Teorie oficiální lidovosti
Teorie oficiální lidovosti je označení státní ideologie Ruské říše v literatuře za vlády zjevená Mikuláše I.[1] V Rusku, od panování Petra Velikého, vládnoucí kruhy uznaly potřebu vytvořit vlastní třídu vzdělaných lidí. Od Velké francouzské revoluce je v Rusku problém revoluce na denním pořádku, a to nejen teoreticky, nýbrž i prakticky. Reakce Alexandra I. a Mikuláše I., jež se zcela výslovně obrátila proti revoluce, zatlačila ruské myšlení do dvou směrů, do směru revolučního a do protivolučního. Počínaje Radiščevem vyvíjí se od Pestela směr revoluční: Bělinskij, Gercen, Bakunin, Černyševskij, Dobroljubov a nihilisté vůbec, teroristé zejména z Narodnoj voli, dále Pjotr Lavrov a Nikolaj Michajlovskij, a konečně revoluční směry socialistické a anarchistické (marxisté – Petr Kropotkin). Na straně pravé máme oficiální politiku, kterou hrabě Sergej Uvarov zredukoval v prostou formuli „Pravoslaví-Samoděržaví-Lidovost“ a jež učinila dojem nejen na Puškina, nýbrž zejména na Gogola; slavjanofilové se namáhali dát této formuli obsah filozofický, ale brzy se tato filozofie změnila v předpisy teokracie – Katkov a dokonce i Pobědonoscev a Leonťjev stali se mluvčími cézaropapistické reakce.[2]
V ruském originálu heslo zní jako „Православие. Самодержавие. Народность.“ Poslední slovíčko je ale z hlediska jazykového dost problematické. Často se mylně překládá jako národnost (angl. nationality). V originálu však stojí specificky ruský termín, který akcentuje lidový živel ruské národnosti.[3] Trojprincipem se v podání Uvarova měla řídit národní osvěta: musela vycházet z nepopiratelného faktu samoděržaví jakožto záruky stability a klidu. Vzdělanost v duchu „Pravoslaví-Samoděržaví-Lidovost“ pak měla zaručit, že se mezi mládeží budou šířit „správné představy o světě“.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Теория официальной народности na ruské Wikipedii.
- ↑ Souček 2012, s. 142.
- ↑ Masaryk 1996, s. 405.
- ↑ Seliverstová 2015, s. 69.
- ↑ Seliverstová 2015, s. 71.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MASARYK, Tomáš Garrigue, 1996. Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku. Svazek II. Praha: Ústav Tomáše Garrigua Masaryka. 495 s. (Spisy T. G. Masaryka; sv. 12). ISBN 80-901971-7-5. Kapitola XXVI "Demokracie a revoluce", s. 405–421. Kniha vychází s finanční podporou Grantové agentury České republiky.
- SELIVERSTOVÁ, Evgeniya. Pravoslavná civilizace? Geneze ruského politického náboženství prizmatem civilizační analýzy. Praha, 2015. 100 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Vedoucí práce doc. PhDr. Jiří Šubrt, CSc.. Dostupné online.
- SOUČEK, Martin. Ruská emigrace vnější a vnitřní. Nesoustavné dějiny jednoho kulturního fenoménu. Praha, 2012 [cit. 2024-06-27]. 238 s. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, katedra teorie kultury (kulturologie). Vedoucí práce PhDr. Vladimír Czumalo, CSc.. Dostupné online.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Sergej Semjonovič Uvarov [online]. CoJeCo.cz [cit. 2024-06-27]. Dostupné online.
- Uvarov Sergej [online]. Encyklopedie Vševěd [cit. 2024-06-27]. Dostupné online.
- Ruská říše: ideologie „Pravoslaví-Samoděržaví-Lidovost― v historickém kontextu
