Višňov

Višňov
	Obecní úřad
Poloha
Souřadnice	48°44′56″ s. š., 21°40′8″ v. d.
Nadmořská výška	131 m n. m.
Stát	Slovensko
Kraj	Košický
Okres	Trebišov
Tradiční region	Zemplín
	Višňov
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	4,76 km²
Počet obyvatel	247 (31.12.2011)
Hustota zalidnění	51,89 obyv./km²
Správa
Status	obec
Starostka	Marta Pejová (2023)
Vznik	1245 (první písemná zmínka)
Oficiální web	www.visnov.sk
E-mail	obec.visnov@azet.sk
Adresa obecního úřadu	Hlavná 22,; 076 61 Višňov
Telefonní předvolba	+421-56
PSČ	076 61 (pošta Bačkov)
Označení vozidel (do r. 2022)	TV
NUTS	543934
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Višňov (maďarsky Visnyó, rusínsky Бишньов) je obec na Slovensku v okrese Trebišov.

Polohopis

Višňov leží v severozápadní části Východoslovenské nížiny, v nadmořské výšce kolem 130 m.

Vývoj názvu obce

1270 – Wysno
1289 – Wysnow
1306 – Fuluisno
1329 – Nogvisnow, Kis Visnod, Eghazas Wysnow
1355 – Nogvysnyo
1459 – Kyswysnyo, Naghwysnyo
1773 – Wissnow
1900 – Visnyó
1920 – Višňov

Dějiny

Chronologický přehled

1270 – Obec daroval Štefan V. magistrovi Rajnoldovi, zakladateli rodu Rozgonyiovců.
1598 – Obec patří faře ve Vranově nad Topľou
1672 – Drugethovci darovali obec paulínům z Vranova nad Topľou
1493 – Obec měla 14 usedlostí, z toho 6 opuštěných.
1828 – V obci žilo 413 obyvatel v 54 domech.
1880 – 1910 – Mnoho obyvatel obce se vystěhovalo.

Na Višňovčíku, v katastru sousedního Bačkova, se našly stopy po sídlišti a keramika, pocházející z 8.–9. století.

První doklad o Višňovu je v listině krále Bély IV. z roku 1245 o prodeji statků Albinova a Techna (Dvorianky), sousedících s katastrem vesnice Višňov. Její název byl zapisován v 13.–14. století střídavě v české podobě Višňov a pomaďarštěné podobě Visnyo, od 15. století zcela převládal pomaďarštěný název, jehož kořeny spočívají ve slově višeň.

V polovině 13. století patřil Višňov jako věno haličskému knížeti Rostislavovi, zeti uherského krále Bély IV. Po smrti knížete připadl opět králi a Štěpán V. jej v roce 1270 jako majetkovou součást čičavského panství daroval šlechtici Reinoldovi, zakladateli rodu z Rozhanovců. Palatin Reinold a jeho synové darovali část višňovského statku zemanům jako svým vazalům, což listinou potvrdil roku 1296 palatin Omodej. Část višňovského statku a vesnice patřila k čičavskému, později k vranovskému panství i v 16.–17. století.

Na přelomu 13. a 14. století část višňovského statku nabyl případně zabral šlechtic Peter, syn Petena, který v roce 1306 horní část statku, resp. vesnici Vyšný Višňov, daroval svým vazalům. Petenovskou část Višňova daroval Karol Róbert v roce 1321 šlechticům z rodu Bokša jako majetkovou součást Sečovského panství. Část vesnice a višňovského statku příslušela k Sečovskému panství i ve 14.–15. století. V 17. století byl Višňov majetkem vranovského farního kostela.

Nepochybně již ve 13. století existovaly dvě, případně tři sídlištní části Višňova, které byly odlišeny názvy Velký, Malý resp. Nižný a Vyšný Višňov, jakož i kostelní Višňov. V 15.–16. století byl rozlišován Velký Višňov od Malého Višňova. Používáním maďarského názvu ve smyslu Kostelní Višňov, dokumentovaného k roku 1329, svědčí o tom, že ve Višňové byl kostel pravděpodobně již před 14. stoletím. V 17. století byl filiálním kostelem evangelické reformované farnosti Sečovce.

V roce 1441 byly sedláci z usedlostí v části Malý Višňov zdaněni čtrnácti zlatými. Zdanění se netýkalo místní části Velký Višňov, pravděpodobně proto, že vesnice vyhořela nebo tam sedláci nežili. V roce 1493 se v čičavsko – vranovské části Višňova, tedy ve Velkém Višňově, hospodařilo v osmi selských usedlostech, pozemky dalších šesti selských usedlostí byly neobhospodařované. Velkovišňovští sedláci, s výjimkou rychtáře, byli v roce 1567 zdaněni za 3,25 usedlosti. Kromě toho bylo v obci pět chalupníků a pět opuštěných usedlostí. V roce 1582 byli sedláci zdaněni za 3,5 usedlosti. V roce 1600 bylo ve Višňově patnáct obydlených poddanských domů, kostel, fara a škola.

Višňov byl na přelomu 16. a 17. století malou vesnicí s poddanským i farským obyvatelstvem. Narůstání chudoby a ubývání poddanských usedlostí pokračovalo i v 17. století. V roce 1610 byli tehdejší sedláci a chalupníci zdaněni za půl a osminu usedlosti, v roce 1635 pouze za čtvrtinu usedlosti. V roce 1715 bylo ve Višňově šest a v roce 1720 jen pět poddanských domácností.^[2]

Symboly obce

Podle heraldického rejstříku ^[3] obec tyto symboly přijala 31. července 2003. Na znaku je mluvící znamení podle otisku pečetidla obce z druhé poloviny 18. století.

Znak

Ve stříbrném štítě zelenými větvičkami ověnčená nahoru otočená červená dvojvišně na zelené stopce.

Vlajka

Vlajka má podobu šesti podélných pruhů bílého, červeného, zeleného, bílého, červeného a zeleného ve stejném poměru. Vlajka má poměr stran 2:3 a ukončena je třemi cípy, tj. dvěma zástřihy, sahajícími do třetiny jejího listu.

Obyvatelstvo

V obci žije 247 obyvatel (údaj platný k roku 2011).

Demografie

Podle národnosti

Slovenská: 99%

Podle pohlaví

Muži: 110
Ženy: 111

Podle věku

0–14 let: 26
15–54 let ženy: 57
15–59 let muži: 67
55 a více let ženy a 60 a více let muži: 71

Občanská vybavenost

V obci je vybudována rozvodová síť plynu, elektrické energie a veřejný vodovod. Obcí prochází silnice III. třídy.

V obci se nachází společenský sál, veřejná knihovna, nákupní středisko, katolický kostel, hřbitov a dům smutku.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Višňov na slovenské Wikipedii.

↑ Štatistický úrad Slovenskej republiky (ZIP 128,1 kB)
↑ Ferdinand Uličný, Dejiny osídlenia Zemplínskej župy, Michalovce 2001
↑ Heraldický register SR V. - str.184-185

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Višňov na Wikimedia Commons

Http://www.visnov.ocu.sk/ Archivováno 29. 7. 2020 na Wayback Machine.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Štatistický úrad Slovenskej republiky (ZIP 128,1 kB)

[2] Ferdinand Uličný, Dejiny osídlenia Zemplínskej župy, Michalovce 2001

[3] Heraldický register SR V. - str.184-185

[1]

[2]

[3]