Stjepan Bogat

Stephan svobodný pán Bogat von Kostanjevac und Panos
Velitel v Budapešti
Ve funkci: 1. ledna 1916 – 26. října 1918
Předchůdce	Franz hrabě Marenzi von Tagliuno
Nástupce	Géza Lukachich
Velitel 1. pěchotní divize
Ve funkci: 29. března 1914 – 11. prosince 1915
Předchůdce	Ignaz Trollmann
Nástupce	Ignaz Schmidt von Fussina
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910)
Narození	29. července 1855 Miholjanec
Úmrtí	21. května 1923 (ve věku 67 let) Záhřeb
Titul	svobodný pán (1918)
Profese	voják
Commons	Stjepan Bogat
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stjepan svobodný pán Bogat z Kostanjevace (německy Stephan Freiherr Bogat von Kostanjevac und Panos, maďarsky báró kostanjevaci és panosi báró Bogat István, chorvatsky Stjepan barun od Kostanjevca i Panosa) (29. července 1855 Miholjanec – 21. května 1923 Záhřeb) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1872, vystřídal službu u různých jednotek po celé monarchii, několik let strávil u uherské zeměbrany. Za první světové války bojoval jako divizní velitel v Srbsku a Itálii. Koncem roku 1915 byl z fronty odvolán a v letech 1916–1918 zastával funkci velitele posádky v Budapešti. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty a těsně před zánikem monarchie byl povýšen do stavu svobodných pánů (1918).

Životopis

Pocházel z Chorvatska, vojenskou průpravu získal na kadetních školách v Mitrovici a v Záhřebu, do armády vstoupil v roce 1872 jako desátník, vystřídal službu u jednotek pěchoty v Záhřebu, Dubrovníku a Mostaru. Postupoval v hodnostech (poručík 1875, nadporučík 1880) a zúčastnil se rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny (1878). Několik let strávil u 69. pěšího pluku v Budapešti (1882–1890), s tímto plukem poté pobýval ve Vídni a Székesféherváru. V roce 1895 byl povýšen na majora a následně působil jako velitel praporu u 64. pěšího pluku v Maros-Vásárhely (dnes Târgu Mureș v Rumunsku). Jako podplukovník (1901) byl zástupcem velitele 70. pěšího pluku v Petrovaradínu. V roce 1904 přešel k uherské zeměbraně a v hodnosti plukovníka (1905) velel různým zeměbraneckým jednotkám v Karlovaci a Záhřebu.

V roce 1910 byl povýšen do hodnosti generálmajora, setrval u uherské zeměbrany a v letech 1910–1914 byl velitelem 87. zeměbranecké pěchotní brigády v Osijeku. V roce 1914 se stal velitelem 1. pěchotní divize v Sarajevu a k datu 1. května 1914 dosáhl hodnosti polního podmaršála. Se svou divizí bojoval na začátku první světové války na srbské frontě pod velením generála Potiorka, v roce 1915 byl přeložen na italskou frontu, kde byl začleněn do armádního sboru generála Foxe. odkud byl odvolán v prosinci 1915 odvolán. Po nějakou dobu zůstal mimo aktivní službu, ale nakonec byl v letech 1916–1918 velitelem v Budapešti. K datu 10. srpna 1917 obdržel hodnost titulárního generála pěchoty a v Budapešti setrval do října 1918. K datu 1. ledna 1919 byl v armádě penzionován, zbytek života strávil v soukromí v Záhřebu, kde o několik let později zemřel. Od roku 1905 byl ženatý s Olgou Withalmovou, s níž měl dva syny, Stjepana a Duru.

Tituly a ocenění

V roce 1913 byl v Uherském království povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Kostanjevace, v roce 1917 mu byl přiznán další predikát z Panosu a těsně před koncem první světové války získal titul uherského barona (1918). Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.

Rakousko-Uhersko

• Válečná medaile (1878)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1903)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny III. třídy (1909)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1914)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vojenská záslužná medaile (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)
• velkokříž Řádu Františka Josefa s válečnou dekorací (1918)

Zahraničí

• Řád lva a slunce IV. třídy (1890, Persie)
• Železný kříž II. třídy (1917, Německo)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 82–83 (heslo Stephan Bogat) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
• PADÁNYI, József, BALLA, Tibor: Hrvatski članovi carskog i kraljevskog generalskog stožera iz Podravine u prvome svjetskom ratu; Sborník Podravina, 21; Koprivnica, 2022; s. 96–108 dostupné online