Přeskočit na obsah

Stenocactus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxStenocactus
alternativní popis obrázku chybí
Stenocactus obvallatus
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvozdíkotvaré (Caryophyllales)
Čeleďkaktusovité (Cactaceae)
TribusCacteae
RodStenocactus
(K.Schum.) A.Berger, 1929
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stenocactus je rod mexických kaktusů. Botanické jméno je odvozeno z řeckého adjektiva stenos (úzký), což je odkazem na tenká, úzká a početná žebra. Typovou rostlinou tohoto rodu je Stenocactus obvallatus.

Stenocactusy (dříve Echinofossulocactus - viz Systematika) jsou rostliny mající kulovité až krátce válcovité tělo s ostrohrannými tenkými, často zvlněnými a velmi početnými žebry a obvykle samostatně rostoucí. Mladé semenáčky mají většinou pouze bradavice, jsou bez žeber a trny, z nichž se silnější středové od tenkých okrajových zřetelně odlišují. U vzrostlých jedinců jsou areoly nepočetné, od sebe poměrně vzdálené a nesou vzpřímené nebo nahoru šavlovitě zakřivené, nikdy však hákovité trny. Trny a jejich počty jsou u jednotlivých druhů značně variabilní. Středové jsou zřetelně rozlišitelné od okrajových – vzhůru směřující velké a dýkovité, dolu směřující značně menší paprskovité. Okrajové většinou jemné jehlovité bílé, čiré až sklovité s proměnnou délkou a počtem. Někdy chybí zcela. Podle typových znaků květů a plodů je možno se domnívat na blízké příbuzenství Stenocactusů k rodu Ferocactus.

Oboupohlavní květy vykvétají za letních dní. Jsou krátce trychtýřovité až zvonovité a vyrůstají z temene rostliny. Okvětní lístky jsou bílé až krémové, některé až růžovofialové s pestrými červenavým až fialově zbarveným středovým žíháním (někdy jen s hnědavými či fialovými středovými žilkami).

Plody malé, obvykle kulovité a lehce šupinaté, světle zelené. Při zrání zaschnou a prudce se otevřou podélnou postranní puklinou. Semena jsou lesklá široce oválná, jasně černohnědá s vydutým povrchem a průměrem 1,4-1,5 mm.

Výskyt a rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Rostliny tohoto rodu jsou rozšířeny z převážné většiny v teritoriu státu Chihuahua a jejich stanovištěm bývají travnaté svahy a planiny ve středním a severním Mexiku, kde po letních srážkách stébla okolních trav pokrývají stonky kaktusů, tak že jsou dobře maskované a špatně objevitelné.

Pěstování

[editovat | editovat zdroj]

V kultuře se pěstují velmi snadno. Zeminu vyžadují propustnou a snášejí i humózní půdu. Prospívá jim slunečné a vzdušné stanoviště jakož i přistíněná místa, vždy však s dostatečnou zálivkou během letního období. Obzvláště volně pěstovaným rostlinám za těchto podmínek narůstají bohaté a mohutné trny. Chladné, světlé a suché přezimování při 5 – 8 st. C je základem úspěšného a opakovaného kvetení.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Názvosloví tohoto druhu bylo matoucí a sporné. Rod byl donedávna veden pod názvem Echinofossulocactus. Problém se správným začleněním začal již v roce 1841, kdy George Lawrence zařadil do vytvořeného rodu Echinofossulocactus 26 druhů, které byly neurčitého typu, mnohdy se jednalo pouze o formy a navíc nebyl zvolen žádný typový druh. Později bylo těchto 26 druhů překombinováno a přeřazeno k pěti různým rodům. Karl Moritz Schumann v roce 1898, zřejmě z neznalosti práce G. Lawrence vytvořil samostatný podrod Stenocactus, do kterého přiřadil některé druhy z tehdy velmi rozsáhlého rodu Echinocactus. Až později si Nathaniel lord Britton a Joseph Nelson Rose uvědomili vazby v Lawrencově seznamu druhů a přejmenovali roku 1922 rod na Echinofossulocactus s typovým druhem Echinofossulocactus coptonogonus, jelikož byl prvním v abecedním pořadí Lawrencovy práce. Samotné jméno Echinofossulocactus se mnohým zdálo moc dlouhé a proto navrhovali alternativy jako např. Brittonrosea či Efossus. V roce 1979 provedl revizi rodu Nigel Paul Taylor. Následně roku 1980 se David Richard Hunt ujal analýzy taxonomických problémů v rámci tohoto rodu a publikoval výsledky svých studií druhů. Právě on si uvědomil, že druh Echinocactus helophorus (dnes Echinocactus platyacanthus) splňuje nejlépe Lawrencovy charakteristiky a ustanovil ho tedy jako nový Lectotyp pro rod Echinofossulocactus, který byl předtím synonymem rodu Echinocactus. V roce 1982 navrhl W. Tjaden pro všechny tyto druhy zachování jména rodu Stenocactus, což Komise pro Spermatophyta v roce 1987 zamítla. Při zařazování druhů komise hlasovala v některých případech pro zařazení podle Huntovy klasifikace a uvolněné jméno rodu Stenocactus pak bylo použito pro druhy rostlin nesplňující typizaci podle D. Hunta. Také Mezinárodní organizace pro výzkum sukulentů (IOS) akceptovala nově rod Stenocactus a ICSG (International Cactaceae Systematics Group) se v současnosti rozhodla v rámci rodu uznat pouze 10 druhů, přičemž 3 (S.hastatus, S.rectispinus a S.sulfureus) byly označeny za nejisté.

Tento rod dnes zahrnuje jen omezenou skupinu severoamerických kaktusů, která je však často různě chápána, neboť zde v minulosti probíhaly časté diskuse ohledně zařazení druhů do tohoto rodu. Mnoho desítek publikovaných jmen však z velké části představuje sotva něco více než neobyčejně proměnlivé formy a lokální dílčí populace. Je to dáno i tím, že druhy rodu Stenocactus jsou velmi variabilní ve svých vegetativních charakteristikách a ty některé vědce vedou neustále k návrhům nových druhů. Níže jsou proto uvedeny všechny druhy vedené v tomto rodu a zařazené do databáze UNEP-WCMC:

  • Brittonrosea, Spegazzini
  • Echinofossulocactus, (Lawrence) Britton&Rose
  • Efossus, Orcutt (orth. var.)
  • Surphureus (Dietr. 1845) Ytó, 1952

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stenocactus na německé Wikipedii.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Urs Eggli, Das große Kakteen-Lexikon. Ulmer, Stuttgart 2005, ISBN 3-8001-4573-1.
  • David Hunt, CITES Cactaceae Checklist Second Edition. 1999, ISBN 1-900347-45-8.
  • Taylor N.P., A commentary on the genus Echinofossulocactus Lawr. (C. and S. Journal of GB Band 41, 1979)
  • Backeberg C., Die Cactaceae, Band1-6, Jena 1963
  • Backeberg C., Das Kakteenlexikon, Jena 1966
  • Haage W., Kakteen von Abiz Z, Neumann Vrlg. Leipzig, 1983
  • Rauh W., Kakteen an i.Standorten, Berlin-Hamburg, 1979
  • Říha J. a Šubík R., Encyklopedie kaktusů, Pha 1992
  • Říha J., Úvod do systematiky (Systémy čeledi Cactaceae), příl. AK, 1988

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]