Wikipedista:Franp9am/tiso

Ideologie

Tisova ideologie vycházela z katolické morální teologie a byla silně ovlivněna teorií stavovského státu Othmara Spanna. Současně převzal myšlenky středověké scholastické filozofie, novoscholastiky a osvícenského naturalismu. Někdy se také přiznával k liberálním hodnotám, ideálům francouzské revoluce a individuální svobodě jednotlivce, výrazněji u něj však převládaly nacionalistické představy a myšlenkový svět romantického nacionalismu. Pro posílení Slováků a k ospravedlnění slovenského nacionalismu vystavěl národní ideologii, která Slovákům přisuzovala ústřední jazkykovou a geografickou pozici mezi Slovany.

K tomu se v prosinci 1938 například vyjádřil:

„

Nie sme a nebudeme vyznávačmi imperialistického nacionalizmu. Náš nacionalizmus je mravná sila, ktorá nás viaže k slovenskému kmeňu a tradícii, ktorú pestovali naši otcovia. Náš nacionalizmus nie je biologický pud, ale mravný charakter, nie je nenávisť k nikomu, ale horúca láska k svojeti. (...) Ako kresťania budeme sa riadiť predpisom toho, ktorý nás učí: „Miluj blížneho ako seba!“ (...) Náš nacionalizmus nám káže v plnom rozsahu uplatniť heslo Slovensko Slovákom.“

“

Krátký čas státní samostatnosti Velkomoravské říše pod Svatoplukem a Mojmírem v 9. století hodnotil Tiso jako dosavadní vrchol dějin Slováků. Brojil za středověko-hierarchické uspořádání společnosti se silným vlivem přísně autoritativní římsko-katolické církve. Slováky viděl jako národ, kterému bylo ve stvořitelově plánu určeno stát se nositelem a předvojem obnovení čistého slovanství v politické, morální, náboženské a kulturní oblasti. Než bude moci slovenský národ přijmout tento úkol, musí ale nejdříve být uznán jako národ a podřídit svou vnitřní orientaci křesťansko-katolické tradici. 2. února 1939 Tiso prohlásil před svoradovskými studenty v Bratislavě, že slovenský nacionalismus se nesmí obrátit proti katolicismu, neboť odklon od katolicismu by způsobil odtržení stromu od kořene a odklon národa od jeho dějin.

Tiso se vyslovoval pro slovenskou autonomii uvnitř Československa. Chtěl ji však dosáhnout v souladu se zákony a ústavou. V zahraniční politice byl pro vytvoření katolického západoslovanského bloku, který by spojoval Poláky, Slováky, Chorvaty a v určitých případech i neslovanské Maďary. Jenom takový blok mohl podle Tisa zabránit pronikání "sovětsko-českého komunismu", fašismu a nacionálního socialismu mezi tyto národy.

V slovenském státě byl Tiso osobou sjednocující slovenské vlastence konzervativně-umírněného křídla HSĽS, které bylo v konkurečním konfliktu se slovenskými národními socialisty. Reprezentoval nejen katolické duchovenstvo které ovládalo důležité státní pozice, ale i mladé lidi z laického prostředí, kam patřil například ministr hospodářství Gejza Medrický nebo šéf prezidentské kanceláře Karol Murín.

V souvislosti s otázkami týkajícími se státního zřízení vystupoval za autoritářsky a stavovský režim podle vzoru austrofašistického Rakouska a Salazarova Portugalska.

V roce 1943 se vyjádřil o roli HSĽS ve slovenského společnosti:

„

Strana je národ a národ je strana. Národ prostřednictvím strany hovoří, strana místo národa přemýšlí. Čo národu škodí, to strana zakazuje a biľaguje.

“

Hodnocení

Kontroverze na Slovensku

Slovenská společnost je ve vztahu k Tisovi silně polarizovaná. Odpůrci autoritativního ľudáckeho režimu mu vyčítají deportace židů a podporu potlačení slovenského národního povstání. V katolicko-konzervativních a nacionalistických kruzích je oceňován jako hrdina, který Slovensko ochránil před pohlcením Třetí říší resp. rozdělením mezi Maďarsko a Polsko. Přívrženci Tisa zdůrazňují především hospodářský a kulturní rozmach, který země během jeho prezidentství zažívala.

Jak uvádí Milan Zemko, negativní hodnocení J. Tisa mezi slovenskou veřejností převažovalo mezi roky 1991-1999. V roce 1991 hodnotilo Tisa negativně 47% dotázaných. V roce 1999 ho negativně hodnotilo 32,4%. Pozitivně Tisa naopak hodnotilo v roce 1991 celkem 28,1% a v roce 1999 20,7%. Současně s tím rostl počet nerozhodnutých respondentů.

Bývalý generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm na půdě Federálního shromáždění prohlásil, že Tiso nebyl válečný zločinec. Po získání nezávislosti Slovenska v roce 1993 se pod vedením Vladimíra Mečiara ani jeden politik od Tisa nedistancoval. Mečiar se během výročí SNP vyhnul jakýmkoliv negativním vyhádřením o Tisovi. V roce 1993 navíc požadoval slovenský diecézní biskup Alojz Tkáč v souvislosti s 55. výročím Hlinkova úmrtí, aby se Češi kolektivně omluvili za Tisovu popravu. Tehdejší český prezident Václav Havel se k tomu vyjádřil, že Jozef Tiso byl odsouzen československým soudem a ne českým národem nebo prezidentem. Na Slovensku však obdržel biskup díky svému pokusu rehabilitovat Tisa velkou podporu, protože Tiso byl v širokých vrstvách společnosti vnímán jako mučedník a symbol slovenské nezávislosti.

V roce 1997 byla v obci Čakajovce (Okres Nitra) odhalena Tisova socha. Byla vícekrát poškozena, přesto ale byla ponechána na místě. 14. března 2000 dal starosta Žiliny a předseda slovenské národní strany Ján Slota umístit v Žilině pamětní desku Tisovi, což vzbudilo vlnu domácích i zahraničných protestů. Deska byla odstraněna po protestech vojáků, členů akademie věd, protifašistických bojovníků a předních osobností veřejného života. Zůstala však pamětní deska na domě, z kterého Tiso v roce 1938 vyhlásil slovenskou autonomii. Další desky na památku Tisa se objevily v Rajci a na prezidentově rodném domě v Bytči.

V roce 2008 celebroval trnavský arcibiskup Ján Sokol mši za Tisa a chválil dobu slovenského státu jako dobu relativního blahobytu Slováků. Přesto se Sokol v interview vyslovil proti existujícím snahám o blahořečení Tisa. Vysvětlil svůj postoj tak, že politik musí dělat kompromisy, ale blahořečený by měl být připraven za svoje přesvědčení i zemřít. Dlouholetý předseda KDH Ján Čarnogurský opakovaně tvrdil, že Tiso nenese hlavní politickou odpovědnost za deportace židů. Připouští však, že byl odpovědný částečně. Místopředseda strany SMER Dušan Čaplovič vyjádřil přesvědčení, že musí být posuzován v kontextu tehdejší doby:

„

Keďže bol v politickej funkcii nesie istú politickú zodpovednosť, ale nevidel by som to tak nekompromisne a jednoznačne ako sa často to v médiách prezentuje.

“

a místopředseda SNS Jaroslav Paška se vyjádřil:

„

Bol postavený pred voľbu, či nechá rozparcelovať Slovensko v prospech okolitých štátov alebo zoberie na seba bremeno udržať v tomto prostredí štát a snažiť sa národ ochrániť pred dôsledkami druhej svetovej vojny.

“

Slovenský premiér a předseda SMERu Robert Fico naproti tomu řekl v lednu 2007, že má ke slovenskému státu negativní postoj a považuje Tisův stát za fašistický.

V hodnocení Tisa a Slovenského státu jsou rozděleni i slovenští historici. Jednu stranu tvoří podle Jana Boudníka historikové, kteří vycházejí z kritické analýzy Slovenského státu kam patří například historikové Ivan Kamenec, Dušan Kováč, Ladislav Lipscher a Katarína Hradská. Historik Kamenec se vyjádřil, že „Tiso bol na čele štátu a je zodpovedný za všetko, čo sa tu udialo, i za zločiny proti ľudskosti. Za nastolenie totalitného režimu, za utrpenie a smrť desaťtisícov občanov.“ Druhou stranu nazývá Boudník „nacionalistickým táborem.“ Tito, i když přiznávají určité přehmaty, vysvětlují je především jako nezbytnost nutnou pro přežití samostatného Slovenska. Z tohoto tábora jsou nejčastěji citováni Milan Stanislav Ďurica, Anna Magdolenová či František Vnuk. Podle Eduarda Nižňanského například Ďurica staví Tisa do pozice bojovníků proti nacistickému Německu. Mezi těmito proudy se podle Boudníka vyskytuje řada historiků, která se nedá zcela zařadit ani do jednoho proudu. Sem patří například Martin Lacko.

Podle Nižňanského a podle Zory Hlavičkové se po roce 1989 vrátila na Slovensko z exilu skupina historiků národně-ľudácké orientace. Podle Hlavičkové je ľudácká historiografie v menšině a v izolaci mezi komunitou historiků ale její nacionalistická interpretace má širokou rezonanci v slovenské společnosti a našla si odezvu hlavně mezi starými lidmi, kteří si slovenský válečný režim ještě pamatují.

Mezinárodní a český pohled

Mimo Slovenska přisuzuje Tisovi většina historiků spoluodpovědnost a nebo dokonce hlavní vinu za pronásledování židovských občanů na Slovensku. Například pro Tatjanu Tönsmeyer je kritériem k hodnocení ne otázka zda slovenští aktéři věděli, co se děje s deportovanými židy. Rozhodující je pro ní, že pro slovenké politiky bylo důležité, aby se vystěhovaní židé nemohli vrátit. I přes tuto kritiku zohledňuje Tisův údajný odpor německým beraterům, kteří chtěli pokračovat v deportacích po roku 1942 a také připomíná, že odvlečení židů do Polska bylo zdůvodňováno nedostatkem tamějších pracovních sil. Tönsmeyer vnímá Tisa jako chytrého taktika, který lavíroval mezi mocenskými bloky. Jeho zahraniční politiku vidí jako politiku přizpůsobování se a domácí politiku jako autoritativní, nedemokratickou, postavenou na vládě jedné strany a principech stavovského státu. Použitím německých pramenů dochází k opačným závěrům jako slovenští exiloví historici jako Ďurica a Vnuk, kteří Tisa chtěli očistit od antisemitismu tvrdíce že Tiso o vraždění židů nevěděl. Tisovi je také připisována odpovědnost za rozpad Česko-Slovenska v březnu 1938.

Německý kardinál a církevní historik Walter Brandmüller se domnívá, že Tiso pronásledování židů schvaloval, ale z hospodářských a nikoliv rasových důvodů. Zdůrazňuje, že po vatikánských protestech deportace zastavil a zohledňuje také náznaky toho, že Tiso údajně uvažoval o rezignaci, což mu ale jeho přívrženci a údajně i zástupci židů rozmlouvali, protože by jinak jeho místo převzal Tuka. V souvislosti s Tisovým antisemitským projevem v Holíči v sprnu 1938, ve kterém deportace označil za křesťanské, zaujal Brandmüller (podobně jako Ďurica) kritickou pozici k autenticitě textu, protože údajně není k dispozici žádný původní dokument.

V souvislosti s Tisovou židovskou politikou jsou zdrojem diskuzí také tzv. prezidentské výjimky. James M. Ward z Queen's University v Belfastu ve své studii o Tisových výjimkách dochází k závěru, že u Tisových výjimek je těžké mluvit o ochraně, protože židé potřebovali ochranu především před Tisovým vlastním antisemitským režimem a také připomíná, že určité typy výjimek uděloval i Hitler. Tiso je mnohými, hlavně neslovenskými autoři označován za fašistu, případně vzhledem k jeho kněžství za klerofašistu. Historik a odborník na východní Evropu Jörg Konrad Hoensch však zastává názor, že o klerofašistické ideologii je možné mluvit jenom v případě spojení Tisových a Tukových ideologických představ.

Podle českého historika Jana Rychlíka nese Tiso politickou odpovědnost za vyvezení 58 000 židů ze Slovenska. Dále tvrdí, že není pravda, že by Tiso cokoliv pro židy udělal. V souvislosti s Tisovými výjimkami připomíná, že všechny satelity včetně Německa samotného měly uzákoněny určité typy výjimek. Tvrzení o tom, že Tiso pomáhal Židům, považuje Rychlík za mýtus slovenské katolické církve, protože je jí nepříjemné přiznat, že by slovenský kněz mohl spáchat něco špatného. Snahy o autonomii považuje Rychlík za obecný jev uvnitř slovenské společnosti, negativně však hodnotí odmítání demokracie a totalitarismus HSĽS.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jozef Tiso na německé Wikipedii.