Wikipedie:Článek týdne/2008/39
Starověké římské malířství patří mezi významné doklady umělecké vyspělosti římské civilizace. Spolu se sochami a reliéfními prvky zdobila výmalba interiéry a exteriéry mnoha římských soukromých, veřejných, náboženských či funerálních staveb. Významné byly triumfální nástěnné malby oslavující vítězství římských zbraní. Malířství však našlo uplatnění i ve sféře privátních portrétů, obvykle malovaných na dřevo. Stejně jako v Řecku nebylo ani v Římě malířství – na rozdíl od sochařství – považováno za opravdové umění.
Ve svých počátcích bylo římské malířství ovlivněno etruským, řeckým a helénistickým uměním. V pozdějších fázích vývoje jej v souvislosti s růstem římské říše ovlivňovalo umění nových provincií, hlavně Egypta. Zatímco starší antické římské malířství je značně realistické, vykazuje pozdní antika sklon ke zjednodušování a je silně zastoupeno raně křesťanské umění.
Do dnešní doby se dochovaly zejména nástěnné malby pocházející z Pompejí a Říma. Důležitým zdrojem poznatků o portrétním umění jsou pohřební mumiové portréty, které se díky suchému klimatu v hojném počtu dochovaly v egyptském Fajjúmu. Náboženské umění je uchováno ve starokřesťanských katakombách a zbytcích svatyň.