Přeskočit na obsah

Stephan Sarkotić von Lovćen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stephan Sarkotić von Lovćen
Stephan Sarkotić von Lovćen jako polní podmaršál
Stephan Sarkotić von Lovćen jako polní podmaršál
Narození4. října 1858
Sinac
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. října 1939 (ve věku 81 let)
Vídeň
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Místo pohřbeníVídeňský ústřední hřbitov
Vojenská kariéra
Hodnostgenerálplukovník
SloužilRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
SložkaRakousko-uherská armáda
Válkyprvní světová válka
VyznamenáníPour le Mérite
Marian Cross
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Stephan svobodný pán Sarkotić von Lovćen nebo Stjepan barun Sarkotić Lovćenski (4. října 1858 v Sinacu u Otočacu – 16. října 1939 ve Vídni) byl generálplukovník Rakousko-uherské armády a během první světové války vojenský guvernér Bosny a Hercegoviny.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání a vojenská kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Sarkotić pocházel z chorvatské důstojnické rodiny. Jeho otec Mathias Sarkotić sloužil u 2. hraničářského pluku v Otočacu. Navštěvoval střední školu v Senji a v roce 1879 absolvoval Tereziánskou vojenskou akademii a v letech 1882-84 navštěvoval Vídeňskou válečnou školu. Jeho vojenská služba začala u 16. pěšího pluku v Trebinje. V roce 1886 byl převelen do Mostaru k 1. horské brigádě. V roce 1889 byl povýšen na kapitána. Poté odcestoval do sousedních států Srbska, Bulharska a tehdejší Osmanské Makedonie jako vojenský vyslanec Rakousko-uherské monarchie. V hodnosti majora sloužil u 7. pěšího pluku v Osijeku. V letech 1900 až 1903 byl vedoucím velitelství válečného přístavu Pula. Během této doby byl povýšen na plukovníka.[1] 6. června 1910 byl Sarkotić povýšen na uherskou dědičnou šlechtu.[2] V dubnu 1912 převzal Sarkotić také velení 6. uherského okresu zeměbrany (Honvéd).[1]

První světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Se začátkem první světové války byl Sarkotić jedním z hlavních velitelů Císařského a královského vojska. Velel 42. honvédské pěší divizi v oblasti Zvornik v tažení proti Srbsku během bitvy na Drině v září 1914 (jako součást 5. armády).[3] Po neúspěchu ofenzivy proti Srbsku byl 1. ledna 1915 Sarkotić jmenován nejvyšším velícím generálem a guvernérem Bosny a Hercegoviny, vystřídal tak neúspěšného Oskara Potiorka.

Sarkotić byl zarytým odpůrcem vytvoření jednotného jihoslovanského státu mimo habsburskou monarchii. Místo toho prosazoval sjednocení rakouské korunní země Dalmácie s Chorvatskem-Slavonií, která patřila do uherské poloviny říše.

Jako hlava Bosny a Hercegoviny nechal provést rozsáhlá represivní opatření proti údajným nebo skutečným srbským separatistům v Bosně a Hercegovině. Kolem 5 000 srbských rodin bylo vyhnáno, 3 000 až 5 000 bosenských Srbů bylo uvězněno, z nichž mnozí zemřeli.[4] Podmínky v internačních táborech byly považovány za nelidské. Zvedání rukojmích bylo na denním pořádku za účelem ochrany vojensky důležitých objektů a transportů. Sarkotić zakázal používání cyrilice mimo pravoslavné církve, byly likvidovány srbské spolky a zavedena přísná cenzura tisku a dopisů. Politický život se zastavil a bosenský zemský parlament byl nakonec rozpuštěn. Byly řízeny soudy proti zradě.[5]

V lednu 1916, Sarkotić vedl kampaň proti království Černé Hory z námořní základny v Kotoru. Jeho jednotky zaútočily na Černohorce u pohoří Lovćen. Během dvou dnů byl dobyt Lovćen a o tři dny později hlavní město Černé Hory Cetinje. Za tento vojenský úspěch byl Sarkotić vyznamenán Císařským rakouským řádem Leopoldovým.[1] Usnesením panovníka ze dne 2. ledna 1917 byl Sarkotić povýšen do hodnosti uherského barona; dne 9. června 1917 obdržel i příponu Lovćen. Odpovídající baronský diplom byl vydán ve Vídni 23. července 1918.[2] V listopadu 1917 byl povýšen na generálplukovníka.[6]

Na konferenci v Sarajevu s vojenským guvernérem Srbska baronem Rhemenem a vojenským guvernérem Černé Hory Heinrichem Clam-Martinicem ve dnech 13. a 14. května 1918 Sarkotić prosazoval, aby se Srbsko, Černá Hora, Dalmácie, Bosna a Hercegovina stalo jednotným národním územím v rámci monarchie. Chorvatsko a Slavonie nebyly brány v úvahu.[7]

Na Radě ministrů 30. května 1918 Sarkotić zastával názor, že většina srbské a muslimské populace Bosny a Hercegoviny podpoří připojení k Maďarsku. Jihoslovanskou otázku však vyřeší až anexe Srbska a Černé Hory. Nezávislé Srbsko, podporované dohodou, by bylo „ústředním bodem neustálých intrik“ proti monarchii. Podle toho měli být všichni jižní Slované rozděleni mezi Rakousko a Uhry, Chorvati do Rakouska, Srbové do Uher.[8]

Po válce

[editovat | editovat zdroj]

Sarkotić zůstal palatinem Bosny a Hercegoviny až do rozpuštění Rakouska-Uherska. 1. listopadu 1918 na tuto funkci rezignoval a 6. listopadu opustil Sarajevo. Po krátkém věznění v Agramu se později dostal do Vídně.[5]

Po přestěhování do Vídně se připojil k exilovým chorvatským skupinám, které organizovali odpor proti Království Jugoslávie. Často psal články do rakouské Reichspost namířené proti jugoslávským králům Petru Karađorđevićovi a Alexandru I. Karađorđevićovi.

Sarkotićův exil trval až do konce jeho života. Zemřel ve Vídni v roce 1939, krátce po začátku druhé světové války, byl pohřben na vídeňském ústředním hřbitově v „Neue Arkaden“ vedle hřbitovního kostela sv. Karla Borromäuse.

Spisy

[editovat | editovat zdroj]
  • Das Russische Kriegstheater. Strategische und geographische Studie. Wien 1894.
  • Jugoslawien. Verlag Fromme, Wien 1919.
  • Der Banjaluka-Prozeß. Deutsche Uebersetzung nach dem kroatischen Originaltexte nachgeprüft vom Orientalischen Seminar in Berlin. 2 Bände, Verlag Arbeitsausschuss deutscher Verbände, Berlin 1933.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stephan Sarkotić von Lovćen na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c World War I : encyclopedia. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO 5 volumes (xlviii, 1661 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-85109-420-2, ISBN 978-1-85109-420-2. OCLC 61247250 
  2. ↑ a b KERSCHBAUMER, Arno. Nobilitierungen unter der Regentschaft Kaiser Karl I/IV. Károly király (1916-1921). [1. Auflage]. vyd. Laßnitzhöhe: [s.n.] 323 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-3-9504153-1-5, ISBN 3-9504153-1-9. OCLC 956990304 
  3. ↑ Österreich-Ungarns letzter Krieg. Vídeň: Band 1, 1930. S. 616. 
  4. ↑ MALCOLM, Noel. Geschichte Bosniens. Frankfurt am Main: [s.n.] 382 S s. Dostupné online. ISBN 978-3-10-029202-5, ISBN 3-10-029202-2. OCLC 76012717 
  5. ↑ a b PLASCHKA, Richard Georg. Nationalismus, Staatsgewalt, Widerstand : Aspekte nationaler und sozialer Entwicklung in Ostmittel- und Südosteuropa : Festgabe zum sechzigsten Geburtstag. München: R. Oldenbourg xix, 495 pages s. Dostupné online. ISBN 3-486-52831-9, ISBN 978-3-486-52831-2. OCLC 13540017 
  6. ↑ World War I : encyclopedia. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO 5 volumes (xlviii, 1661 pages) s. Dostupné online. ISBN 1-85109-420-2, ISBN 978-1-85109-420-2. OCLC 61247250 
  7. ↑ HÖGLINGER, Felix. Ministerpräsident Graf Clam-Martinic. Vídeň/Štýrský Hradec/Kolín: Böhlau, 1964. S. 215. 
  8. ↑ KOMJÁTHY, Miklós. Protokolle des Gemeinsamen Ministerrates der Österreichisch-Ungarischen Monarchie (1914–1918). Budapešť: [s.n.], 1966. S. 661. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stephan_Sarkotić_von_Lovćen&oldid=24446164“