Přeskočit na obsah

Vasyl Symonenko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vasyl Symonenko
Narození8. ledna 1935, Biivcy, (Poltavská oblast)
Lubny Raion
Úmrtí13. prosince 1963 (ve věku 28 let), Čerkasy
Čerkasy
Příčina úmrtíselhání ledvin
VzděláníNovinářská fakulta Kyjevské univerzity
Alma materInstitut žurnalistiky Kyjevské univerzity
Povoláníbásník, novinář, disident
Zaměstnavateléregionální tisk, Čerkasy
OceněníUkrajinská státní cena Tarase Ševčenka (posmrtně)
ChoťLyudmila Symonenko
Partner(ka)Oles Symonenko
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vasyl Andrijovyč Symonenko ukrajinsky Василь Андрійович Симоненко (* 8. ledna 1935 Biivcy, (Poltavská oblast) – 13. prosince 1963 Čerkasy) byl ukrajinský básník, novinář, v 60. letech 20. století nejvýznamnější básník[1][2] literárního hnutí Šedesátníci[3], autor poezie proti rusifikaci a národnímu zotročení Ukrajiny, občanský aktivista a disident. Roku 1962 spolu s Allou Horskou a Lesem Tanjukem objevil místo hromadného hrobu obětí NKVD v Bykivni (nyní National Historical and Memorial Reserve „Bykivnyanski Mohyly“). Byl brutálně zbit v policejní cele a na následky utrpěných zranění zemřel ve 28 letech. Posmrtně oceněn udělením Národní ceny Tarase Ševčenka. Na Ukrajině nese jeho jméno pět různých literárních a novinářských cen.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Vasyl Symonenko pocházel z malé vesnice Biivcy, kde vyrůstal pouze s matkou a dědečkem.[1][4] Absolvoval zde pět tříd základní školy a poté docházel do školy ve vzdálených obcích. Střední školu v Tarandynci ukončil s vyznamenáním roku 1952 a poté studoval na Novinářské fakultě Kyjevské univerzity, kterou rovněž ukončil s vyznamenáním.[5] Učil zde docent Matvij Šestopal, který byl iniciátorem literárního obrození šedesátých let, později označovaného Šedesátníci. Vasyl Symonenko během studií psal poezii a byl členem literárního studia Vasyla Čumaka.[6]

Po absolvování Univerzity pracoval od roku 1957 jako novinář pro místní redakce v Čerkasech („Čerkasska Pravda“, „Molod Čerkasčyny“, „Robitnyča Gazeta“). Ve 22 letech se zde oženil s Ljusjou a měl s ní syna Olese. Synovi věnoval jednu ze svých nejlepších básní „Labutě mateřství“.[2]

Roku 1960 byl v Kyjevě založen Klub tvůrčí mládeže „Sovremennyk“, jehož aktivit se Symonenko od počátku účastnil a stal se jedním z mluvčích. Formovala se zde celá generace Šedesátníků, kteří se oprostili od ideologických dogmat sovětského systému a představovali obdobu západní „beat generation“. Jejich cílem byla mimo jiné obroda ukrajinského jazyka a poznání vlastních dějin a kultury. Velký vliv měla na Západě vydaná a pašovaná kniha J. Lavrinenka Popravené obrození o ukrajinské intelektuální elitě vyvražděné během stalinských čistek ve 30. letech. Symonenko pořádal literární večery a debaty nejen v Kyjevě, ale zajížděl do měst po celé Ukrajině.[1]

Jednou z iniciativ klubu „Sovremenyk“ bylo pátrání po místech hromadných poprav prováděných NKVD, hledání svědků a natáčení rozhovorů s pamětníky.[1] Symonenko byl členem komise, která pátrala po mučírnách NKVD a místech hromadných poprav.[2] Prvními objevenými místy byly hřbitovy Lukjanivka a Vasylkyvka, ale Symonenko zažil osobní šok, když potkal chlapce v lese Bykyvnivka, kteří hráli fotbal s prostřelenou lidskou lebkou.[4] Na místo se s ním vypravili Alla Horska a Les Tanjuk a společně poslali memorandum Kyjevské městské radě aby místo hromadné popravy bylo vyhlášeno jako pietní památník.[pozn. 1]

Reakcí režimu bylo sledování Vasyla Symonenka. V létě 1962 ho na nádraží ve Smilech při banálním incidentu zatkli policisté a po ověření totožnosti ho v zavřeli v cele. Podle výpovědi přátel, kteří pro něj následující den do Smil přijeli, ho v noci odvedl dozorce, připoutal k lavici a brutálně zbil obuškem.[4] Soustředil se při tom na záda a oblast ledvin.[6][1] Od té doby se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval a pro přetrvávající bolesti zad a ledvin byl v září 1963 převezen do nemocnice. 13. prosince 1963 zemřel v nemocnici města Čerkasy 1963 na selhání ledvin. Oficiálně byla uváděna jako příčina smrti rakovina ledvin, ale tato verze byla vyvrácena.[7]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Symonenko se stal populární díky básním, které počátkem 60. let kolovaly v samizdatu a všeobecně známý po publikování sbírky Ticho a hrom (Тиша і грім), která jako jediná vyšla na Ukrajině ještě za jeho života roku 1962.[5] Po vydání této sbírky byl přijat do Svazu ukrajinských spisovatelů[8], ale režimem byl považován za nespolehlivého volnomyšlenkáře.[6] Během roku 1963 napsal další sbírku Tíha země (Земне тяжіння ), ze které se četly básně na literárních večerech. Řada Symonenkových básní, které byly satirou na sovětský režim („Plačící král a lechtání“) nebo reagovaly na ruský šovinismus, kolovala pouze v samizdatu.

Symonenko byl považován za nejvýznamnějšího básníka své generace[4] a přirovnáván k Tarasu Ševčenkovi nebo Majakovskému.[9][7] Nejrozsáhlejší soubor jeho básní vyšel roku 1965 v Mnichově, kde od roku 1961 fungovalo nakladatelství tamní ukrajinské diaspory „Sučasnist“.[10] Jeho básně vyvolaly takový ohlas, že ředitel nakladatelství Smoloskyp se rozhodl pojmenovat nakladatelství po Symonenkovi.[4][1] Posmrtně byla roku 1964 publikována jeho satirická povídka-báseň „Cesta na venkov a zpět“. Symonenkovy básně jsou volně dostupné i na některých ukrajinských zpravodajských serverech jako např. UNIAN[11] nebo BBC[4]

Režim si básníka po jeho smrti částečně „přivlastnil“, potlačil vše co kolovalo v samizdatu a zároveň tvrdil, že byl oddaný stranické linii. Některé Symonenkovy básně vyšly v cenzurované podobě,[1] ale později bylo celé jeho dílo záměrně zamlčeno.[5] Oficiálního uznání se dočkal po vzniku samostatné nezávislé Ukrajiny. Roku 2010 vydal Ukrajinský radioservis CD Labutě mateřství s autentickými archivními soukromými nahrávkami Symonenka při přednesu vlastních básní v 60. letech.[6] Kolem padesáti jeho básní bylo později zhudebněno.[2][12]

Bibliografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • 1962 Ticho a hrom (Тиша і грім),[13] nové vydání "Silence and Thunder", Lvov 2017, ISBN 978-966-441-470-5, básně
  • 1964 Tíha země (Земне тяжіння), USSR, básně
  • 1964 Cesta na venkov a zpět (Подорож у країну Навпаки), vydáno posmrtně na Ukrajině, satirická povídka-báseň
  • 1965 Okraje myšlenek (ОКРАЙЦІ ДУМОК), Sučastnist,[14] Mnichov, části deníku
  • 1965, 1973 Pobřeží očekávání (Берег чекань), Sučastnist, Mnichov, básně
  • 1966 Poezie, výbor ze Symonenkova díla, USSR
  • 1975 Granite obelisks (Гранітні обеліски), Jersey City, nakl. Svoboda, básně
  • 2020 Rose Petal Wine, Bayda Books, Melbourne, ISBN 978-0-908480-48-7, básně

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
  • 1995 Národní cena Tarase Ševčenka (navržen 1965, ale ocenění obdržel až o 30 let později roku 1995)[15]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1964 založila ukrajinská diaspora v Baltimore v USA nakladatelství Smoloskyp (Pochodeň)[16], pojmenované po Vasylu Symonenkovi.[17] Roku 2008 vydala Národní banka Ukrajiny pamětní minci Vasyla Symonenka. Jméno Vasyla Symonenka nese několik kulturních institucí na Ukrajině a pět literárních a novinářských cen.

Podle Symonenkovy poezie byl roku 2020 natočen krátkometrážní snímek Nepřišla jsi ke mně z pohádky nebo snu ( “Ти до мене прийшла не із казки чи сну”).[18][19]

Ceny Vasyla Symonenka

[editovat | editovat zdroj]
  • 1986-2013 Literární cena „Pobřeží naděje“
  • 1987-2010 Literární cena Ukrajinské národní akademie umění
  • od roku 2001 Literární a umělecká cena města Lubny
  • od roku 2012 Novinářská cena (Vasyl Symonenko Journalism Award)
  • od roku 2012 Ukrajinská literární cena (All-Ukrainian Literary Prize named after Vasyl Symonenko)

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]
  • 1965 Rodný dům v Biivcy přeměněn na muzeum Vasyla Symonenka
  • 1991 Knihovna dětských knih Vasyla Symonenka, Kyjev
  • 1994 Speciální škola Vasyla Symonenka, reliéf s portrétem na zdi školy, pamětní místnost, Čerkasy
  • 1998 pracovna Vasyla Symonenka, Regionální muzeum Čerkasy v domě, kde kdysi pracoval v redakci novin
  • 1999 ulice Vasyla Symonenka, Kyjev
  • 2008 Národní banka Ukrajiny vydala minci s portrétem Vasyla Symonenka
  • 2010 odhalen Pomník Vasyla Symonenka, Čerkasy
  • 2015 vydána známka s portrétem Vasyla Symonenka při příležitosti 80. výročí jeho narození. Podle usnesení Ukrajinského parlamentu bylo 80. výročí narození Symonenka připomenuto na státní úrovni.
  • 2015 na Kyjevské univerzitě byla instalována busta Vasyla Symonenka
  • 2016 ulice Vasyla Symonenka, Kryvyj Rih
  • Rodný dům V. Symonenka v Biivcy
    Rodný dům V. Symonenka v Biivcy
  • Speciální škola V. Symonenka, Čerkasy
    Speciální škola V. Symonenka, Čerkasy
  • známka s portrétem Vasyla Symonenka, vydaná při příležitosti 80. výročí jeho narození
    známka s portrétem Vasyla Symonenka, vydaná při příležitosti 80. výročí jeho narození
  • Pamětní mince Vasyla Symonenka
    Pamětní mince Vasyla Symonenka

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g 1935 - poet Vasyl Symonenko was born, The Ukrainian Institute of National Remembrance
  2. ↑ a b c d We are from Ukraine: Vasyl Symonenko's birthday, Vogue, UA
  3. ↑ Shistdesiatnyky, Internet Encyclopedia of Ukraine
  4. ↑ a b c d e f Vitaliy Chervonenko, "You know that you are a human being." A short life of Vasyl Symonenko, the most brilliant poet of the sixties, BBC News, Ukraina
  5. ↑ a b c Symonenko, Vasyl, Internet Encyclopedia of Ukraine
  6. ↑ a b c d Vasyl Symonenko: the unconquered generation, News of Cherkasy Region
  7. ↑ a b Nadiya Stepula, "I have lived more than once and in more than one frame...", Radio Svoboda 2010
  8. ↑ Gerasimova G.P.: SIMONENKO Vasyl Andriyovych, Encyclopedia of the History of Ukraine
  9. ↑ Василь Симоненко був схожий на Маяковського, Євгенія МЕЛЬНИК, «Полтавщина»
  10. ↑ Suchasnist’, Internet Encyclopedia of Ukraine
  11. ↑ Ольга Зайцева, "За рідні наші верби довгополі": 10 щемливих і пророчих віршів Василя Симоненка, UNIAN 8.1.2024
  12. ↑ "Where are you now, executioners of my people?" Eight poems by Vasyl Symonenko that became songs, on his 90th birthday, New Voice, 2024
  13. ↑ Вірші Василя Симоненка, Only Art
  14. ↑ Sučastnist 1 (49), 1965
  15. ↑ Симоненко Василь Андрійович, Лауреати Національної премії
  16. ↑ Oficiální web Smoloskyp
  17. ↑ SMOLOSKYP PUBLISHING HOUSE, Dissident Movement in Ukraine
  18. ↑ “Ти до мене прийшла не із казки чи сну”
  19. ↑ Ty do mene pryishla ne iz kazky chy snu, IMDb, 2020

Poznámka

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ „Bykivnyanski Mohyly“ jsou od roku 2006 jednou z Národních rezervací historické paměti Ukrajiny. Nejsou zcela prozkoumány a podle odhadů zde mohou být hromadné hroby 50–100 000 obětí z doby stalinského teroru.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vasyl_Symonenko&oldid=24645912“