Water Makes Money
| Water Makes Money | |
|---|---|
| Původní název | Water Makes Money |
| Země původu |  Francie Německo |
| Jazyk | němčina |
| Délka | 82 min |
| Žánr | dokumentární film |
| Režie | Leslie Franke Herdolor Lorenz |
| Výroba a distribuce | |
| Premiéra | 2010 23. září 2010 (Německo) |
| Water Makes Money na ČSFD, Kinoboxu, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Water Makes Money je francouzsko-německý dokumentární film od Leslie Frankeho a Herdolora Lorenze z roku 2010. Kritizuje model Partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP) v oblasti vodárenství. V Česku byl uveden[kde?][kdy?] pod festivalovým názvem Voda vydělává, aneb jak soukromé korporace bohatnou na vodě.
Děj
[editovat | editovat zdroj]Autoři a odpůrci PPP poskytují důkazy, že partnerství soukromého a veřejného sektoru ve vodárenství zvyšují spotřebitelské ceny a snižují kvalitu dodávek vody .
V centru kritiky jsou francouzské vodárenské společnosti GDF Suez a Compagnie Générale des Eaux (dnes Veolia Environnement).[1] Ekonomické důsledky privatizací v oblasti vodního hospodářství jsou ukázány na příkladech především z Francie a částečně z Německa. Filmaři opakovaně obviňují neprůhledné dohody o financování[2] mezi obcemi a soukromými poskytovateli.[3] Film také kritizuje rostoucí ceny vody s menší údržbou. Údajné výnosy obcí z přídělu (tzv. vstupné či vstupní poplatek) se ukazují jako půjčky místním politiků od dodavatelů, kteří náklady s půjčkami spojené, dle dohody, připočítají k cenám vody spotřebitelům.
V filmu jsou zpracovány následující témata:
- Spor o pojmy Public Private Partnership = privatizace ?,
- prokázaná korupce a soudní odsouzení místních politiků a manažerů Veolie ve Francii,
- tzv. vstupní poplatek, platba od soukromého smluvního partnera PPP obci na počátku trvání smlouvy o PPP,
- zvýšení cen ,
- kvalita údržby potrubní sítě a další infrastruktury v oblasti zásobování vodou a likvidace vody,
- vývoj kvality vody ,
- vliv využívání vodních zdrojů na životní prostředí,
- finanční rizika pro obce,
- konflikt mezi (krátkodobou) ziskovou orientací soukromého sektoru a dlouhodobým udržitelným zabezpečením dodávek a kvality pitné vody,
- výrazně omezená informační práva a možnosti ovlivňovat hospodaření s vodou pro občany a jejich volené zástupce po dobu trvání smluv o PPP,
- ztráta technického know-how v obcích,
- osobní vazby a profesní změny vedoucích pracovníků mezi posty ve státních institucích a soukromých PPP společnostech,
- Financování kateder na univerzitách ve Francii a Německu soukromými PPP společnostmi,
- remunicipalizace ,
- Kritika Světového fóra o vodě a Světové rady pro vodu, think tanku pro ovlivňování budoucího rozvoje zásobování vodou a
- Petice občanů a referenda o zveřejnění obsahu smlouvy PPP .
Jednotlivé obce zastupují různé subjekty: Paříž, Bordeaux, Grenoble, Brest, Montpellier, Braunschweig,[4] Berlín a Brusel . Turecká státní vláda vysvětluje svou legislativu PPP. Paříž, Stuttgart, Nairobi a Uruguay slouží jako příklady rekomunalizace.
Na příkladu Stadtwerke München vysvětluje mnichovský starosta Christian Ude, proč z jeho pohledu PPP pouze krátkodobě navyšují majetek obce, ale z dlouhodobého hlediska jsou pro dotčené obce a jejich občany nevýhodné. Film na základě mnichovského modelu propagace ekologického zemědělství mnichovským podnikem veřejných služeb v pramenných tocích mnichovské vody ukazuje, jak vysokou kvalitu vody lze udržet na komunální úrovni.
Film také osvětluje profesní osud Jeana-Luca Toulyho, bývalého výkonného zaměstnance a člena podnikové rady Veolie. Poté, co zveřejnil, jak vznikají vysoké ceny Veolie, dostal výpověď.[5] V roce 2010, po čtvrtstoletí PPP s Veolia a GDF-Suez, Paříž vrátila své zásobování vodou do správy města jako Eau de Paris .
V dokumentu Water Makes Money vystupují následující lidé:
- Jean Luc Touly
- André Santini, předseda vodního úřadu, Ile de France, prezident povodí Seiny-Normandie, starosta Issy-les-Moulineaux, státní tajemník na ministerstvu veřejné služby
- Philippe Kaltenbach, starosta města Clamart
- Raymond Avrillier, bývalý místostarosta Grenoblu
- Francois Carlier, UFC Que Choisir (franc. spotřebitelská organizace)
- Patrick du Fau de Lamothe, autorizovaný účetní
- Hélène Valade, ředitelka trvale udržitelného rozvoje společnosti SUEZ
- Anne Bouzinac, předsedkyně EAU Secours 31, občanské iniciativy proti privatizaci vody
- Nicolas Tissot, náměstek primátora Toulouse
- Dr Gerd Hoffmann, primátor Braunschweigu
- Peter Rosenbaum, radní a zástupce občanské iniciativy „Bürger Braunschweig“
- Anne le Strat, náměstkyně primátora, Paříž
- Manon Zakeossian, vedoucí oddělení ochrany zdrojů v Eau de Paris
- Gérard Chausset, viceprezident městského svazu Bordeaux
- Profesor Philippe Valette, University of Toulouse II, specialita „Garonne“
- André Ollivro, prezident "Halte aux Marées Vertes", ex. Prezident Cergy-Pontoise Water Board
- Michel Merceron, ex. Ifremer Researcher (Francouzský institut pro výzkum a průzkum moří), viceprezident Que Choisir Bretagne, manažer Brest Waterworks, Veolia
- Maxim Paul, místostarosta města Brest, odpovědný za zásobování vodou
- Marc Laimé, vodní novinář, konzultant
- Olivier Cuzon, občanská iniciativa pro remunicipalizaci vody „Eau publique á Brest“
- Julien Pondaven, environmentální síť Cohérence Est
- Christian Ude, primátor Mnichova, předseda městského sdružení do roku 2009
- Rainer List, vedoucí zásobování vodou ve Stadtwerke München
- André Leducq, turistický průvodce
- Evelyn Huytebroeck, ministr životního prostředí (Brusel město a region)
- Arnaud Pinxteren, poslanec městského parlamentu v Bruselu
- Martin Pigeon, Lobby Specialist, Corporate Europe Observatory
- Nathalie Gaudier Medeiros, radní, Montpellier
- Jean Louis Couture, ex. Koordinátor evropsko-středomořského regionálního programu pro vodní hospodářství
- Philippe Machetel, vedoucí oddělení výzkumu, CNRS, Uni Montpellier 2, starosta Saint-Guilhem Le Désert
- Severine Tessier, antikorupční výbor Anticor
- Danielle Mitterrand, prezidentka France Libertés Foundation
- Loic Fauchon, předseda Světové rady pro vodu, Veolia
- Maude Barlow, nositelka alternativní Nobelovy ceny „Right Livelihood Award“ 2005, předsedkyně nevládní organizace „Council of Canadas“
- Wenonah Hauter, Food and Water Watch, USA
- Adriana Marquisio, prezidentka Uruguayské unie pro vodu a hygienu
- Veysel Eroglu, turecký ministr životního prostředí
- Hasan Z.Sarikaya, státní tajemník, turecké ministerstvo životního prostředí
- Wangui Mbati, právník, člen lidového parlamentu, Keňa
Kritika
[editovat | editovat zdroj]Berliner Zeitung kritizuje nedostatek novinářského odstupu a věří, že žaloba ve Francii proti Jean-Lucu Toulymu by byla v Německu propagována sloganem „Podívejte se na film, dokud nebude zakázaný“, aby získal více diváků, ačkoli Veolia nemá žádný krok, aby to zakázala.[6] „Každá scéna se společnými hrdiny je doprovázena harmonicky se vlnícími zvuky.
Skupina Veolia v současné době ve Francii podává žalobu na Toulyho, jednoho z aktérů filmu,[7] protože obvinil Veolii z mafiánského a korupčního chování.[8] Pokus skupiny zahájit proces proti německým producentům a režisérům selhal kvůli německým úřadům a německé dceřiné společnosti skupiny.
"Nedostatek novinářského odstupu" vnímaný Berliner Zeitung je spojen s mnoha "klienty", kteří film společně financovali.[9]
Pozitivní ohlasy
[editovat | editovat zdroj]Film je chválem především za rozsáhlý výzkum ze strany tvůrců. Thomas Pany na Telepolis píše: „Tvůrci dokumentárních filmů Franke a Lorenz dali dohromady působivou sbírku materiálu. Jejich závěr: privatizace vody má stejný smysl jako sociální škrty: vůbec žádný.
Voda vydělává, aneb jak soukromé korporace bohatnou na vodě (Water Makes Money) bylo také chváleno za to, že nejen kritizuje problémy, ale také ukazuje alternativní postupy a motivuje občany k aktivnímu zapojení: "Water Makes Money zaručuje nejen napínavý večer v kině. Vzhledem k tomu, že v následujících letech vyprší tisíce koncesních smluv mezi městy a soukromými energetickými společnostmi, může film pobídnout místní aktéry a motivovat je k návratu energetické a vodní infrastruktury do komunálního vlastnictví a demokratizaci, a to i prostřednictvím občanských referend."[10]
Soudní řízení
[editovat | editovat zdroj]Dne 14. února 2013 začal proces společnosti Veolia proti francouzskému distribučnímu společníkovi La Mare aux Canards a bývalému zaměstnanci Veolie Jean-Lucu Toulymu. Dříve došlo k žalobě Veolie proti režisérům Herdoloru Lorenzovi a Leslie Frankeovi.
Soud vyhodnotil žaloby Veolie.[11]
Pozadí
[editovat | editovat zdroj]Představení
[editovat | editovat zdroj]Premiéra v kinech byla 23. září 2010. Francouzsko-německá televize ARTE odvysílala film 22. dubna. března 2011 poprvé v televizi.[12] Popřela fámy, že šéf energetické společnosti GDF Suez volal ARTE, aby zabránil vysílání, s tím, že pravděpodobně došlo k záměně, protože Suez žaluje ARTE v jiné věci z roku 2008.[13] Od září 2010 se uskutečnilo více než 500 (kino) představení: v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Španělsku, Itálii, Kanadě, USA, Brazílii a mnoha dalších.[14]
Autoři filmu
[editovat | editovat zdroj]Předchozí filmové projekty obou autorů, které se kriticky zabývají privatizací, jsou Bahn unterm Hammer a Wasser unterm Hammer.[15] Oba autoři pravidelně natáčejí takzvané "angažované dokumentární filmy pod heslem: pro ty, kterých se to týká".[16][17][18]
Financování
[editovat | editovat zdroj]Společnost Kernfilm produkovala a vyrobila Water Makes Money s podporou mnoha organizací (včetně ver.di, attac, BUND, Robin Wood, Naturfreunde), iniciativy a jednotlivci založené na principu crowdfundingu.[19]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Water Makes Money na německé Wikipedii.
- ↑ Unaufhaltsame Expansion der Weltwassergiganten?[nedostupný zdroj] watermakesmoney.com, aufgerufen am 23. März 2011, Fehler am 28. Juli 2011
- ↑ Torsten Wahl: Nur kommunales Wasser plätschert rein.[nedostupný zdroj] In: Berliner Zeitung, 22. März 2011
- ↑ Privatisierung – Blaues Wunder in Braunschweig. In: taz Nord, 7. Oktober 2010.
- ↑ Privatisierung – Blaues Wunder in Braunschweig. In: taz Nord, 7. Oktober 2010.
- ↑ Aktivista Attac o privatizaci vody :"Odmítl jsem ticho" [online]. 2008-08-06 [cit. 2023-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Torsten Wahl: Nur kommunales Wasser plätschert rein.[nedostupný zdroj] In: Berliner Zeitung, 22. März 2011
- ↑ tkl: Neu auf DVD: „Water makes Money“. Wässrige Geschäfte.[nedostupný zdroj] (PDF; 164 kB) In: Stuttgarter Zeitung. watermakesmoney.com, 22. Januar 2011, S. 32, abgerufen am 23. März 2011 (Nr. 17).
- ↑ Torsten Wahl: Nur kommunales Wasser plätschert rein.[nedostupný zdroj] In: Berliner Zeitung, 22. März 2011
- ↑ Torsten Wahl: Nur kommunales Wasser plätschert rein.[nedostupný zdroj] In: Berliner Zeitung, 22. března 2011
- ↑ ÖFINGER, Hans-Gerd. Recenze filmu: Voda vydělává peníze [online]. 26. září 2010: 2010-09-26 [cit. 2023-07-04]. Dostupné online.
- ↑ Stručný přehled žaloby vodárenské skupiny Veolia proti Jean-Luc Toulymu a francouzskému distributorovi před pařížským soudem ze 14. února 2013
- ↑ Water Makes Money Wie private Konzerne aus Wasser Geld machen – Thema: Geldquelle Wasser, programm.ard.de, aufgerufen am 23.
- ↑ Ralf Hutter: Privatisierungsdoku auf ARTE – Kritik, unverwässert.
- ↑ Webseite des Films Archivováno 16. 12. 2011 na Wayback Machine., cit. 25. listopadu 2011.
- ↑ Herdolor Lorenz, Leslie Franke: Wasser unterm Hammer. Archivováno 17. 11. 2011 na Wayback Machine.
- ↑ Herdolor Lorenz [online]. [cit. 2011-03-23]. Dostupné online.
- ↑ Leslie Franke [online]. 2011-03-23 [cit. 2011-03-23]. Dostupné online.
- ↑ Webvisitenkarte Herdolor Lorenz bei der Arbeitsgemeinschaft Dokumentarfilm e. V., cit. 25. listopadu 2011.
- ↑ Unterstützer des Filmprojekts „Water Makes Money“
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Water Makes Money v Internet Movie Database (anglicky)
- Water Makes Money v Česko-Slovenské filmové databázi
- Voda vydělává peníze Archivováno 4. 7. 2023 na Wayback Machine. podrobné informace o filmu
- Učíme se filmem trailer Místní akční skupina Sedlčansko, obecně prospěšná společnost
- Recenze filmu v elektronických novinách Schattenblick
- Voda vydělává, aneb jak soukromé korporace bohatnou na vodě na YouTube