Vadim Delone
| Vadim Delone | |
|---|---|
| Rodné jméno | Вадим Николаевич Делоне |
| Narození | 22. prosince 1947 Moskva |
| Úmrtí | 13. června 1983 (ve věku 35 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
| Alma mater | Novosibirská státní univerzita Moskevská státní pedagogická univerzita |
| Povolání | básník, hudební skladatel a autor písní |
| Ocenění | Cena Dahla (1984) Gratias Agit (2018) Čestné občanství hlavního města Prahy |
| Rodiče | Nikolaj Borisovič Delone |
| Příbuzní | Boris Nikolajevič Delone (děd) Sergej Šarov-Delone (bratranec) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Vadim Delone rusky Вади́м Никола́евич Делоне́ (* 22. září 1947, Moskva - 13. června 1983, Paříž) byl ruský básník a disident, účastník demonstrace na Rudém náměstí v srpnu 1968 proti okupaci Československa.
Narodil se v Moskvě do intelektuální rodiny, jeho otec byl fyzik Nikolaj Delone, děd byl matematik Boris Delone. Vystudoval střední školu zaměřenou na matematiku a poté studoval filologii na Moskevské pedagogické univerzitě (Московский педагогический государственный университет). Již od třinácti let psal básně, které později vycházely převážně v samizdatu.[1]
V roce 1967 se zúčastnil demonstrace na podporu zatčených spisovatelů Jurije Galanskova a Alexandra Ginzburga. Sám byl zatčen a odsouzen na jeden rok podmíněně a musel opustit Moskvu. Od ledna 1968 pokračoval ve studiích filologie na univerzitě v Novosibirsku. V této době již některé jeho básně a politická prohlášení byla publikována i v zahraničí.[1]
Na demonstrace na Rudém náměstí proti okupaci Československa, která se konala 25. srpna 1968, spolu s Pavlem Litvinovem rozvinul transparent За вашу и нашу свободу (Za vaši a naši svobodu). Spolu s ostatními demonstranty byl zatčen a uvězněn.[1]
Za účast na demonstraci byl odsouzen ke 3 letům v pracovním táboře. Trest absolvoval v pracovním táboře v Ťumeňské oblasti. Po propuštění v roce 1971 se vrátil do Moskvy. V roce 1973 byla za publikaci samizdatu uvězněna jeho manželka Irina. V roce 1975 byla propuštěna a společně emigrovali do Francie. Žili v Paříži, kde nečekaně v roce 1983 v pouhých 35 letech zemřel na infarkt.[1]
V 1990 mu bylo uděleno čestné občanství hlavního města Prahy.[2] V roce 2014 byl Poslaneckou sněmovnou spolu s ostatními demonstranty z 25. srpna 1968 navržen na české státní vyznamenání Řád Tomáše Garrigua Masaryka, český prezident Miloš Zeman však vyznamenal pouze Natalju Gorbaněvskou.[3] Spolu s ostatními demonstranty z 25. srpna 1968 dostal v roce 2018 in memoriam ocenění Gratias Agit ministra zahraničí České republiky.[4][5]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d HRADÍLEK, Adam. Osm statečných. Paměť a dějiny [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2018 [cit. 2018-08-26]. Roč. II, čís. 2. Dostupné online.
- ↑ Čestné občanství hlavního města Prahy 1990 - 2017 (Portál hlavního města Prahy). www.praha.eu [online]. [cit. 2018-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-07-06.
- ↑ Prezident potvrdil, že vyznamená disidentku Gorbaněvskou. Deník.cz. 2014-06-22. Dostupné online [cit. 2018-08-26].
- ↑ Gratias Agit MMXVIII [online]. Praha: Ministerstvo zahraničí České republiky, 2018 [cit. 2018-08-26]. Dostupné online.
- ↑ Ceny Gratias agit dostali vědci, krajané i ruští disidenti. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-08-26].
