Voláč

Voláč je holub domácí, vyznačující se výrazným, dlouhodobým nafouknutím volete. Tento znak, tzv. volatost, vznikl z nafukování volete při toku, u voláčů byla tato vlastnost cílevědomým šlechtěním zvýrazněna a voláč zadržuje vzduch ve voleti téměř neustále. Plemena voláčů jsou v České republice oblíbená a na výstavách jsou zastoupena až ze 30 %.^[1]

Voláči jsou vyhraněnou a poměrně početnou plemennou skupinou holubů.^[2]^[3] V seznamu plemen EE je voláčům vyhrazena číselná řada 0300.

U holubů je volatost výraznější než u holubic, výletci začínají nafukovat vole s nástupem pohlavního dospívání.^[2]^[3] Mezi voláče se řadí jak malí, jemní holubi, tak plemena velká až obří. Bývají to krotcí holubi.^[4] Většina plemen voláčů je čistě okrasnými plemeny, jiná, která vychází z původního selského užitkového voláče, se mohou uplatnit i v užitkově okrasném kombinovaném chovu.

Jednotlivá plemena voláčů se mezi sebou liší tvarem i velikostí nafouknutého volete, velikostí těla, výškou nohou či opeřením běháků. Podle těchto znaků se dělí do několika podskupin.

Rozdělení plemen voláčů

Podle velikosti

Mezi velké voláče patří především okrasná plemena, voláč anglický, hanácký, francouzský, pomořanský či staroholandský, voláč sedlatý rousný, staroněmecký a maďarský voláč, největší z voláčů a prakticky i největší holubí plemeno vůbec. Jeho rozpětí křídel činí 100-130 cm při délce těla 50-55 cm.^[5]

Skupina středních voláčů je nejpočetnější, zahrnuje především původně selská užitková plemena, z nichž dodnes jsou některá vhodná i k okrasně užitkovému chovu, jako je durynský voláč, elstr, český voláč sivý a český stavák, moravský morák, moravský voláč sedlatý, moravský bělohlávek, německý stavák, slezský voláč, štarvický stavák, slovenský voláč či štajgr.

Plemen zakrslých voláčů je málo. Patří mezi ně brněnský voláč a dále anglický voláč zakrslý. Na pomezí mezi zakrslými a středními voláči se nachází voláč voorburský. Zvláštním plemenem co se tvaru těla týče je amsterodamský balonový voláč.

Podle výšky nohou

Podle výšky nohou se voláči dále dělí na tři velké skupiny plemen: na voláče vysokonohé, voláče nízkonohé a voláče střední. Vysokonozí voláči jsou, co se vzhledu týče, nejprošlechtěnějšími voláči. Jsou to ptáci chovaní pouze v okrasném chovu a z voláčů jsou chovatelsky nejnáročnější. Typickým znakem vysokonohých voláčů je vzpřímená, útlá postava a velice dlouhé nohy. Podle velikosti se vysokonozí voláči dále dělí na velké a malé. Nejmenším zástupcem malých vysokonohých voláčů je brněnský voláč, který je hojně rozšířený i ve světě, o málo větší je zakrslý anglický voláč. Mezi velké vysokonohé voláče patří především anglický voláč velký a voláč sedlatý rousný, dále hanácký voláč a pomořanský voláč.

Nízkonozí voláči nejsou příliš početnou skupinou. Jedná se o plemena velká, kde krátké nohy opticky prodlužují postavu ptáků a zvýrazňují tak jejich mohutnost. Mezi nízkonohé voláče se řadí staroněmecký voláč a maďarský voláč.

Střední voláči mají mezi plemeny voláčů nejen středně dlouhé nohy a jsou to většinou i středně velcí voláči. Jedná se obvykle o chovatelsky nenáročná plemena, která kromě chovu okrasného mohou uplatnit i svou užitkovost v extenzivním chovu. V České republice se jedná o nejčastěji chované voláče.^[1]

Mezi střední voláče patří cášský, hesenský a norvičský voláč, moravský sedlatý, slezský a slovenský voláč, moravský morák, nebo český voláč sivý.

Ke středním voláčům patří i skupina staváků: staváci jsou holubi, pro které je (kromě volatosti) typický i zvláštní způsob letu, tzv. stavění. Holub v letu silně zatleská křídly, přitiskne křídla nad tělem k sobě a propadne se i o několik metrů k zemi. Opět nabírá výšku s hlasitým tleskáním. Mezi staváky se řadí známý český stavák. Jeho německé verze, německý stavák, štajgr a chocholatý štarvický stavák však již schopnost stavění ztratili.^[6]

Jiné skupiny voláčů

Balónový voláč je typický utvářením těla, které společně s velkým kulovitým voletem a dozadu zvráceným krkem dává celému ptákovi tvar koule. Krázkozobí voláči mají tzv. podvěsné vole, vyvinuté jen v dolní části u hrudi ptáka. Tito voláči se chovají především ve Španělsku, odkud pochází většina těchto holubů, ke zvláštnímu druhu holubího sportu. Holubi pronásledují a nahánějí holubice do svého holubníku a v soutěžích se hodnotí, kolik holubic bylo takto za sezónu "ukradeno".^[5]

Česká plemena voláčů

Několik plemen voláčů pochází z České republiky. Jedná se o českého staváka, který je nejčastěji chovaným plemenem holuba domácího v Česku, brněnského voláče, hanáckého voláče, podle kterého vznikl bavorský voláč, českého voláče sivého, moravského voláče sedlatého, moravského bělohlávka, moravského moráka a slezského voláče.

Plemeno	Podskupina	číslo EE
Brněnský voláč	Vysokonohý zakrslý voláč	0330
Český stavák	Střední voláč	0345
Český voláč sivý	Střední voláč	0325
Hanácký voláč	Vysokonohý velký voláč	0314
Moravský bělohlávek	Střední voláč	0321
Moravský morák	Střední voláč	0312
Moravský voláč sedlatý	Střední voláč	0311
Slezský voláč	Střední voláč	0323

Voláči v českém Vzorníku plemen holubů

V českém vzorníku plemen holubů z roku 1993 jsou uvedena následující plemena voláčů:^[7]

8 VOLÁČI
- 8.1. Nízkonozí
  - Staroněmecký voláč
  - Maďarský voláč
- 8.1. Vysononozí
- 8.3. Střední
- 8.4. Balonoví
  - Balonový voláč

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 156 s. Kapitola Voláči, s. 114–115.
↑ ^a ^b BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 89–90.
↑ ^a ^b BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Přehled plemenných skupin holubů, s. 61–62.
↑ BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha: Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 11.
↑ ^a ^b HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. Kapitola Okrasný chov, s. 196.
↑ VESELÝ, Alexandr. Současné české holubářství (24) Český stavák [online]. Fauna, 7.8.2013 [cit. 2013-08-13]. Dostupné online.
↑ PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Seznam a třídění plemen holubů, s. 220–221.

Literatura

TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s.
BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s.
BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha: Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 77.
BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s.
HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu voláč na Wikimedia Commons

[holubářství-1] TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 156 s. Kapitola Voláči, s. 114–115.

[příručka-2] BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 89–90.

[chov-3] BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Přehled plemenných skupin holubů, s. 61–62.

[chováme-4] BAUER, Wilheim. Chováme holuby. Praha: Nakladatelství Víkend, 2010. 91 s. ISBN 978-80-7433-030-8. S. 11.

[havlín-5] HAVLÍN, Jiří, a kol. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1991. 338 s. ISBN 80-209-0189-2. Kapitola Okrasný chov, s. 196.

[6] VESELÝ, Alexandr. Současné české holubářství (24) Český stavák [online]. Fauna, 7.8.2013 [cit. 2013-08-13]. Dostupné online.

[holubi-7] PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Seznam a třídění plemen holubů, s. 220–221.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]