se objevily receptury na přípravu vlasových „preparátů“. Hrobové nálezy přinesly mumifikovaná těla včetně sponek, hřebenů, mastiček nebo kovových zrcadel, která byla známá již ve Staré říši. Z předdynastické doby se dochovaly dřevěné i kostěné hřebeny jednostranné nebo oboustranné. Používaly se k odstranění nečistoty z vlasů ale i hnid vší, které mohly přenášet skvrnitý tyfus. Podle stylu účesu se dal rozlišit věk, povolání nebo i sociální skupina. Obyvatelé venkova muži i ženy nosili krátké vlasy s ohledem na teplé počasí. Kněží si hlavy holili z důvodu čistoty.

Pro pevný tvar účesu se používal včelí vosk. Olej byl důležitou přísadou nejen pro zvláčnění vlasů, označoval i větší bohatství. Na vlasy se používala barva, většinou kaštanová, tmavá hnědá až černá. Černá barva se vyráběla z indiga a tuku černých hadů, nebo z krve dobytka svařené v oleji. K obarvení na blond se používal vlaštovičník. Oranžové nebo červené vlasy se barvily použitím henny. Po jedenáctém století př. n. l. se začali používat jasnější barvy, ale i zelená, modrá nebo sytě rudá.

Mezi nejstarší úpravu vlasů patřilo pletení tenkých copánků. Základní ženský účes byl hladký a přiléhavý s ofinou. Vlasy se také dělily na tři prameny, z nichž dva splývaly na prsa a další na záda. Během období Střední říše nosily ženy vyholené vlasy na čele, aby si opticky zvětšily tváře. V této době vznikl volutový účes, podle úpravy vlasů bohyně Hathor.[4]

Důležitou součástí dámského účesu byly vlásenky. Připevněný k vlásence nebo ve vlasech byl upevněn kuželík z parfémovaného tuku. Ten se pomalu rozehříval a žena „voněla“.[5]

Muži nosili kratší sestřih. Dělníci byli zobrazováni holohlaví. Mezi sváteční mužské účesy patřily nakadeřené krátké vlasy přes uši. Specifická úprava byla „dětská kadeř“ podle boha Hora. Na jedné straně hlavy byly vlasy krátké, vyholené a na druhé straně se splétal malý copánek. Tento typ účesu souvisel s iniciačním rituálem dospívajících chlapců, kdy jim byla kadeř odstřižena.[4]

Paruky a příčesky[editovat | editovat zdroj]

Funkce „dvorního kadeřníka“, který se staral také o výrobu paruk, byla známa od doby čtvrté dynastie. Paruky nebo umělé účesy náležely k oděvu panovníka, členů jeho rodiny a také úředníků. Od třetího tisíciletí př. n. l. sloužila paruka jako pokrývka hlavy pro všechny sociální vrstvy. Obyčejný lid chránila paruka před sluncem a vojáci ji používali jako „přilbu“. Vedle pravých vlasů se paruky vyráběly i z různých náhražek jako byla vlna z černých ovcí, koňská hříva nebo rostlinná vlákna. Archeologové našli mumie s krátkými, i dlouhými vlasy, často s parukami a příčesky. Například mumie královny Meritamen (dcera Ramesse II.) měla vlasy na hlavě spleteny s umělými copy a byla k ní přiložena náhradní sada copánků. Požívání příčesků dosvědčily nálezy z Hierakonpole. Na základě dobových vyhotovení se paruky vyvíjely od kratších a jednoduchých k bohatým a dlouhým loknám. Pro voňavé účesy se používaly olejíčky z květin, pryskyřic nebo koření. [4]

Starověká Kréta[editovat | editovat zdroj]

Mínojská freska zobrazující ženy

Na ostrově se od 3. tisíciletí př. n. l. vytvářela mínojská kultura, která dosáhla svého vrcholu kolem roku 1550 př. n. l. Na základě archeologického výzkumu Arthura Evanse je známé, že toto období na Krétě je charakterizováno nejstarší a na svou dobu velmi moderní evropskou civilizací. Mužy i ženy pečovali o svůj vzhled. Znali vlastnosti a používali pravidelně olivový olej.[6] Účesy Kréťanek byly podle nalezených fresek náročné na úpravu. Na temeni nosily zapletené uzly a dlouhé vlasy jim splývaly po zádech. Vlasy zdobily perlami nebo stuhami. Podobné účesy se v Evropě objevily až v novověku. Muži na freskách měly dlouhé černé vlasy zdobené liliemi nebo pavími péry. Podle archeologů byl účes z polodlouhých vlasů vyhrazen střednímu stavu. Nůžky Kréťané neznali. Zkracování vlasů se provádělo noži, které byly podobné břitvám. Muži nosili většinou krátké nebo polodlouhé kudrnaté vlasy. K úpravě účesů se používaly dřevěné nebo kostěné hřebeny, také bronzové pinzety, někdy i stříbrné nebo zlaté.[4]

Kolem roku 1500 př. n. l., po mohutné explozi sopky a následné silné vlně tsunami, byl krétský ostrov silně poničen. Oslabenou Krétu napadli o padesát let později Achájové a mínojská civilizace postupně zanikla.[6]

Antické Řecko[editovat | editovat zdroj]

Řekové se o své vlasy a vousy pečlivě starali v každé době, počínaje temným obdobím až do období římské nadvlády. Archeologickými nálezy, dokonce i mincemi lze doložit vývoj účesů. Homér popisuje muže s dlouhými nakadeřenými vlasy. Až do doby řecko-perských válek nosili muži dlouhé vlasy.

Charakteristickým znakem pánských účesů jejich „ženskost“. Během 7. století př. n. l. se tvořily mužské účesy z trsů copánků nebo copánky byly krouceny ve dvou řadách kolem hlavy. Ve Spartě byly dlouhé vlasy znakem dospělosti. Během klasického období začaly být v módě „malé účesy“ – krátké ostříhané a natočené vlasy. Populárním se stal styl „luk Apolla“ („cikáda“), kdy stočené prameny vlasů se pokládaly jako luk přes čelo. Účes nosili muži i ženy. Ženy v tomto období nosily klasický „řecký uzel“. Účes byl tvořen do uzavřené formy nebo měl šnekovitý tvar. Nosil se na temeni hlavy nebo v týle. Častým byl i tzv. melounový účes, kdy byly vlasy rozčesány do řady zatočených úzkých pramínků a svázány vzadu do uzlu. Používalo se k tomu množství stužek, které vytvořily síťku nebo čepeček. V helénistickém období se nosil účes po slavném veliteli Alexandru Velikému.[4][7]

Po řecko-perských válkách byly pěstovány kratší a jednodušší sestřihy; dlouhé vlasy byly považovány za orientální a barbarský projev.

Řím[editovat | editovat zdroj]

Římané si svými vojenskými výpady podrobili země ležící u Středozemního moře, krajiny u Černého moře a jižní Anglii. Jejich římská říše se rozkládala až na dnešní jižní Slovensko.

Nejprve nosily provdané Římanky přes účesy závoj. S přibývající mocí a bohatstvím se zvyšovaly i požadavky na módu. Účesy byly dekorativnější, čelenka střídá pera, květy lotosu, perly. Hodně se využívalo zlato. Vlasy byly vyčesány do vyšších uzlů, s vypletenými copy, s množstvím ruliček, tvořící nad čelem čelenku. Vlasy se postupně zesvětlovaly, použití vlásenek, místo příčesku. Muži hladce oholeni a vlasy nosili sčesané do čela. S příchodem křesťanství byl potlačen přepych a byl vyzvednut obdiv ke kráse duše. Ženy byly prostě oblečené a učesané.

Galové, Keltové[editovat | editovat zdroj]

Muži údajně měli na vlasy aplikovat vápennou vodu, jež je jednak zesvětlovala, jednak fungovala jako tužidlo, takže vlasy mohly trčet a působit v boji hrůzostrašně. Za římské nadvlády hladce oholeni, pak pěstovali mohutný knír. Ženy splétaly copy volně na záda a nebo je svazovaly v týle v culík nebo sponou v ohon. Barva vlasů červená.

Germáni[editovat | editovat zdroj]

Muži dlouhé vlasy a vousy (krátké ozdobou svobodného bojovníka). Při práci, lovu, boji měli z vlasů na temeni uzel, po stranách a vzadu si splétali copánky, které ovíjeli kolem hlavy. Specifickou formou úpravy vlasů je tzv. svébský uzel, svázaný po straně hlavy nad čelem.

Ženy nosily převážně copy nebo vlasy na uzel.

Germáni měli většinou světlé vlasy a modré oči.

Slované[editovat | editovat zdroj]

Naprosto se lišili od Řeků a Římanů. Vdané ženy splétaly copy se stuhou, málo používaly kovový šperk. Dívky vlasy rozpuštěné a zdobily je květinovými věnečky nebo vínky (látkovými čelenkami). Starší ženy nosily na hlavách tzv. pleny. Muži nosili knír, plnovous velice málo.

V Čechách se tento způsob úpravy vlasů a vousů udržel až do středověku.

Po přijetí křesťanství se u mužů vlasy zastřihávaly pod ušima, krk zůstal obnažen. Tento typ účesu se nazýval palceří. U žen úprava zůstala.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Gotika[editovat | editovat zdroj]

Vzniká ve Francii a odtud se šíří do okolních zemí a celé Evropy. Charakteristickým znakem gotických staveb je lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, bohaté zdobení, členitost. Staví se hlavně katedrály, gotické hrady, radnice, měšťanské domy, mosty.

Oděv žen: Končí volné oděvy, postava se přizpůsobuje oděvu, někdy je až deformována. Oděv je tvarovaný, pevně obepíná ramena a prsa, vyznačuje pás a teprve dole se rozšiřuje. Sukně se dole prodlužuje a tvoří vlečku.

Oděv mužů: Muži se oblékají do krátkých, přepásaných kabátců se širokými rukávy, ke kterým se nosí přiléhavé nohavice. V 15. století se postupně rodí renesanční oděv. Objevují se čepce fantastických tvarů zdobené závoji. Muži nosí nejrůznější druhy turbanů, baretů a klobouků.

Účes žen: Vdaná žena zakrývala hlavu rouškou z jemného plátna, která půvabně rámovala obličej a zahalovala krk. Koncem 14. století se rozšířilo nošení čepců špičatých, z nichž splýval u vznešených dam dlouhý závoj. Zavinutí hlavy se skládalo z několika překládaných tenounkých šátků, čepce měly nejrůznější tvary. Největší oblibu získal homolovitý čepec zvaný hennin. Vlasy přesahující čepec se vyholovaly až na malý trojúhelník uprostřed horní části čela.

Účes mužů: Muži nosili hladce vyholené tváře, dlouhé, pečlivě nakadeřené vlasy, k jejich úpravě používali horká želízka.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Návrat k antickému ideálu. Ideál ženské krásy měl vysoké nároky: oválný obličej; jasné čelo (jeho šíře je dvakrát větší než jeho výška – ženy si pro dosažení ideálního čela dokonce vyholovaly vlasy); rovný, ne příliš velký nos; tmavé obočí (uprostřed silnější a po stranách zúžené), velké oči a tmavé dlouhé řasy; malá ale plná ústa; štíhlá postava; štíhlý a dlouhý krk; důlek na bradě; vlasy světlého odstínu.

Účes rané renesance: Pevné, dlouhé vlasy byly kučeravé, zvlněné vlály, v měkkých liniích rámovaly čelo.

Ženy používaly kosmetické přípravky a světlé příčesky nebo celé vlásenky. Vlasy osvobozené z čepců byly inspirací umělcům. Účesy se vytvářely podle návrhů nejslavnějších malířů individuálně pro jednotlivé typy (např. Botticelliho Venuše).

Renesance 16. století: muži měli vlasy i vousy krátce střižené a pečlivě upravované. Ženy, jak to vyžadoval styl velkých límců a tuhých okruží, si vlasy vyčesávaly a mladé dívky je nosily volně rozpuštěné a zvlněné nebo je splétaly v copy s různobarevnými stuhami. Ženy z lidu nosily nadále různé druhy zavití nebo přiléhající čepce, které vlasy zakrývaly. Na přelomu 16. a 17. století se ve Francii ujal styl dlouhých nakadeřených vlasů a malých bradek a knírků. Byla to doba mušketýrů a byla přechodem do období baroka. V té době u nás převládal styl doby rudolfínské. Muži měli většinou krátké vlasy, úprava vousů byla rozličná, ale vousy byly vždy pečlivě pěstěné. Venkované udržovali stále úpravu hlavy ve stylu doby gotické.

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Úprava žen (rané baroko): Nízké účesy; šikmé pěšinky, po stranách spirálovité lokny. Úprava mužů: Typická je tzv. alonžová vlásenka; byla bohatě tvarovaná, pudrovaná, délka vlasů sahala pod ramena. V pozdějším barokním období se výška účesů zvyšovala.

Rokoko[editovat | editovat zdroj]

1723–1789. Když vymizela fontange (vysoký ženský účest konce 17. a počátku 18. století), účes se výrazně zmenšil, vlasy byly sčesávány k hlavě. Po půlce století se účes uvolnil a postupně narostl do obřích rozměrů vyžadujících složité konstrukce (během sedmdesátých let byl i třikrát až čtyřikrát vyšší než samotná hlava). Před revolucí se opět o něco snížil a zjednodušil, přesto však stále dosahoval značného objemu.

Úprava mužů:
Pánové postupně opustili alonžovou paruku, účes se stejně jako u dam scvrkl. Nejčastěji byl tvořen delšími, v týle staženými, stuhou ozdobenými a do černého taftového sáčku vloženými vlasy. Prameny kolem uší byly volně kadeřeny či naopak srolovány do vodorovných ruličkovitých lokýnek.

Direktorium, klasicismus[editovat | editovat zdroj]

Napoleon Bonaparte revoluce, Francie. Mizí přepych, krinolíny, vysoké účesy, stuhy, krajky, pera, květiny. Účes překrývá klobouk nebo čepec a na něm tříbarevná národní kokarda. Hedvábí a atlas nahradila laciná vlněná tkanina. U mužů pomalu mizí bílé punčošky a krátké kalhoty a jsou nahrazeny dlouhými kalhotami pantalóny.

Po roce 1791 první dámská a pánská kolekce. V úpravě vlasů zmizel rozdíl mezi šlechtou a měšťany. Ženy se česaly dle antických vzorů, muži měli vlasy různě dlouhé a rozevláté, hladce oholenou tvář.

Biedermeier[editovat | editovat zdroj]

Rozšířená ramena, velký výstřih, úzký pás, vycpávka zadečku (honzík), doplňovaný kloboučkem. Účesy jednoduché z copánků, příčesky, které nápaditě zvětšovaly účes. Úprava mužů: cylindry, fraky, hůlky, sako doplňované zdobenou košilí.

Secese[editovat | editovat zdroj]

Poslední sloh, vracející se k antice. Módu začala ovlivňovat povolání, sport, rekreace. Pro ženy pohodlné a praktické oděvy. Funkčnost, přirozenost a estetičnost. Módu vytvářely módní salóny. Oděv ženy kopíroval postavu, zvýrazňoval pas štíhlé ženy, sukně se mírně zkracovaly. Vlasy delší, zvlněné nebo kudrnaté, v pozdějším období krátké vlasy, mikáda, ofiny a barvení. Účes byl doplňován pokrývkami hlavy. Mu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Frisur na německé Wikipedii.

  1. LECHNEROVÁ, Berta. Účes a úprava vlasů v sociálním a kulturním kontextu. , 2023 [cit. 2024-05-18]. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. . Dostupné online.
  2. KERNOVÁ, Michaela. Vlasy vábit, válčit, vzdorovat. Sociální role vlasů v kulturně historickém kontextu. dspace.cuni.cz. 2011-02-10. Dostupné online [cit. 2024-05-18]. 
  3. a b c d e RYCHLÍK, Martin. Copy a hřebeny: Poznámky k dějinám účesu v asijských kulturách. The journal of culture [online]. Ústav etnologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy [cit. 18.5.2024]. Roč. 2013, čís. 1. Dostupné online. 
  4. a b c d e RYCHLÍK, Martin Rychlík. Paruky, lokny i vši: Nástin historie účesu ve starověkých kulturách [online]. Praha: Ústav etnologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2013 [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. 
  5. RUDOLFOVÁ, Radka. Výukové učební materiály předmětu Technologie pro kadeřníky – historie účesů. , 2018 [cit. 2024-05-29]. . Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. . Dostupné online.
  6. a b Mínojská civilizace. minojci.cz [online]. [cit. 2024-06-24]. Dostupné online. 
  7. Řecký účes - historie a fotografie účesů. mystylex.techinfus.com [online]. [cit. 2024-06-24]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]