Přeskočit na obsah

Ulrika von Levetzow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ulrika von Levetzow
Ulrika von Levetzow (1821)
Ulrika von Levetzow (1821)
Rodné jménoTheodore Ulrike Sophie von Levetzow
Narození4. února 1804
Löbnitz nebo Lipsko
Úmrtí13. listopadu 1899 (ve věku 95 let)
Třebívlice
Místo pohřbeníHřbitov v Třebívlicích
Povoláníspisovatelka, filantropka a kanovnice
Nábož. vyznáníevangelická církev
RodičeJoachim Otto Ulrich von Levetzow[1][2] a Amalia von Levetzow[1][2]
PříbuzníFrantišek Josef z Klebelsbergu (otčím)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodore Ulrike Sophie von Levetzow, též von Löwetzow (4. února 1804 Lipsko – 13. listopadu 1899 Třebívlice) byla majitelka třebívlického panství, v mládí přítelkyně a poslední láska německého básníka Johanna Wolfganga von Goethe.[3][4]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Otcem Ulriky byl Joachim Otto Ulrich von Levetzow z Meklenbursko-zvěřinského vévodství a matkou tehdy ještě nezletilá Amélie von Brösigke. Z tohoto spojení se také narodila Ulričina sestra Amélie. Brzy potom se oba manželé rozvedli a Ulrika byla umístěna do dívčí internátní školy ve Francii. Amélie von Brösigke se opět vdala za svého bratrance Friedricha Carla Ulricha von Levetzowa, s nímž počala svou třetí dceru Berthu. Ale ani v tomto manželství rodina nezůstala dlouho šťastná. Carl von Levetzow padl roku 1815 v bitvě u Waterloo a mladá matka s dcerami přesídlila do Čech. Dlouholetý třetí vztah Amélie s hrabětem Františkem Josefem Klebelsbergem, ministrem financí rakouské vlády, dovršila sňatkem roku 1842 a šťastným životem s dcerami na Klebelsbergově zámku v Třebívlicích.

Dětství prožila Ulrika v Lipsku, později se vzdělávala v penzionátu pro mladé dámy ve Štrasburku a na léto se vracela k matce a prarodičům do Klebelsbergova paláce v Mariánských Lázních, který dal postavit její otčím, hrabě Klebelsberg.

Třebívlický zámek
Informace u hrobky Ulriky von Levetzow na hřbitově u kostela sv. Václava v obci Třebívlice, okres Litoměřice

Ulrika téměř celý život strávila v Čechách na třebívlickém panství, kde založila školu pro nezaopatřené dívky. Zabývala se ručními pracemi, četbou a tíhla k filantropii. Svým otčímem hrabětem Františkem Josefem z Klebelsbergu, polyhistorem a spoluzakladatelem Národního muzea, byla vedena k zájmu o zeměpis a přírodovědu. Dostala se do společnosti hraběte Kašpara ze Šternberka a dalších zakladatelů Národního muzea v Praze a byla dokonce jmenována čestnou členkou jeho Společnosti. Po smrti své matky, o kterou v jejím stáří pečovala, darovala muzeu část klebelsberské pozůstalosti a prodala zděděný Klebelsberský palác v Mariánských Lázních.[5]

Podporovala nejen Národní muzeum, významnou mecenáškou byla hlavně ve svých milovaných Třebívlicích a jejich okolí. Finančně podporovala místní kostel svatého Václava a zaplatila opravu kaple svatého Jana Nepomuckého v Dřemčicích i vybudování její nové věže. Spolu se svou sestrou Berthou založila přádelní školu, v níž se mladé české dívky učily ručním pracím. Stála také u vzniku prvního útulku pro bezdomovce v Praze, který i později finančně podporovala.[6]

Ulrika zůstala bezdětná a neprovdaná, ale pečovala o syny své předčasně zesnulé mladší sestry Amálie (1806–1832), provdané von Rauch.[6]

Ulrike a Johann Wolfgang Goethe

[editovat | editovat zdroj]

Ulrika se v matčině společnosti již jako batole roku 1806 v lázních Karlovy Vary a roku 1810 v Teplicích setkala s německým spisovatelem Johannem Wolfgangem von Goethem. Když bylo Ulrice sedmnáct let, sešli se opět, a to při pobytu v Mariánských Lázních roku 1821. 72letý klasik německé kultury se do mladé dívky zamiloval. Ulrika jej roku 1823 v Mariánských Lázních odmítla, a to prostřednictvím matčiny odpovědi. Námluvy tehdy zprostředkovával Goethův zeměpán, velkovévoda Karel August Sasko-Výmarsko-Eisenašský.

Také jazykovědec Johann Heinrich Schubart u ní později uspěl jen jako učený přítel a Ulrika jeho a Goethovy listy nechala před svou smrtí spálit.

Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil roku 1823 v básni (Mariánskolázeňská) Elegie a již více do Čech nepřijel, ač to na rok 1824 plánoval. Ulrika sama o jejich údajném milostném vztahu, jak se o něm už roku 1823 v lázeňské a záhy i výmarské společnosti mluvilo a jak to v 19. století opakovali četní autoři, na sklonku svého života jasně napsala: „Nebyl to milostný vztah.“ („Es war keine Liebschaft.“) I přesto se o ní dále referuje jako o Goethově poslední lásce[7] či múze.[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Deutsche Biographie. Bavorská státní knihovna, Historická komise při Bavorské akademii věd. Dostupné online. [cit. 2024-12-01].
  2. ↑ a b Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog. Berlín. Dostupné online. [cit. 2024-12-01].
  3. ↑ KASSAL, Tomáš. Do expozice o milence Goetha zatéká, Třebívlice chtějí dům opravit [online]. iDNES.cz, 2012-04-15 [cit. 2016-02-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ FÜLLENBACH, Josef. Goethes letzte Liebe [online]. Prager Zeitung, 2014-01-08 [cit. 2016-02-11]. Dostupné online. 
  5. ↑ MACEK, Jaroslav. Třebívlicko 99:Osudová láska J.W.Goetha a Ulriky von Levetzow v Třebívlicích. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 80-901775-4-9. Kapitola Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Levetzov, s. 37–83. 
  6. ↑ a b Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024. ISBN 978-80-7055-293-3. S. 63–65. 
  7. ↑ BAUER, Jan. Goethova poslední láska se nikdy neprovdala. Ústecký deník. 2012-04-24. Dostupné online [cit. 2024-04-08]. 
  8. ↑ PETRÁČEK, Zbyněk. Ulrika, Goethova múza, v Mostě. Lidové noviny. 2019-12-07, roč. XXXII, čís. 284, s. 24. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BEDÜRFTIG, Friedemann. Die lieblichste der lieblichsten Gestalten. Ulrike von Levetzow und Goethe. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2005. ISBN 3-499-23849-7.
  • BOROWKA-CLAUSBERG, Beate. Damals in Marienbad...Goethe, Kafka & Co.- die vornehme Welt kuriert sich. Berlin, 2009. ISBN 978-3-938740-87-3.
  • FERNAU, Joachim. War es schön in Marienbad. Goethes letzte Liebe. München: F. A. Herbig, 1982. ISBN 3-7766-1220-7.
  • von GERSDORFF, Dagmar. Goethes späte Liebe. Die Geschichte der Ulrike von Levetzow. Insel Verlag, Frankfurt am Main, 2005, ISBN 3-458-19265-4
  • KLAUß, Jochen (Hg.). Keine Liebschaft war es nicht. Stuttgart/Zürich: Manesse Verlag, 1997. ISBN 3-7175-8224-0.
  • KVAPILOVÁ, Alena. Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Katalog stálé expozice Okresního muzea v Mostě. Okresní muzeum Most, 1998.
  • KVAPILOVÁ, Alena. Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899). Katalog stálé expozice Oblastního muzea v Mostě. Dodatky a opravy. Oblastní muzeum Most, 2009.
  • SCHNEIDER, Sylk. Ulrike von Levetzow – Die Brasilianische Suleika: in: Goethes Reise nach Brasilien, Weimar, 2008. ISBN 978-3-937939-69-8. S. 138–146.
  • SEELE, Astrid. Frauen um Goethe. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2000. ISBN 3-499-50636-X.
  • UHRBACH, Peter. Goethes Fräulein in Böhmen. Ulrike von Levetzow. Markkleeberg: Sax-Verlag, 2009, ISBN 978-3-86729-050-0.
  • URZIDIL, Johannes. Goethe in Böhmen. Zürich u. Stuttgart: Artemis, 1962. Vor allem S. 155–178.
  • URZIDIL, Johannes. Goethe v Čechách. Příbram: Pistorius a Olšanská, 2009. ISBN 978-80-87053-37-9. (český překlad Veronika Dudková, verše přeložila Michaela Jacobsenová).
  • WALSER, Martin. Ein liebender Mann. Reinbek: Rowohlt Verlag, 2008. ISBN 3-498-07363-X.
  • BAŤKOVÁ, Šárka; HAINCOVÁ, Jitka; LUKEŠOVÁ, Hana; SLÁMOVÁ, Lenka. Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024. ISBN 978-80-7055-293-3 S. 63–65.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ulrika_von_Levetzow&oldid=24373303“