Wikipedista:Jan Polák/ČCE
Na počátku patnáctého století (1412) spolu vedli válku Ladislav I. Neapolský a papež Jan XXIII., pro kterého měli finanční prostředky pro vedení bojů získávat křesťanští věřící. Církev měla prodávat odpustky, jejichž vlivem si mohl každý za finanční obnos zařídit odpuštění svých hříchů. V Českém království podporoval tyto transakce i panovník Václav IV., jenž z nich měl zisk, když část vybraných peněz končila v královských pokladnách. Proti kupování odpustků se naopak postavila část věřících a spolu s nimi i Jan Hus,[1] který pak měl kvůli tomu zakázáno kázat v Praze a sám se posléze, aby nejitřil poměry ve městě, uchýlil na venkov. Roku 1414 začali v Praze univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra spolu s Mikulášem z Drážďan při křesťanských bohoslužbách vysluhovat podobojí, tedy chléb jako symbol těla Kristova i víno coby Ježíšovu krev dávali všem křesťanům a nikoliv, jak bylo dosud zvykem, pouze kněžím. Vlivem toho byli všichni věřící postaveni na stejnou úroveň, a to podporovalo myšlenku rovnosti mezi Husovými stoupenci. Po upálení Jana Husa na kostnickém koncilu dne 6. července 1415 se rozhořely husitské války mezi Husovými přívrženci a katolickou církví.[2] V jejich průběhu se na stranu katolíků přidávali i někteří původní přívrženci husitů, a tak, když byla husitská polní vojska v bitvě u Lipan 30. května 1434 poražena, musel nástupce na trůnu Zikmund Lucemburský pomocí kompaktát zaručit několik ústupků z původních katolických zvyklostí, například umožnit všem věřícím přijímání podobojí, aby mohl roku 1436 usednout na český trůn.[3]
Církevní periodika[editovat | editovat zdroj]
Ještě před vznikem církve se církve augsburského a helvétského vyznání na svém jednání v Kšelích v listopadu 1848 dohodly na vydávání společného listu nazvaného Českobratrský hlasatel (někdy též Česko-bratrský hlasatel), jenž redigovali Bedřich Vilém Košut a Josef Růžička. První číslo vyšlo 9. ledna 1849, ale pro názorové rozpory mezi oběma vedoucími muži nakonec Růžička periodikum během listopadu téhož roku opustil a časopis nakonec z rozhodnutí úřadů skončil v lednu 1850. Růžička následně navázal spolupráci s Josefem Procházkou a 9. února 1850 začali vydávat Českobratrský věstník, avšak dostali se do finančních obtíží a i přesto, že se o časopise kladně zmiňoval i Karel Havlíček Borovský ve svém periodiku Slovan, muselo vycházení věstníku v březnu 1851 skončit.[4]
Po vydání Protestantského patentu začaly vycházet církevní tisky. Mezi ně se řadily Hlasy ze Siona, jejichž první číslo se objevilo 5. dubna 1861 a vycházely do roku 1916, spolu s Evanjelickým církevníkem, který prvně vyšel v lednu 1870 a skončil roku 1919.[5]
Počínaje rokem 1914 vycházely noviny nazvané Kostnické jiskry, jejichž produkce byla 6. října 1916 policejním zásahem ukončena. V letech 1917 a 1918 sice dále vycházely pod změněným názvem, a to Česká reformace, ale počínaje rokem 1919 vychází pod svým prvotním názvem.[6]
Pomoc potřebným – Diakonie[editovat | editovat zdroj]
Péče o potřebné je jednou ze základních funkcí církve.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ KLUČINA, Petr. České země v době husitské. Ilustrace Jiří Petráček. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. 64 s. (Dějiny v obrazech). ISBN 80-00-00032-6. Kapitola Kostnice, s. 22. [Dále jen Klučina].
- ↑ Klučina, s. 23.
- ↑ KLUČINA, Petr. České země v době husitské. Ilustrace Jiří Petráček. 1. vyd. Praha: Albatros, 1994. 64 s. (Dějiny v obrazech). ISBN 80-00-00032-6. Kapitola Konec polních vojsk, s. 56–57.
- ↑ FIALOVÁ, Eva. Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické. 1. vyd. Praha: Kalich, 2008. 86 s. ISBN 978-80-7017-091-5. S. 26. [Dále jen Fialová].
- ↑ Fialová, s. 33.
- ↑ Fialová, s. 38.