Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov
Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov | |
---|---|
Informace | |
Zkratka | SUPŠS Kamenický Šenov |
Právní forma | příspěvková organizace |
Zřizovatel | Liberecký kraj |
Datum založení | 1856 |
Zaměstnanci | |
Ředitel | Doc. MgA. Pavel Kopřiva, PhD. |
Zástupce | Mgr. Jakub Jelínek |
Poloha | |
Město | Kamenický Šenov |
Adresa | Havlíčkova 57, Kamenický Šenov, 471 14, Česko |
Zeměpisné souřadnice | 50°46′25″ s. š., 14°28′15″ v. d. |
Identifikátory | |
IČO | 62237039 (VR) |
REDIZO | 600010023 |
Oficiální web | www |
Obory vzdělání | |
82-41-M/13 Výtvarné zpracování skla a světelných objektů
| |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov (ve zkratce SUPŠS Kamenický Šenov) je nejstarší sklářskou školou ve střední Evropě.[1] Byla založena v roce 1856 v Kamenickém Šenově (tehdy Steinschönau) za účelem lepšího vzdělávání sklářů, návrhářů a dalších profesí souvisejících se severočeským sklářským průmyslem. Za dobu své existence vychovala řadu vynikajících výtvarníků, designérů a sklářských odborníků, kteří se proslavili v oboru nejen doma, ale i v zahraničí.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Od založení v roce 1856 do roku 1945[editovat | editovat zdroj]
Již v roce 1850 požádal starosta Kamenického Šenova Dr. Josef Mikesch vídeňské ministerstvo kultu a vyučování o zřízení řemeslnické školy, která by odpovídala zvláštním potřebám místního průmyslu. Teprve po opakované žádosti města v roce 1854 byl tento plán schválen a 13. ledna 1855 byla nové škole přiznána subvence 500 zlatých po dobu pěti let.[2] Prvním učitelem kreslení a zároveň prvním ředitelem se stal vítěz konkurzu Jan Dvořáček (1825–1898), absolvent pražské akademie a soukromé sochařské školy Emanuela Maxe. 31. března 1856 začala výuka v nové Odborné škole kreslení a modelování a (slovy historika Augusta Palmeho) také "v uměleckém ohledu nová éra zušlechťování skla."[3] Po roce 1882 převzal odpovědnost za odborné školy stát a vznikla tak C.k. odborná škola pro sklářství a kovoprůmysl (K.K. Fachschule für Glas- und Metallindustrie). Druhý ředitel Leo Chilla (1856–1923), který navázal velmi plodnou spolupráci s vídeňskou sklářskou firmou J. & L. Lobmeyr, se snažil studentům zprostředkovat kontakt se zahraničními trendy v užitém umění.[4] Na přelomu století však školu poznamenala odbytová krize českého skla a zpoždění za novými požadavky trhu, které přišly s nástupem secese. Po roce 1918 přišla škola o tradiční spojení s vídeňským uměleckým světem, postupně se ale rozvíjela spolupráce s pražskými institucemi.[5] Čerstvý vzduch v podobě nového stylu Art deco na škole zavládl s příchodem ředitele Adolfa Beckerta (1884–1929), který se zasloužil o úspěch školy na výstavě malovaného skla. V roce 1926 a později také v roce 1937 došlo načas ke spojení sklářských škol v Kamenickém Šenově a v Novém Boru. Od roku 1938 se pak škola opět osamostatnila. Poslední ředitel Alfred Dorn byl v roce 1941 povolán do wehrmachtu, do konce války ho zastupoval Wilhelm Rössler. Po vysídlení Němců se stal Alfred Dorn v roce 1948 ředitelem nově založené sklářské školy v Rheinbachu, kde s ním učili také další z Kamenického Šenova odsunutí učitelé německé národnosti.[6]
Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]
Po skončení druhé světové války byla ve škole obnovena výuka českými absolventy ze sklářských ateliérů na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, mezi kterými vynikal zvláště sklářský výtvarník René Roubíček.[7] Reaktivování bývalé německé státní odborné školy sklářské schválila vláda 24. srpna 1945, prozatímním správcem a profesorem byl ministerstvem školství a osvěty jmenován Josef Khýn, který obnovil pedagogický sbor a organizaci školy. Koncem roku 1945 předává Josef Khýn funkční školu novému řediteli Ladislavu Havlasovi, sochařovi a rytci drahokamů. Po ředitelském období Ladislava Havlase byla škola v roce 1952 uzavřena v důsledku regulace sklářského průmyslu a jeho odbytových potíží po roce 1948.[8]
V roce 1957 byla škola v souvislosti s plánovaným rozvojem spotřebního průmyslu a s impulzy, jakými byla mj. připravovaná účast na výstavě Expo 58, opět obnovena nejprve jako pobočka sklářské školy v Novém Boru. K znovuotevření školy by opět pověřen Josef Khýn. Od roku 1962 se z této pobočky stala samostatná Střední průmyslová škola sklářská s nově jmenovaným ředitelem Josefem Khýnem.[9] 110. výročí škola oslavila výstavou v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, která kvalitou vystavených prací vzbudila zájem jak u odborníků, tak i sklářských podniků. Za působení ředitele Josefa Khýna došlo taktéž k rozšíření výuky o obory konstrukce a tvorba osvětlovadel a rytí skla. Roku 1981 byla škola v souladu se školskou reformou přejmenována na Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou. Novým výtvarníkem brusičského oddělení se stal jmenovaný ředitel Vladimír Klein. Po roce 1989 škola navázala kontakty se zahraničními sklářskými školami a dalšími institucemi. V roce 1990 se stal ředitelem Karel Rybáček, za jehož funkční období byly zakoupeny elektrické pece na tavenou plastiku, do výuky bylo zavedeno také foukání skla u kahanu.[10] Školu, která byla dlouhodobě podfinancovaná, pomohla zachránit spolupráce s firmou Preciosa.[11]
Od roku 1992 byla zahájena spolupráce a výměnné stáže se sklářskou školou v německém Reichenbachu. V letech 1993–1994 proběhla díky společnému česko-německému projektu rekonstrukce původní školní budovy za 26 mil. korun. V roce 1997 pak byl ředitelem jmenován Pavel Werner, vyučované techniky byly doplněny vitrografií, maturitní práce studentů škola prezentovala na četných výstavách. V období nastupujícího ředitele Františka Janáka (2006–2010) škola úspěšně odolávala snahám o její zrušení či sloučení s novoborskou školou na podnět zřizovatele Rady Libereckého kraje, která nakonec v roce 2010 odvolala Janáka z funkce.[12] V roce 2011 potom Okresní soud v České Lípě rozhodl, že toto odvolání bylo neplatné.[13]
Také během období, kdy byla ředitelkou školy Marie Kronďáková, se dařilo překonávat důsledky změn, jakými prošel sklářský průmysl po roce 1989, a nyní, kdy je od roku 2014 ve funkci výtvarník Doc. Mgr.A. Pavel Kopřiva, škola opět spolupracuje s předními sklářskými firmami. Kromě klasických sklářských oborů, jako je tavení, rytí, broušení, malba na skle a tvorba vitráží, nabízí škola také výuku designu světelných objektů, počítačové grafiky nebo klasické malby.[11]
Ředitelé školy[editovat | editovat zdroj]
- Jan Dvořáček (1856–1885)
- Leo Chilla (1885–1899)
- Heinrich Zoff (1899–1914)
- Eduard Klinger (správce 1914–1916)
- Gustav Miksch (1916–1918)
- Adolf Beckert (1918–1926)
- Heinrich Strehblow (1926–1929)
- Hermann Zeh (1929–1933)
- Alfred Dorn (1933–1945)
- Wilhelm Rössler (zástupce ředitele 1941–1944)
- Josef Khýn, prozatímní správce (1945)
- Ladislav Havlas (1945–1952)
- RNDr. Jaromír Špaček (1957–1961)
- Josef Khýn (1962–1970)
- Josef Hospodka (1970–1985)
- ak. mal. Vladimír Klein (1985–1990)
- ak. mal. Karel Rybáček (1990–1997)
- ak. soch. Pavel Werner (1997–2006)
- ak. mal. František Janák (2006–2010)
- Ing. Marie Kronďáková (2010–2012)
- Ing. Petr Kolč (2012-2013)
- Mgr. Hana Kubátová Ortová (2013-2014)
- Doc. Mgr.A. Pavel Kopřiva, Ph.D (2014– )
Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]
- Josef Khýn
- Vladimír Kopecký
- Vladimír Jelínek
- René Roubíček
- Oldřich Lipský
- Jan Novotný
- Vratislav Šotola
- Ladislav Oliva
- František Tejml
- Bohuslav Mikeš
- Vladimír Jelínek
- Věra Libenská
- Jiří Šuhájek
- Laděna Víznerová
- Alexandra Berková
- František Janák
- Josef Zedník
- Dalibor Tichý
- Marian Volráb
- Martina Sejkorová
- Alena Matějka
- František Janák
- Martin Velíšek
- Jitka Kamencová Skuhravá
- Bohumil Eliáš mladší
Studijní obory[editovat | editovat zdroj]
Výtvarné zpracování skla a světelných objektů[editovat | editovat zdroj]
V rámci oboru lze studovat s následujícím zaměřením:
Broušení skla[editovat | editovat zdroj]
Specializace v broušení skla nejvíce využívá znalosti modelování, plastického vytváření a prostorového cítění. Velká pozornost je věnovaná také výtvarné přípravě. Studenti používají při realizaci svých návrhů různé řemeslné techniky a technologie, jakými jsou broušení na kuličských strojích, broušení na hladinářských strojích, hranování, řezání na diamantové pile, vrtání, broušení úhlovými bruskami a pískování. Kromě toho se seznamují i s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem.
Malování skla[editovat | editovat zdroj]
Zaměření na malování skla zahrnuje množství klasických malířských technik a materiálů. Studenti se učí architektonickému řešení tvarů. Pro své návrhy a realizace výrobků jak z dutého skla, tak i vitráží využívají dalších technik, jako je leptání, pískování, rytí diamantem a ohebnou hřídelí. Seznamují se rovněž s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem. Obor vyžaduje výrazný cit pro barvu.
Rytí skla[editovat | editovat zdroj]
V tomto oboru se studenti učí využívat znalosti kresby a plastiky (reliéfu) pro rytí skla na mědi, kamínku, diamantu apod. Svou fantazii uplatňují při navrhování jak rytých předmětů, tak i vitráží. Rytí skla kombinují s technikami jako je pískování a broušení. Současně se seznamují s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem.
Design světelných objektů[editovat | editovat zdroj]
V tomto zaměření se studenti během studia seznamují se zpracováním kovů, skla a jiných hmot. Kromě jiného se učí svařovat, tepat, tlačit, cizelovat a obrábět kovy. Pro své záměry používají i technik lehání, slinování, vrtání a tavení skla do formy, včetně prvků z foukaného skla. Cílem jejich specializace je konstrukce a výroba svítidel, lustrů a závěsných dekorativních svítidel. Navrhují také solitéry a jiné objekty související se světlem. Při své práci kombinují i lehané a malované sklo s kovovými konstrukcemi.
Restaurování osvětlovadel[editovat | editovat zdroj]
Tento obor nabízí vzdělání zaměřené na restaurování historicky cenných světelných zařízení, zvláště historických lustrů s využitím nejmodernějších poznatků a technologií s cílem zachovat původnost a originalitu restaurovaných předmětů.
Sklo v architektuře[editovat | editovat zdroj]
Toto zaměření se týká oblasti tvorby prostorových skleněných objektů, tavených, slinovaných a lehaných plastik, vitráží, okenních výplní a prostorových skleněných příček a osvětlovadel s využitím architektonického prostoru.
Grafický design[editovat | editovat zdroj]
Obor se zabývá vývojem a navrhováním grafického designu. Studenti jsou vedeni k rozvoji výtvarného myšlení, tvořivosti a fantazii, ke kultivaci výtvarného vidění a vyjadřování. Příprava je zaměřena také na vědomosti a dovednosti v psaní a kreslení písma a na figurální kreslení. Cílem výtvarné přípravy je prohloubení znalostí o vývoji designu ve zvoleném oboru a v jeho současných trendech s využitím jednotlivých médií, především prostředků ICT.
Užitá malba[editovat | editovat zdroj]
Nejnovější obor "Užitá malba" je vyučován od září roku 2015, jeho náplní je kromě klasických malířských technik také rozšířená výuka počítačové grafiky. Součástí výtvarné přípravy je rovněž navrhování vitráží, mozaik a barevného řešení interiérů.
Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]
-
První ředitel školy Jan Dvořáček (1825–1898)
-
Návštěva Konrada Henleina ve sklářské škole v Kamenickém Šenově v roce 1938
-
Protokol o zahajovací poradě Státní odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově z roku 1946
-
Malířské oddělení pod vedením Josefa Khýna
-
Výuka malování skla, 50. léta
-
Studenti sklářské školy s ředitelem Josefem Khýnem před budovou školy, zcela vpravo Jiří Šuhájek
-
Oslavy 130. výročí založení SUPŠS
-
Budova školy po rekonstrukci v roce 1993
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ LANGHAMER, Antonín. The legend of Bohemian glass: a thousand years of glassmaking in the heart of Europe. 1st English ed.. vyd. Zlín: Tigris, 2003. 294 s. Dostupné online. ISBN 80-86062-11-2. S. 242. (anglicky) (omezený přístup)
- ↑ LANGHAMER, Antonín. Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 2002. 125 s. ISBN 80-239-0030-7. S. 10.
- ↑ LANGHAMER, Antonín. Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. S. 10.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. 1. vyd.. vyd. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8. S. 16.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 22.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 31.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 40.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 41.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 45.
- ↑ LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 49.
- ↑ a b Sklářská škola v Kamenickém Šenově má společný projekt s Němci, Sklář a keramik 5-6, 2018, s. 117
- ↑ TRDLA, Martin; ŠEBELKA, Jan. Liberecký kraj odvolal ředitele sklářské školy. Zbavil se tím rebela. liberec.idnes.cz. 16. listopadu 2010. Dostupné online.
- ↑ ŠEBELKA, Jan. Odvolaný ředitel sklářské školy v Šenově se vrací, vyhrál soud s krajem. liberec.idnes.cz. 11. srpna 2011. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- 1. mezinárodní sympozium rytého skla = 1st international symposium of engraved glass: Kamenický Šenov 23.-29. září 1996: [sborník přednášek]. 1,1996,sbor. [Kamenický Šenov: Sklářské muzeum. Kamenický Šenov, 1996]. 63 s. ISBN 80-238-1736-1.
- Helena Braunová a Pavel Werner: Ein Stamm, Zwei Äste = Jeden kmen, dvě větve: Glasfachschule Steinschönau - Glasfachschule Rheinbach. Rheinbach: Glasmuseumn Rheinbach, 1998. 11 s., obr. příl.
- Vladimír Klein et al. 130 let Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově 1856-1986: [jubilejní publikace]. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 1986. [48] s.
- Antonín Langhamer a Milan Hlaveš: Glass and light: 150 years of the Secondary School of Glassmaking in Kamenický Šenov: 1856-2006. 1st ed. In Prague: Museum of Decorative Arts, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-059-6.
- Antonín Langhamer: Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 2002. 125 s. ISBN 80-239-0030-7.
- Antonín Langhamer a Vratislav Šotola: Sto deset let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-1966. Kamenický Šenov: Střední průmyslová škola sklářská, 1966. [6] s., [38] s. obr. příl.
- Antonín Langhamer a Milan Hlaveš: Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. Vyd. 1. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8.
- René Roubíček: 90 let nejstarší odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově. Kamenický Šenov: Sklářská škola v Kamenickém Šenově, [1946]. [13] s.
- Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská: Kamenický Šenov 1856-1981. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 1981. [24] s.