Tiridatés III. Veliký
| Tiridatés III. Veliký | |
|---|---|
 | |
| Narození | 255 nebo 250 |
| Úmrtí | 330 |
| Pohřben | Kemah |
| Potomci | unnamed Arschakouni, Khosrov III the Small, Salome of Ujarma a Mahbani Arshakuni |
| Otec | Khosrov II of Armenia |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
| Svatý Tiridatés III. Veliký | |
|---|---|
 | |
| král | |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev a církve v jejím společenství, starobylé východní církve |
| Atributy | koruna, meč, kříž |
| Patronem | Arménie |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tiridatés III. Veliký (Trdat III.; asi po 250 – kolem 330) byl arménský král z arsakovské dynastie[1] vládnoucí zhruba od roku 298 do své smrti. Na počátku 4. století (tradiční letopočet je 301) vyhlásil Tiridatés křesťanství jako státní náboženství Arménie, čímž se arménské království stalo prvním státem, který oficiálně přijal křesťanství.[2] Starobylými východními církvemi je uctíván jako světec.
Život
[editovat | editovat zdroj]Získání vlády
[editovat | editovat zdroj]Tiridatés III. byl synem Chosrova II., který byl v roce 252 zavražděn parthským agentem jménem Anak na příkaz Ardašíra I. výměnou za svou zemi. Tiridatés měl alespoň jednoho sourozence, sestru jménem Chosrovidukt, a byl jmenovcem svého dědečka z otcovy strany, Tiridata II. Anak byl však poté zajat a popraven arménskými šlechtici spolu s většinou své rodiny, přežil jen jeho syn, Řehoř Osvětitel, kterého zachránila jeho chůva a odvezla ho do Kappadokie. Jako jediný přeživší následník trůnu byl pak Tiridatés ještě jako malé dítě rychle odvezen do Říma. Byl tam vzděláván a vynikal v jazycích a vojenské taktice;[3][4] navíc dobře chápal a oceňoval římské právo. Arménský historik Movses Chorenaci ho popisuje jako silného a statečného válečníka, který pak osobně vedl svou armádu k vítězství v mnoha bitvách.
V roce 270 římský císař Aurelianus napadl na východní frontě Sásánovce a dokázal je zahnat zpět. Tiridatés jako dědic nyní Peršany okupovaného arménského trůnu přišel do Arménie, rychle postavil armádu a v roce 298 Peršany vyhnal.
Na chvíli se zdálo, že Tiridatovi štěstí přeje. Nejenže vyhnal své nepřátele, ale pronikl až do Asýrie. V té době byla perská říše rozvrácená boji o následnictví. Po jejich skončení se však nový velkokrál Narsé opět plnou silou zaměřil na Armény a Tiridatés se znovu musel uchýlit k Římanům. S Diokleciánovou pomocí pak Peršany z Arménie vyhnal.[3] Arménský stát se ovšem stal satelitem Říma, kterému mohl posloužit jako nárazník v případě perského útoku.[5]
V roce 297 se Tiridates oženil s alanskou princeznou jménem Ašchen, se kterou měl tři děti: syna Chosrova III., dceru Salome a další dceru, která se provdala za sv. Husika I., katolika arménské apoštolské církve.
Legenda o obrácení na křesťanství
[editovat | editovat zdroj]Legenda o obrácení arménského krále a národa ke křesťanství je založena hlavně na arménské zprávě z pátého století připisované Agathangelovi.[6][7] Vypráví o Řehoři Osvětiteli, synovi Anaka, který byl vychován jako křesťan a cítil vinu za hřích svého otce. Vstoupil proto do arménské armády a pracoval jako sekretář krále. Křesťanství se v Arménii koncem 3. století šířilo, ale vcelku národ ještě vyznával zoroastrismus. Tiridatés nebyl výjimkou, protože také uctíval různé starověké bohy. Během pohanského náboženského obřadu Tiridatés nařídil Řehořovi, aby položil věnec k soše bohyně Anahit v Erize. Řehoř to odmítl a vyznal svou křesťanskou víru. Tím Tiridata rozzuřil; a králův hněv ještě vzrostl, když mu přítomní prozradili, že Řehoř je synem Anaka, zrádce, který zabil Tiridatova otce. Řehoř byl mučen a nakonec uvržen do Chor Virapu, hlubokého podzemního žaláře.
Během let Řehořova věznění přišla do Arménie skupina asketických panen pod vedením Gajany, které zde hledaly úkryt před římským pronásledováním křesťanů. Tiridatés uslyšel o kráse jedné z členek skupiny, Ripsimy. Nechal panny přivést do paláce a žádal Ripsimu o ruku, ona však odmítla. Král pak dal celou skupinu mučit a zabít. Po této události onemocněl a podle pověsti se choval jako divočák, bezcílně se potulující po lese. Chosrovidukt měla sen, podle kterého byl uvězněný Řehoř ještě naživu a byl jediný, kdo by dokázal krále vyléčit. V tuto dobu to bylo třináct let od jeho uvěznění a šance, že bude naživu, byla mizivá. Když za ním přišli, zjistili, že přestože byl neuvěřitelně podvyživený, stále žil. Při životě ho udržovala laskavá žena, která mu každý den do jámy házela bochník chleba.
Tiridata přivedli k Řehořovi a on byl ze své nemoci zázračně vyléčen. Po této zkušenosti král okamžitě prohlásil křesťanství za oficiální státní náboženství. Arménie se tak stala formálně křesťanským královstvím a prvním státem, který oficiálně přijal křesťanství. Tiridatés pak jmenoval Řehoře, který byl mezitím vysvěcen v Kapadokii na biskupa, hlavou arménské apoštolské církve. Tento biskupský titul byl dědičný až do 5. století, po Řehořovi ji vedli jeho dva synové Vhartanes a Aristakes.
Závěr vlády
[editovat | editovat zdroj]Konverze ke křesťanství byla klíčovou událostí arménské historie. Podle znalkyně zoroastrismu Mary Boyceové se zdá, že oficiální christianizace Arménie byla provedena částečně ze vzdoru k zoroastrovským Sásánovcům.[8]
Přechod od tradičního zoroastrismu ke křesťanství nebyl snadný. Tiridatés často používal sílu, aby lidem tuto novou víru vnutil, a následovalo mnoho ozbrojených konfliktů, protože zoroastrismus byl v Arménii hluboce zakořeněn. Tiridatés tak strávil zbytek svého života úsilím odstranit starověkou víru, přičemž zničil nespočet soch, chrámů a písemných dokumentů. V důsledku toho je z místních zdrojů o starověké arménské historii a kultuře známo jen málo. Král zemřel kolem roku 330. Movses Chorenaci uvádí, že několik členů nachararských rodů se proti Tiridatovi spiklo a nakonec ho otrávili.[9]
Tiridatés III., Ašchen a Chosrovidukt jsou arménskou apoštolskou církví a potažmo všemi východními pravoslavnými církvemi uctíváni jako svatí a jejich svátek připadá na sobotu po páté neděli po Letnicích, což bývá kolem 30. června. V tento den se zpívá hymnus „Králům“.[10]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tiridates III of Armenia na anglické Wikipedii.
- ↑ Edwards et al. 1970.
- ↑ Binns 2002, s. 30.
- ↑ a b Grigoryan 1987.
- ↑ Movses Khorenatsʻi 1997, 2.79.
- ↑ Barnes 1981, s. 18.
- ↑ Bournoutian 2006, s. 47.
- ↑ Agathangelos 1976.
- ↑ Boyce 2001, p. 84: "[...] and there is no doubt that during the latter part of the Parthian period Armenia was a predominantly Zoroastrian adhering land. Thereafter, it embraced Christianity (partly, it seems, in defiance of the Sasanians) [...].
- ↑ Movses Khorenatsʻi 1997, 2.92.
- ↑ Biographies of Armenian Saints 2012.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tiridatés III. Veliký na Wikimedia Commons
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Agathangelos. History of the Armenians. Translation and commentary by Robert W. Thomson. First. vyd. Albany: State University of New York Press, 1976. Dostupné online. ISBN 0-87395-323-1.
- BARNES, Timothy David. Constantine and Eusebius. [s.l.]: Harvard University Press, 1981.
- BINNS, John. An Introduction to the Christian Orthodox Churches. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-66738-0.
- Biographies of Armenian Saints, St Drtad (250-330) [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2012.
- BOURNOUTIAN, George A. A Concise History of the Armenian People. Fifth. vyd. Costa Mesa, California: Mazda Publishers, 2006. ISBN 1-56859-141-1.
- BOYCE, Mary. Zoroastrians: Their Religious Beliefs and Practices. [s.l.]: Psychology Press, 2001.
- CHAUMONT, Marie-Louise. L'Arménie et Byzance: Histoire et culture. Redakce Garsoïan Nina. Paris: Éditions de la Sorbonne, 1996. Dostupné online. ISBN 9782859448240. Kapitola Une visite du roi d’Arménie Tiridate III à l’empereur Constantin à Rome?, s. 55–66. (francouzsky)
- CURTIS, Vesta Sarkhosh. The Zoroastrian Flame Exploring Religion, History and Tradition. Redakce Williams Markus. [s.l.]: I.B. Tauris, 2016. Dostupné online. ISBN 9780857728159. Kapitola Ancient Iranian Motifs and Zoroastrian Iconography, s. 179–203.
- DE JONG, Albert. The Wiley Blackwell Companion to Zoroastrianism. Redakce Stausberg Michael. [s.l.]: John Wiley & Sons, Ltd, 2015. Kapitola Armenian and Georgian Zoroastrianism.
- , 2002. Domar: The Calendrical and Liturgical Cycle of the Armenian Apostolic Orthodox Church. [s.l.]: Armenian Orthodox Theological Research Institute.
- EDWARDS, Iorwerth Eiddon Stephen; GADD, Cyril John; HAMMOND, Nicholas Geoffrey Lemprière; BOARDMAN, John; WALBANK, Frank William; LEWIS, David Malcolm; BOWMAN, Alan. The Cambridge Ancient History: Volume 12, The Crisis of Empire, AD 193-337. [s.l.]: Cambridge University Press, 1970. Dostupné online. ISBN 978-0-521-30199-2.
- GRIGORYAN, V. Haykakan sovetakan hanragitaran (původním názvem: hy:Հայկական սովետական հանրագիտարան). Redakce Hambardzumyan Viktor. Erevan: Hay sovetakan hanragitaran hratarakč῾ut῾yun, 1987. Kapitola Trdat G Mets, s. 94. (arménsky)
- Movses Khorenatsʻi. Hayotsʻ Patmutʻyun, E dar (původním názvem: hy:Հայոց Պատմություն, Ե Դար). Redakce Sargsyan Gagik. Erevan: Hayastan, 1997. ISBN 5-540-01192-9. (arménsky)
- RAPP, Stephen H. The Sasanian World through Georgian Eyes: Caucasia and the Iranian Commonwealth in Late Antique Georgian Literature. Farnham: Ashgate Publishing, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-4724-2552-2.
- RUSSELL, James R. Zoroastrianism in Armenia. [s.l.]: Harvard University Press, 1987. ISBN 978-0674968509.
- SCHMITT, Rüdiger. Encyclopædia Iranica, online edition. Personal Names, Iranian iv. Parthian Period. New York: Encyclopædia Iranica Foundation, 2005. Dostupné online.
