Přeskočit na obsah

Vladislav Gajda

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladislav Gajda
Narození17. července 1925
Moravská Ostrava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí4. ledna 2010 (ve věku 84 let)
Ostrava
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníhřbitov Ostrava
Národnostčeská
Alma materStřední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická, Hořice
Akademie výtvarných umění v Praze
Povolánísochař, medailér, plastik, kreslíř
Významná dílanástěnný reliéf stanice metra Kačerov, Památník revolučních bojů
Oceněnízasloužilý umělec (1986)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladislav Gajda (17. července 1925 Moravská Ostrava – 4. ledna 2010 Ostrava) byl český sochař, medailér, plastik a kreslíř. Podílel se na řadě plastik a soch nejen v ostravském regionu, ale celého Moravskoslezského kraje. Jedním z jeho nejvýznamnějších děl je kamenná stěna na stanici pražského metra Kačerov, kterou vytvořil během let 1972–1973.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Prométheus / Rozmach vědy, techniky a civilizace v budově rektorátu Vysoká školy báňské – Technické univerzity Ostrava

Pocházel z havířské rodiny, která bydlela v kolonii Šalamoun. Na radu otce Eduarda se od 1941 učil v místní kamenické dílně R. Vávry, kde se zhotovovaly náročné plastiky a pomníky a kde potkal svého prvního učitele, akademického sochaře K. Vávru, žáka O. Španiela. Poté studoval nejprve sochařsko-kamenickou školu v Hořicích a později na pražské Akademii výtvarného umění u profesora Jana Laudy. Zprvu se věnoval především figurálně tvorbě, ale po návštěvě Spojeného království v 60. letech 20. století ho inspiroval Henry Moore, a tak rozšířil svou tvorbu také na nefigurální díla. Vedle děl se sociálními motivy: Památník revolučních bojů, Slezská píseň, Nikdy bídu, nikdy válku, vytvářel i řadu poetických realizací.[1] Významným dílem se stal cyklus s názvem Otvírání kamene z 80. let, který se stal díky technice stříkání písku do kamene, převratem v sochařském umění.

Byl ostravským levicovým intelektuálem, miloval život, umění, divadlo, film, poezii a také hudbu. V jeho třebovickém ateliéru se scházeli podobně naladěné osobnosti a tvůrci ostravského regionu z různých uměleckých oborů.

V roce 1986 byl jmenován zasloužilým umělcem.[2]

Vertikála v Ostravě-Porubě
Člověk socialistické přítomnosti a poznání světa v Ostravě-Porubě
Slunce, Fakultní nemocnice Ostrava
nástěnný reliéf stanice metra Kačerov
Zrození železa, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava

Měl 4 děti, syny Jana, Jakuba a dcery Gabrielu a Ivu. Jeho synové se rozhodli pokračovat v jeho stopách a stali se akademickými sochaři či restaurátory Moravskoslezského kraje. Jakub je také přednášejícím oboru architektury na VŠB - Technické univerzitě Ostrava.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Vedle děl s protiválečnými a sociálními motivy: Památník revolučních bojů, Slezská píseň, Nikdy bídu, nikdy válku, vytvářel i řadu poetických realizací. [3] Významným dílem se stal cyklus s názvem Otvírání kamene z 80. let, který patřil díky technice stříkání písku do kamene k novinkám v sochařském umění.

Jeho nejznámější ostravskou sochou se stalo sousoší pojmenované Památník revolučních bojů, které bylo do centra Ostravy instalováno v roce 1965. Práci na něm započal už během svých studií v roce 1951. Měl připomínat stávku na jámě Trojice, při níž bylo v roce 1884 zastřeleno dvanáct horníků.[4] Z abstraktní polohy jeho tvorby stojí za zmínku žulová plastika Kubus (1968) na sídlišti Nová Ostrava v Ostravě- Porubě.[5]

Vytvořil také desítky menších plastik, plaket a medailí. Pro Svaz československých spisovatelů 1957 zhotovil medaili k poctě 90. narozenin Petra Bezruče a navrhoval ryté i ražené medaile, např. k výročí 8. střeleckého pluku v Místku (1969) či k 25. a 30. výročí založení Vysoké školy báňské v Ostravě (1970 a 1975); poté je vystavoval na souborných anebo samostatných výstavách nejen na severní Moravě, ale i v Praze a zahraničí (např. Amsterdam, Coventry, Lodž, Katovice, Varadero, Varšava, Volgograd).

Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava vystavuje 3 díla Vladislava Gajdy ve svém Univerzitním muzeu.[6]

Autorsky také spolupracoval na několika dílech s Ivo Klimešem (*1932) a dalšími umělci.[7]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ UHLÁŘ, Břetislav. Zemřel sochař Gajda, uměl vdechnout život kameni. Moravskoslezský denik [online]. a, 2010-01-06 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ Vladislav Gajda. encyklopedie.ostrava.cz [online]. [cit. 2019-11-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ UHLÁŘ, Břetislav. Zemřel sochař Gajda, uměl vdechnout život kameni. Moravskoslezský denik [online]. 2010-01-06 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ JAKUB, Ivánek. Ostravské sochy #46. www.msstavby.cz [online]. 2017-03-04 [cit. 2019-11-23]. Dostupné online. 
  5. ↑ SAMEK Bohumil-DOLEJŠÍ Kateřina, Umělecké památky Moravy a Slezska 3.2., O/P. Academia Praha 2021, s. 623-624, obr. 1090.
  6. ↑ ŠPAČKOVÁ, Eva; ŠŤASTNÁ, Marie; JAKUB, Ivánek. Univerzita a umění: Umělecká díla ve veřejném prostoru Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava. 1. vyd. Ostrava: VŠB - Technická univerzita Ostrava, 2017. 151 s. ISBN 978-80-248-4130-4. 
  7. ↑ Záznamy | Sochy a města. sochyamesta.cz [online]. [cit. 2021-09-26]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladislav_Gajda&oldid=24093424“