Théâtre de la Renaissance
| Théâtre de la Renaissance | |
|---|---|
 | |
| Účel stavby | |
divadlo | |
| Základní informace | |
| Architekt | Charles de Lalande |
| Výstavba | 1872–1873 |
| Technické parametry | |
| Počet podlaží | 4 |
| Poloha | |
| Adresa | 10e, Paříž,  Francie |
| Ulice | 20 boulevard Saint-Martin 19 rue René-Boulanger |
| Souřadnice | 48°52′8,5″ s. š., 2°21′23″ v. d. |
| Další informace | |
| Rejstříkové číslo památky | https://pop.culture.gouv.fr/notice/merimee/PA00086516 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)PA00086516 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Théâtre de la Renaissance je budova divadla v 9. hlavní fasádou obrácená do náměstí St. Martin a bočními fasádami sevřená mezi bulvár St. Martin a ulici Reného Boulangera. od roku 1994 je chráněna jako francouzská kulturní památka.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Divadlo pod tímto názvem bylo založeno roku 1838 jako divadelní společnost bez stálé budovy. Založil ji Anténor Joly na podnět Victora Huga a Alexandra Dumase, kteří chtěli svá romantická dramata dát provozovat ve vlastním souboru. Společnost zahájila svůj program 8. listopadu 1838 v pařížském divadle Ventadour (Salle Ventadour) premiérou Hugovy hry Ruy Blas s Frédérickem Lemaîtrem v titulní roli. V dubnu 1839 následovaly inscenace Alchymista a Paul Jones od Alexandra Dumase, opět s Lemaîtrem. V roce 1839 se v témže sále konal slavný pařížský karnevalový ples. Na něm dirigoval belgický skladatel a dirigent Jean-Baptiste-Joseph Tolbecque svůj Galop des tambours, při kterém s orchestrem přiběhlo 40 bubeníků. Po něm následoval Renesanční divadelní ples, který navázal slavnostním pojetím. Byly zde hrány také opery, například Lucie z Lammermooru od Gaetana Donizettiho, ale intriky konkurenčních pařížských divadel donutily společnost již 16. května 1841 scénu uzavřít a soubor rozpustit.
V roce 1872 byla podle plánů architekta Charlese de Lalanda restaurace Deffieux, která však vyhořela, a tak místo její rekonstrukce bylo postaveno nové divadlo v italském stylu.
Divadlo bylo otevřeno 8. března 1873 pod vedením ředitele Hippolyta Hosteina premiérou hry Ohnivá žena (La Femme de feu) Adolpha Belota. V červenci se uskutečnilas druhá premiéra, dramatizace románu Tereza Raquinová Émila Zoly. Následovala opereta Pomme d'Api, opereta Ludovica Halévyho a Williama Busnacha, a La Jolie Parfumeuse, komická opera Hectora Crémieuxe a Ernesta Bluma, obě na hudbu Jacquese Offenbacha, také v roce 1873. U příležitosti Světové výstavy v Paříži roku 1900 se Češi prostřednictvím kněžny Pavlíny Metternichové marně snažili prosadit uvedení Smetanovy Prodané nevěsty. Francouzi jako první podmínku stanovili, že Češi předem zaplatí 30 000 zlatých, ze kterých dostanou zpět jen eventuální zisk ze vstupného. Když Češi konečně finance sehnali, byly vyhlášeny divadelní prázdniny.[1]
Architektura
[editovat | editovat zdroj]_-_2024-11-24_-_2.jpg)
Nárožní třípatrová budova divadla na půdorysu obdélníka se hlavní fasádou obrací do náměstí St. Martin k městské bráně sv. Martina a její boční fasády jsou sevřené mezi bulvár St. Martin a ulici Reného Boulangera.
Jde o typ monumentálního a pompézního paláce, charakteristického pro pařížská divadla období druhého císařství. Architektura byla inspirována budovou Garnierovy opery a postavena v letech 1872–1873 podle plánů architekta Charlese de Lalandea (1833-1887), Garnierova asistenta a specialisty na divadla a restaurace. Hlavní průčelí divadla se v přízemí otevírá hlavním vchodem. Fasáda je plasticky promodelovaná v novobarokním stylu. V mezaninu má zaklenutá tzv. termální okna, mezi nimi na fasádě vystupují dvojice soch karyatid, které nesou balkóny prvního patra s kuželkovou balustrádou, který obíhá také boční fasády. Modely k plastikám na fasádě i uvnitř sálu vytvořil sochař Albert Ernest Carrier-Belleuse. Bosované zdivo fasády má v nadpraží klenáky s plastickými divadelními maskami Tragédie. Sál divadla zaujímá dvě patra domu, je osvětlen dvěma řadami oken, rytmizovanými dvojicemi korintských sloupů klasického vysokého řádu. Hlavní okna mají nahoře ještě menší oválné okuly, lemované dvojicemi soch muzicírujících puttů. Poslední dvě patra mají zkosenou mansardovou střechu. N akorunní římse jsou usazeny dvě alegorické sochy múz s letopočtem zahájení stavyb 1872 v kartuši. celková kapacita sedadel pro diváky byla 650, což ve srovnání s Comédie Francaise není ani polovina, oproti středoevropským divadlům měla italská divadla a podle nich divadla pařížská předimenzovanou velikost.
Divadlo od počátku bylo privátní a je jím dosud. Repertoár zahrnoval tragédie, dramata i komedie, činohru, operu i operetu. Prvními řediteli a dramaturgy divadla byli slavní herci Firmin Gémier, Lucien Guitry a v letech 1893-1899 Sarah Bernhardtová. Bernhardtová zde uvedla své nejslavnější role, avizované často plakáty od Alfonse Muchy (Gismonda, Dáma s kaméliemi, Tosca, Lorenzaccio, Samaritánka) nebo Henriho de Toulouse-Lautreca.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Théâtre de la Renaissance na francouzské Wikipedii.
- ↑ ŠUBERT, František Adolf. moje vzpomínky [online]. Unie Praha, 1902. S. 74-76. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Levin, Alicia C.ː A documentary overview of musical theaters in Paris, 1830–1900, inː Fauser, Annegret - Everist, Mark, eds. Music, theater, and cultural transfer. Paris, 1830–1914. Chicago: The University of Chicago Press 2009, s. 395. ISBN 978-0-226-23926-2.
- HISTOIRE. Theatre de la Renaissance [online]. 2022-10-1. Dostupné online. (francouzsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Théâtre de la Renaissance na Wikimedia Commons - Oficiální stránky (francouzsky)
