Přeskočit na obsah

Německá demokratická republika

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Východní Německo)
Na tento článek jsou přesměrována hesla NDR a Východní Německo. Tento článek je o bývalém evropském státu. O dalších významech zkratky NDR pojednává článek NDR (rozcestník).
Německá demokratická republika
Deutsche Demokratische Republik
← Sovětská okupační zóna Německa 1949–1990 Spolková republika Německo →
Vlajka státu
vlajka 		Státní znak
znak
Hymna Auferstanden aus Ruinen
Motto Proletarier aller Länder, vereinigt Euch!
Geografie
Mapa
108 333 km²
Nejvyšší bod
Fichtelberg (1215 m)
Obyvatelstvo
16 111 000 (1990 odhad)
Státní útvar
Vznik
Zánik
Státní útvary a území
Předcházející
Sovětská okupační zóna Německa Sovětská okupační zóna Německa
Následující
Spolková republika Německo Spolková republika Německo

Německá demokratická republika (NDR, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik, angl. zkratkou GDR), též (nepřesně) zvaná „Východní Německo“, byl středoevropský stát, který existoval mezi lety 1949 až 1990 v období během studené války, kdy byla východní část Německa součástí východního bloku. Obyčejně byl na západě popisovaný jako komunistický stát, ale sám sebe nazýval jako socialistický “dělnický a rolnický stát”[1]. Skládal se z území, které bylo po druhé světové válce obsazeno a spravováno sovětskými silami, tedy sovětské okupační zóny Německa a fakticky i východního sektoru Berlína dle postupimské dohody, na východě ohraničen linií Odra-Nisa. Sovětská zóna obklopovala Západní Berlín, ale nezahrnovala jej; v důsledku toho zůstal Západní Berlín mimo jurisdikci NDR a tvořil v něm nezávislou enklávu.

Německá demokratická republika byla založena v sovětské zóně, zatímco Spolková republika („Západní Německo“) byla složena ze tří západních zón (pův. tzv. Trizónie). Východní Německo bylo satelitním státem Sovětského svazu.[2] Sovětské okupační úřady začaly převádět správní odpovědnost na německé komunistické vůdce v roce 1948 a NDR začala fungovat jako stát 7. října 1949. Sovětské síly však v zemi zůstaly po celou dobu studené války. Až do roku 1989 byla NDR řízena Socialistickou jednotnou stranou (SED), i když další strany byly formální součástí její alianční organizace, Národní fronty.[3] SED zavedla na školách povinnou výuku marxismu-leninismu a ruštiny.[4]

Ekonomika byla centrálně plánována a stále více ve vlastnictví státu[5]. Ceny bydlení, základního zboží a služeb byly stanoveny spíše plánovači ústřední vlády, než aby rostly a klesaly prostřednictvím nabídky a poptávky; a byly silně dotovány. Přes tento fakt a přesto, že NDR musela Sovětskému svazu platit značné válečné reparace, stala se díky své silné průmyslové tradici (šlo o vyspělá území někdejšího Pruska a Saska) nejúspěšnější ekonomikou ve východním bloku.

Významným problémem byla emigrace na Západ – protože mnoho emigrantů byli vzdělaní mladí lidé, stát byl dále ekonomicky oslabován. Vláda opevnila západní hranice a v roce 1961 postavila Berlínskou zeď. Mnoho lidí, kteří se pokusili uprchnout[6][7], bylo zabito pohraniční stráží nebo nástražnými pastmi jako nášlapné miny.[8] Mnoho dalších strávilo velké množství času uvězněním za pokus o útěk.[9][10]

V roce 1989 vedly četné sociální, ekonomické a politické síly v NDR a v zahraničí k pádu berlínské zdi a k vytvoření vlády odhodlané k liberalizaci. Následující rok se konaly svobodné volby[11] a mezinárodní jednání vedla k podpisu smlouvy o konečném urovnání o postavení a hranicích Německa. NDR byla rozpuštěna a Německo bylo 3. října 1990 znovusjednoceno a opět se stalo plně suverénním státem. Několik vůdců NDR, včetně posledního vůdce Egona Krenze, bylo po sloučení stíháno za zločiny spáchané během studené války.

Geograficky Německá demokratická republika hraničila na východě s Polskem, na jihovýchodě s Československem a na západě a jihozápadě se Spolkovou republikou Německo. Ze severu ji omývalo Baltské moře. Interně NDR také hraničila se sovětským sektorem obsazeného Berlína, který byl známý jako východní Berlín a byl de facto jejím hlavním městem. Rovněž hraničila se třemi sektory okupovanými Spojenými státy, Spojeným královstvím a Francií známými jako Západní Berlín. Tři sektory okupované západními národy byly od NDR odděleny berlínskou zdí od jejího dokončení v roce 1961 až do jejího pádu v roce 1989.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Původ

[editovat | editovat zdroj]
Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína. Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny.
První zákoník NDR z 8. října 1949 o složení Prozatímní lidové komory Německé demokratické republiky dne 7. října 1949
Vůdci NDR: Prezident Wilhelm Pieck a ministerský předseda Otto Grotewohl, 1949
Sovětské tanky v ulicích Lipska během Východoněmeckého povstání, červen 1953
Berlínská zeď
Bývalá německá hranice mezi Hesenskem (vlevo) a Durynskem (vpravo), foto z roku 2008
Demonstrace na Alexanderplatz ve východním Berlíně 4. listopadu 1989

V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní rada. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu (Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD) jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. V červenci a srpnu 1945 proběhla postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa a o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.

Vznik v roce 1949

[editovat | editovat zdroj]

V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V září byla v sovětské okupační zóně provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.

V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Sjednocená socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED.

V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.

V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu byla v západních okupačních zónách uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce později shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.

V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Spolková republika Německo, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.

V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Byly nesvobodné,[12] obdobně jako v jiných socialistických státech se volila jednotná kandidátka, pro niž podle oficiálních výsledků hlasovalo 12 088 745 oprávněných voličů[13] (99,6 %), hlasů proti a neplatných hlasů bylo 51 187[13], což představovalo 0,4 %. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské. Voliči mohli hlasovat buď pro jednotnou kandidátku, nebo hlasovací lístek, již ale bez jakéhokoliv utajení, přeškrtnout, čehož důsledkem bylo vystavení perzekuce ze strany režimu v podobě ztráty zaměstnání, vyhození ze školy a sledování státní bezpečností (Stasi).[14]

Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby se 16. června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací.[15] Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR.[16]

Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR (NVA) jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60. let byla NDR postavena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části - východní a západní. Vedení státu se na nátlak z ostatních socialistických států rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13. srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a východním Berlínem. Důvodem k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ.

Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963 vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastala u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 poslalo vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračovaly, a proto bylo rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastnilo pět zemí Varšavské smlouvy, také NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stáhla zpět na své území, kromě vojska SSSR.

Roku 1971 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastoupil Erich Honecker.

Jeho vláda v 80. letech se vyznačovala jak hospodářskou, tak i politickou stagnací. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v druhé polovině 80. let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glasnosť. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací.

3. října 1990 došlo ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990–1993).

Politický systém

[editovat | editovat zdroj]
Palác republiky v roce 1977

Dobová literatura v tehdejším Československu psala o NDR například jako o "demokratickém státu, který je reprezentantem německého lidu, budujícího demokratický, mírumilovný a socialistický stát".[17][18]

Ve východoněmecké politické historii existovala čtyři období.[19] Patřila k nim: léta 1949–61 - budování socialismu; 1961–1970 poté, co Berlínská zeď zamezila útěky, bylo období stability a konsolidace; 1971-85 nese název Honeckerova éra a zažilo užší vazby se západním Německem; a léta 1985–89 - období úpadku a zániku východního Německa.

Organizace

[editovat | editovat zdroj]
Logo SED: podání ruky mezi komunisty a sociálními demokraty - Wilhelm Pieck a Otto Grotewohl, SED vznikla roku 1946

Vládnoucí politickou stranou ve východním Německu byla Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED, Sjednocená socialistická strana Německa). Vznikla v roce 1946 Sověty řízenou fúzí Komunistické strany Německa (KPD) a Sociálně demokratické strany Německa (SPD) v sovětské okupační zóně. SED se však rychle transformovala na plnohodnotnou komunistickou stranu, protože více nezávisle smýšlející sociální demokraté byli vytlačeni.[20]

Postupimská dohoda zavázala Sověty k podpoře demokratické formy vlády v Německu, i když chápání demokracie Sověty bylo od Západu radikálně a zcela odlišné. Stejně jako v jiných zemích sovětského bloku byly povoleny nekomunistické politické strany. Nicméně každá politická strana v NDR byla nucena připojit se k Národní frontě demokratického Německa, široké koalici stran a masových politických organizací, včetně:

  • Christlich-Demokratische Union Deutschlands (Křesťanskodemokratická unie, CDU), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
  • Demokratische Bauernpartei Deutschlands (Demokratická agrární strana Německa, DBD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou CDU.
  • Liberal-Demokratische Partei Deutschlands (Liberálně-demokratická strana Německa, LDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.
  • Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národně-demokratická strana Německa, NDPD), po znovusjednocení sloučena se západoněmeckou FDP.[20]

Členské strany byly v podstatě zcela podřízeny SED a musely přijmout její „vedoucí roli“ jako podmínku existence. Strany však měly zastoupení ve Volkskammeru a dostaly některé posty ve vládě.

Ve Volkskammeru byli také zástupci masových organizací, jako byla Svobodná německá mládež (Freie Deutsche Jugend nebo FDJ) nebo Svobodná německá odborová federace. Existovala také demokratická ženská federace Německa, se sídly ve Volkskammeru.

Administrativní dělení

[editovat | editovat zdroj]
Správní členění po roce 1952

Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí (Länder): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých Länder (států) a severoněmeckých Provinzen (pruské provincie). Západní okrajové části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl dán Polsku, byly v rámci NDR připojeny k Meklenbursku a Sasku. Poválečná německo-polská hranice na linii Odra–Nisa byla vládami NDR a Polské lidové republiky formálně uznána roku 1950, zatímco Spolková republika Německo ji ratifikovala až roku 1970 (do té doby označovala polský zábor jako „území pod polskou správou“).

Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci[21] a zákonem Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik („Zákon o další demokratizaci struktury a fungování státních orgánů v zemích Německé demokratické republiky“) [22] z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak jsou na území NDR definitivně odstraněny poslední zbytky federalismu a NDR se stává centralistickým státem. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí).

Tím země na území NDR zanikly a stát byl nově rozčleněn na 14 krajů (Bezirke), které se dále členily na okresy (Landkreise), příp. městské okresy (Stadtkreise).

Související informace naleznete také v článku Okresy Německé demokratické republiky.

Východní Berlín se v roce 1961 stal de facto 15. krajem, ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili návrh nové ústavy. Přestože Berlín jako celek byl formálně pod správou spojenecké kontrolní rady a západní spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR fakticky spravovala Východní Berlín jako součást svého území a své hlavní město. To bylo oficiálně uznáváno zeměmi Východního bloku, zatímco západní státy označovaly Východní Berlín pouze jako „sídlo vlády“ NDR.

Správní členění NDR
kraj (Bezirk) rozloha

(km²)

počet obyvatel

(1989)

hustota zalidnění

(obyv. na km²)

počet okresů hlavní město další statutární* města
Cottbus 8 262 884 700 107 15 Chotěbuz
Dresden 6 738 1 757 400 261 17 Drážďany Zhořelec
Erfurt 7 349 1 240 400 169 15 Erfurt Výmar
Frankfurt (Oder) 7 186 713 800 99 12 Frankfurt nad Odrou Eisenhüttenstadt, Schwedt
Gera 4 004 742 000 185 13 Gera
Halle 8 771 1 776 500 203 23 Halle Desava, Halle-Neustadt
Karl-Marx-Stadt 6 009 1 859 500 309 24 Saská Kamenice (Karl-Marx-Stadt) Cvikov, Plavno
Leipzig 4 966 1 360 900 274 13 Lipsko
Magdeburg 11 526 1 249 500 108 18 Magdeburg
Neubrandenburg 10 948 620 500 57 15 Neubrandenburg
Potsdam 12 568 1 123 800 89 17 Postupim Branibor nad Havolou
Rostock 7 075 916 500 130 14 Rostock Greifswald, Stralsund, Wismar
Schwerin 8 672 595 200 69 11 Zvěřín
Suhl 3 856 549 400 142 9 Suhl
**Berlin 403 1 279 200 3 174 11 Východní Berlín

*) města s postavením okresu (Stadtkreise)

**) zvláštní celek s postavením kraje, členěný na „městské kraje“ (Stadtbezirke)

Po sjednocení Německa roku 1990 došlo na území dosavadní NDR k přizpůsobení zemskému zřízení SRN a obnově 6 východoněmeckých zemí, i když ne přesně v jejich předchozích hranicích. Nebyly vytvořeny ani skladebně z dosavadních krajů, nicméně pro přibližnou představu lze říci, že Braniborsko vzniklo zhruba z krajů Frankfurt (Oder), Chotěbuz a Postupim, Durynsko z krajů Erfurt, Gera a Suhl, Meklenbursko-Přední Pomořansko z krajů Neubrandenburg, Rostock a Schwerin, Sasko z krajů Drážďany, Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) a Lipsko, a Sasko-Anhaltsko z krajů Halle a Magdeburg. Berlín jako spolková země pak vznikl sloučením Západního a Východního Berlína.


Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Úbytek obyvatel na časové ose

Během existence NDR počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990; to bylo způsobeno především masovou emigrací obyvatel do Západního Německa – celkem jedna čtvrtina obyvatel uprchla přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (jen o čtvrtinu více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).

Rok Populace[23] Živě narození Úmrtí Přirozená změna Hrubá míra porodnosti (na 1000 obyv.) Hrubá míra úmrtnosti (na 1000 obyv.) Přirozená změna (na 1000 obyv.) Plodnost
1946 188 679 413 240 -224 561 10,2 22,4 -12,2 1,30
1947 247 275 358 035 -110 760 13,1 19,0 -5,9 1,75
1948 243 311 289 747 -46 436 12,7 15,2 -2,5 1,76
1949 274 022 253 658 20 364 14,5 13,4 1,1 2,03
1950 18 388 000 303 866 219 582 84 284 16,5 11,9 4,6 2,35
1951 18 350 000 310 772 208 800 101 972 16,9 11,4 5,5 2,46
1952 18 300 000 306 004 221 676 84 328 16,6 12,1 4,5 2,42
1953 18 112 000 298 933 212 627 86 306 16,4 11,7 4,7 2,40
1954 18 002 000 293 715 219 832 73 883 16,3 12,2 4,1 2,38
1955 17 832 000 293 280 214 066 79 215 16,3 11,9 4,4 2,38
1956 17 604 000 281 282 212 698 68 584 15,8 12,0 3,9 2,30
1957 17 411 000 273 327 225 179 48 148 15,6 12,9 2,7 2,24
1958 17 312 000 271 405 221 113 50 292 15,6 12,7 2,9 2,22
1959 17 286 000 291 980 229 898 62 082 16,9 13,3 3,6 2,37
1960 17 188 000 292 985 233 759 59 226 16,9 13,5 3,4 2,35
1961 17 079 000 300 018 222 739 78 079 17,6 13,0 4,6 2,42
1962 17 136 000 297 982 233 995 63 987 17,4 13,7 3,7 2,42
1963 17 181 000 301 472 222 001 79 471 17,6 12,9 4,6 2,47
1964 17 004 000 291 867 226 191 65 676 17,1 13,3 3,8 2,48
1965 17 040 000 281 058 230 254 50 804 16,5 13,5 3,0 2,48
1966 17 071 000 267 958 225 663 42 295 15,7 13,2 2,5 2,43
1967 17 090 000 252 817 227 068 25 749 14,8 13,3 1,5 2,34
1968 17 087 000 245 143 242 473 2 670 14,3 14,2 0,1 2,30
1969 17 075 000 238 910 243 732 -4 822 14,0 14,3 -0,3 2,24
1970 17 068 000 236 929 240 821 -3 892 13,9 14,1 -0,2 2,19
1971 17 054 000 234 870 234 953 -83 13,8 13,8 -0,0 2,13
1972 17 011 000 200 443 234 425 -33 982 11,7 13,7 -2,0 1,79
1973 16 951 000 180 336 231 960 -51 624 10,6 13,7 -3,1 1,58
1974 16 891 000 179 127 229 062 -49 935 10,6 13,5 -2,9 1,54
1975 16 820 000 181 798 240 389 -58 591 10,8 14,3 -3,5 1,54
1976 16 767 000 195 483 233 733 -38 250 11,6 13,9 -2,3 1,64
1977 16 758 000 223 152 226 233 -3 081 13,3 13,5 -0,2 1,85
1978 16 751 000 232 151 232 332 -181 13,9 13,9 -0,0 1,90
1979 16 740 000 235 233 232 742 2 491 14,0 13,9 0,1 1,90
1980 16 740 000 245 132 238 254 6 878 14,6 14,2 0,4 1,94
1981 16 706 000 237 543 232 244 5 299 14,2 13,9 0,3 1,85
1982 16 702 000 240 102 227 975 12 127 14,4 13,7 0,7 1,86
1983 16 701 000 233 756 222 695 11 061 14,0 13,3 0,7 1,79
1984 16 660 000 228 135 221 181 6 954 13,6 13,2 0,4 1,74
1985 16 640 000 227 648 225 353 2 295 13,7 13,5 0,2 1,73
1986 16 640 000 222 269 223 536 -1 267 13,4 13,5 -0,1 1,70
1987 16 661 000 225 959 213 872 12 087 13,6 12,8 0,6 1,74
1988 16 675 000 215 734 213 111 2 623 12,9 12,8 0,1 1,67
1989 16 434 000 198 992 205 711 -6 789 12,0 12,4 -0,4 1,56
1990 16 028 000 178 476 208 110 -29 634 11,1 12,9 -1,8 1,51

Největší města

[editovat | editovat zdroj]

(města nad 100 tisíc obyvatel, podle stavu roku 1988)

Ozbrojené složky

[editovat | editovat zdroj]
Průvod vojsk k 30. výročí založení NDR s protiletadlovými raketami typu S-75 Dvina („SA-2 Guideline“), 1979

Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je sporné.

Nationale Volksarmee

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Nationale Volksarmee.

Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy.[26] NVA se skládala z následujících složek:

Pohraniční jednotky

[editovat | editovat zdroj]

Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla Deutsche Grenzpolizei, podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.

Volkspolizei

[editovat | editovat zdroj]
Členové východoněmecké policie (Volkspolizei) při slavnostním otevírání Braniborské brány 22. prosince 1989

Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.

Stasi

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Stasi.

Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatech[ujasnit]. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.

Sovětská vojenská okupace

[editovat | editovat zdroj]

Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR.[27] Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let.[28] Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.[28]

Zahraniční politika

[editovat | editovat zdroj]
Severovietnamský vůdce Ho Či Min s východoněmeckými pionýry, 1957
José Eduardo dos Santos během návštěvy východního Berlína

Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách.[29] Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreakčnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.[30][31]

Podpora socialistických zemí třetího světa

[editovat | editovat zdroj]

Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi.

Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou.

První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií.

Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.[32]

Konflikt na Blízkém východě

[editovat | editovat zdroj]

Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. [33] Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“[34] Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“[35] a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“.[36] OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením.[37] Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.[33]

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Mapa východoněmecké ekonomiky
Trabant – jeden ze symbolů NDR a také nejúspěšnější automobil v její historii.

Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města, a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou.

Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělaly kolektivní (státní) podniky 96,7 % čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80 % základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990.[38]

Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky.

Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex.

Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“.[39] Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM).[40] Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):

"Jen v roce 1991 muselo být do východního Německa převedeno 153 miliard marek, aby se zajistily příjmy, podpořily podniky a zlepšila infrastruktura...do roku 1999 činila celková částka 1,634 biliónů marek netto...Částky byly tak velké, že se veřejný dluh v Německu více než zdvojnásobil."[41]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Katolické Lužické Srbky v Budyšíně (1950)
Náboženství v NDR, 1950
Víra Procent
Protestantství
 
 85 %
Katolicismus
 
 10 %
Nepřidruženi
 
 5 %
Náboženství v NDR, 1989
Víra Procent
Protestantství
 
 25 %
Katolicismus
 
 5 %
Nepřidruženi
 
 70 %

Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám.[42] V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (Staatssekretär für Kirchenfragen), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou.[43]

V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10 % jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla nejobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství.[44] Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25 % populace, katolíci 5 %. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5 % v roce 1950 na 70 % v roce 1989.

Státní ateismus

[editovat | editovat zdroj]

Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.[45]

Kultura

[editovat | editovat zdroj]
Semperoper, 1960

Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl prázdným a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemi[zdroj?], které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za prázdné, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa.[46]

Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou.[47]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]
Wolf Biermann 1. prosince 1989 v Lipsku

Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako Neues Leben a Magazin. Mezi další populární rockové skupiny patřily Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavatelstvím AMIGA.

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Film

[editovat | editovat zdroj]

Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA,[48] Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například Gruppe Berlin, Gruppe Babelsberg nebo Gruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy.

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Sport

[editovat | editovat zdroj]
Východoněmecká fot. reprezentace hraje poslední utkání, proti Belgii - září 1990 (v 5. skupině dále bylo Lucembursko a Západní Německo). Kvalifikační zápas NDR vs. Belgie byl vzhledem k blížícímu se sjednocení s NSR nakonec odehrán pouze symbolicky, jako přátelský.

Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let.[49]

Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem.[50][51] Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů.[52][53] Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku.

NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.[zdroj?]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Televize a rádio

[editovat | editovat zdroj]
Červená představuje ty části NDR, kde nemohly být přijímány rozhlasové nebo televizní signály ze západního Německa i Západního Berlína.

Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na Funkhaus Nalepastraße ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.[54]

Ostalgie

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Ostalgie.
Stánek v Berlíně s východoněmeckými předměty i těmi s komunistickou tematikou.

Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní.[55] Tato reakce však brzy zkysla.[56] Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (Ossis) vedlo k odporu k západním Němcům (Wessis).[57] V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“[58]

Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni.

Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů.[59]

Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin!

Východoněmečtí politici

[editovat | editovat zdroj]
Cedule upozorňující na hranici mezi NDR a ČSSR.

Seznam nejvyšších představitelů NDR (1949–1990)

[editovat | editovat zdroj]
Č. Jméno Funkce Nástup do úřadu Opuštění úřadu Strana
1. Wilhelm Pieck státní prezident 11. října 1949 7. září 1960 SED
2. Walter Ulbricht předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 12. září 1960 1. srpna 1973 SED
3. Willi Stoph předseda státní rady 3. října 1973 29. října 1976 SED
4. Erich Honecker předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 29. října 1976 24. října 1989 SED
5. Egon Krenz předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 24. října 1989 6. prosince 1989 SED
6. Manfred Gerlach předseda státní rady 6. prosince 1989 5. dubna 1990 CDU
7. Sabine Bergmannová-Pohlová prezidentka lidového shromáždění 5. dubna 1990 2. října 1990 CDU

Galerie generálních tajemníků SED

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Patrick Major, Jonathan Osmond, The Workers' and Peasants' State: Communism and Society in East Germany Under Ulbricht 1945–71, Manchester University Press, 2002, ISBN 9780719062896
  2. ↑ Karl Dietrich Erdmann, Jürgen Kocka, Wolfgang J. Mommsen, Agnes Blänsdorf. Towards a Global Community of Historians: the International Historical Congresses and the International Committee of Historical Sciences 1898–2000. Berghahn Books, 2005, pp. 314. ("However the collapse of the Soviet empire, associated with the disintegration of the Soviet satellite regimes in East-Central Europe, including the German Democratic Republic, brought about a dramatic change of agenda.")
  3. ↑ Thousands rally in East Germany. Eugene Register-Guard. 29 October 1989, s. 5A. Dostupné online. 
  4. ↑ GRIX, Jonathan; COOKE, Paul. East German Distinctiveness in a Unified Germany. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 978-1902459172. S. 17. 
  5. ↑ Peter E. Quint. The Imperfect Union: Constitutional Structures of German Unification. Princeton University Press, 2012, pp. 125–126.
  6. ↑ Google News. Sarasota Herald-Tribune [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  7. ↑ Google News. Toledo Blade [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  8. ↑ Google News. The Victoria Advocate [online]. [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  9. ↑ Victimized East Germans seek redress. St. Petersburg Times. 11 September 1990. Dostupné online. 
  10. ↑ More Than 1,100 Berlin Wall Victims. Deutsche Welle. 9 August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. 
  11. ↑ Geoffrey Pridham, Tatu Vanhanen. Democratization in Eastern Europe Routledge, 1994. ISBN 0-415-11063-7 pp. 135
  12. ↑ http://is.muni.cz/th/143753/fss_b/bakalarska_prace-konecna_verze.txt
  13. ↑ a b Prescott Evening Courier, Prescot, Arizona, Monday, October 16 1950, zdroj AP, zobrazeno na Google newspapers, přístup: 25.12.2013
  14. ↑ SEBESTYEN, Victor. Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire. New York: Pantheon Books Dostupné online. ISBN 0-375-42532-2. (angličtina) 
  15. ↑ Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek). www.ib.hu-berlin.de [online]. [cit. 2009-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-06. 
  16. ↑ BBC: Berliner recalls East German uprising
  17. ↑ Zeměpis světadílů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. Kapitola Německá demokratická republika, s. 38. 
  18. ↑ Země světa (1): Evropa, SSSR, Asie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 
  19. ↑ David P. Conradt, The German Polity (2008) p. 20
  20. ↑ a b Eric D. Weitz, Creating German Communism, 1890–1990: From Popular Protests to Socialist State. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1997
  21. ↑ Archivovaná kopie. www.sachsen.de [online]. [cit. 2007-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29. 
  22. ↑ http://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html
  23. ↑ Current population. Federal Statistical Office [online]. [cit. 2023-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Leipzig, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. 
  25. ↑ Dresden, Germany Population 1950-2019 [online]. [cit. 2019-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. 
  26. ↑ TRAINOR, Bernard E. East German Military: Warsaw Pact's Finest. The New York Times. 8 November 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 August 2018. 
  27. ↑ Ilko-Sascha Kowalczuk: Die 101 wichtigsten Fragen – DDR. C.H. Beck, München 2009, Frage 33.
  28. ↑ a b Hans Rühle und Michael Rühle: Der Warschaupakt plante den nuklearen Überfall auf Westeuropa, in: Neue Zürcher Zeitung vom 13. September 2008, S. 9. Die Autoren Hans und Michael Rühle (NZZ Online) sind der ehemalige Chef des Planungsstabes im Bonner Verteidigungsministerium und der Leiter des Planungsstabes der politischen Abteilung der NATO in Brüssel.
  29. ↑ Mark Allinson, Politics and Popular Opinion in East Germany 1945–1968 (2000) ch 1
  30. ↑ SCHNOOR, Rainer. The United States and Germany in the Era of the Cold War, 1945-1990: A Handbook. [s.l.]: [s.n.] Kapitola The Good and the Bad America: Perceptions of the United States in the GDR, s. 618–26. 
  31. ↑ Thomas Adam. Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2016. ISBN 9781851096282. S. 1067. 
  32. ↑ RUBINSTEIN, Alvin Z. Moscow's Third World Strategy. [s.l.]: [s.n.], 16 July 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 December 2019. ISBN 0691023328. S. 184. 
  33. ↑ a b HERF, Jeffrey. Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016. ISBN 9781107089860. 
  34. ↑ HERF, Jeffrey. 'At War with Israel': East Germany's Key Role in Soviet Policy in the Middle East. Journal of Cold War Studies. 2014, s. 129–163. ISSN 1520-3972. DOI 10.1162/JCWS_a_00450. 
  35. ↑ LAQUEUR, Walter. The Road to Jerusalem: The Origins of the Arab-Israeli Conflict, 1967. [s.l.]: Macmillan, 1968. Dostupné online. ISBN 978-0025683600. S. 215. 
  36. ↑ Israel's struggle in the UN
  37. ↑ The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. [cit. 2020-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 5 May 2018. 
  38. ↑ Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this market – Business Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service.. Business America. 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2007. 
  39. ↑ Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem", Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.
  40. ↑ Jonathan R. Zatlin, The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)
  41. ↑ The shortest history of Germany, James Hawes (2018), federal office of political education [23rd June 2009]
  42. ↑ Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR," Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52
  43. ↑ DE SILVA, Brendan. East Germany: Continuity and Change. Redakce Cooke Paul. Amsterdam: Rodopi B.V., 2000. (German Monitor). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2016. ISBN 9789042005792. Kapitola The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105. 
  44. ↑ Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.
  45. ↑ Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"
  46. ↑ Pence and Betts, Socialist modern: East German everyday culture and politics. page 37 for Maaz, 58.
  47. ↑ The Secret of East German Censorship — Who's Watching Who? [online]. [cit. 2017-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2017. 
  48. ↑ DEFA – Stiftung – Home [online]. Defa-stiftung.de [cit. 2010-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2008. 
  49. ↑ HELMSTAEDT, Karin. East German Doping Trial. The Globe and Mail. Berlin: 19 July 2000. Dostupné online [cit. 5 September 2019]. 
  50. ↑ Hartgens and Kuipers (2004), p. 515
  51. ↑ Kicman AT; GOWER DB. Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives. Annals of Clinical Biochemistry. July 2003, s. 321–56. Dostupné v archivu pořízeném dne 29 June 2012. DOI 10.1258/000456303766476977. PMID 12880534. 
  52. ↑ Sources:
    • TAGILABUE, John. Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times. 12 February 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018. 
    • JANOFSKY, Michael. OLYMPICS; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times. 3 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 November 2018. 
    • KIRSCHBAUM, Erik. East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000 [cit. 2008-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 June 2008. 
    • UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold : Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.]: Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3. 
    • Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. 
    • LONGMAN, Jere. DRUG TESTING; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times. 26 January 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. 
  53. ↑ Sources:
    • HARDING, Luke. Forgotten victims of East German doping take their battle to court. The Guardian. Berlin: 31 October 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 December 2016. 
    • JACKSON, Guy. Doping for glory in East Germany. The Unesco Courier. September 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2008. 
    • Ex-East German athletes compensated for doping [online]. Frankfurt, Germany: ESPN, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 October 2018. 
    • Associated Press. East German doping victims to get compensation [online]. CBC, 13 December 2006 [cit. 2018-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. 
    • Germany completes $4.1M payout to doping victims. USA Today. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2018. 
  54. ↑ COOKE, Paul. Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.]: [s.n.], August 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2015. ISBN 9781845201890. S. 146. 
  55. ↑ Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture," Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.
  56. ↑ NAUGHTON, Leonie. That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.]: U. of Michigan Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2016. ISBN 978-0472088881. S. 14. 
  57. ↑ BICKFORD, Andrew. Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.]: Stanford U.P., 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 April 2016. ISBN 9780804773966. S. 10. 
  58. ↑ BARNSTON, Ascher. The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.]: Psychology Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 May 2016. ISBN 9780203799888. S. 92. 
  59. ↑ CONNOLLY. Educated women leave east German men behind. The Guardian. 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2018. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Nefjodov V. V. SED a kultura NDR. Historická monografie. Hradec Králové, 2009.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Socialistické státy a státy s komunistickými režimy a jejich vládnoucí komunistické strany
F – socialistické federace • V – členové Varšavské smlouvy • X – státy většinově neuznané
Současné socialistické státy
Čína (od roku 1949): Komunistická strana Číny • Kuba (od roku 1959): Komunistická strana Kuby • Laos (od roku 1958): Laoská lidová revoluční strana • Severní Korea (od roku 1948): Korejská strana práce • Vietnam (sever od roku 1954, celá země od roku 1975): Komunistická strana Vietnamu
Bývalé socialistické státy
Afrika
Amerika
Asie
Evropa
Albánie (1944–1991): Albánská lidová republika V / Albánská strana práce • Alsasko (1918): Alsaská republika rad X • Bavorsko (1918–1919): Bavorská republika rad X • Bulharsko (1949–1990): Bulharská lidová republika V / Bulharská komunistická strana • Československo (1948–1989): Československá socialistická republika F V / Komunistická strana Československa • Finsko (1939–1940): Finská demokratická republika X • Halič (1920): Haličská sovětská socialistická republika X • Jugoslávie (1943–1992): Socialistická federativní republika Jugoslávie F / Svaz komunistů Jugoslávie • Maďarsko (1919): Maďarská republika rad X; (1949–1989): Maďarská lidová republika V / Maďarská strana pracujících (do roku 1956), Maďarská socialistická dělnická strana (po roce 1956) • Východní Německo (1949–1990): Německá demokratická republika V / Sjednocená socialistická strana Německa • Polsko (1945–1989): Polská lidová republika V / Polská sjednocená dělnická strana • Rumunsko (1947–1990): Rumunská socialistická republika V / Komunistická strana Rumunska • Rusko a jeho impérium (1917–1991): Sovětský svaz F V / Komunistická strana Sovětského svazu • Slovensko (1919): Slovenská republika rad X
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Německá_demokratická_republika&oldid=24188634“