Skorec bělohlavý
 Skorec bělohlavý | |
|---|---|
.jpg) Skorec bělohlavý | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | skorcovití (Cinclidae) |
| Rod | skorec (Cinclus) |
| Binomické jméno | |
| Cinclus leucocephalus Tschudi, 1844 | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Skorec bělohlavý (Cinclus leucocephalus) je malý polovodní (semiakvatický) pěvec, který se vyskytuje v Andách od severní Bolívie přes Peru, Ekvádor a Kolumbii až po Venezuelu.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]Druh formálně popsal švýcarský přírodovědec Johann Jakob von Tschudi v roce 1844 pod vědeckým jménem Cinclus leucocephalus.[2][3] Druhové jméno leucocephalus je kombinací řeckých slov leukos („bílý“) a -kephalos („-hlavý“).[4] Nejbližším příbuzným skorce bělohlavého je jiný jihoamerický skorec, a sice skorec rezavohrdlý (Cinclus schulzi).[5] Skorec bělohlavý se vyskytuje ve 3 poddruzích s následujícím rozšířením:[3]
- C. l. rivularis Bangs, 1899 – severní Kolumbie;
- C. l. leuconotus Sclater, PL, 1858 – západní Venezuela až Ekvádor;
- C. l. leucocephalus Tschudi, 1844 – Peru a Bolívie.
Popis
[editovat | editovat zdroj]_(14217115326).jpg)
Délka těla dosahuje 15 cm. Nominátní poddruh leucocephalus má korunku a šíji šedobílou s černými skvrnami a pruhy. Hřbet, kostřec a svrchní strana křídel jsou tmavě hnědočerné, stejně jako postranní části hrudi, břicho a boky. Brada, hrdlo a horní strana hrudi jsou bílé. Spodní strana křídel je šedočerná s občasnou bílou. Duhovky jsou hnědé, zobák černý, nohy šedé. Subsp. leuconotus má na hřbetě velký bílý flek a bílé je i břicho.[6]
Rozšíření a populace
[editovat | editovat zdroj]Skorec bělohlavý se vyskytuje v úzkém pásu And od severní Bolívie přes Peru, Ekvádor a Kolumbii po severozápadní Venezuelu. Celková populace druh není známá. Druh je popisován jako poměrně běžný, avšak kapsovitě rozšířený. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí skorce bělohlavého jako málo dotčený taxon.[7] Stanoviště druhu tvoří větší, rychle plynoucí horské potoky[8] nadmořských výšek mezi 700–3 900 m n. m.[7]
Biologie
[editovat | editovat zdroj]Živí se vodními a patrně i suchozemskými bezobratlým živočichy žijícími v blízkosti potoků. Patrně se běžně nepotápí jako někteří jiní skorci (např. skorec šedý či skorec vodní) a potravu sbírá spíše v mělké vodě při okrajích potoků nebo na potočních březích. Vydává ostré zít-zít, dovede vydávat i zpěvné trylky.[6]
Vzhledem k tomu, že skorci bělohlaví obývají vysoké nadmořské výšky, předpokládá se u nich vývin řady fyziologických adaptací, které jim umožňují přežít v extrémně chladném prostřední s nízkým obsahem kyslíku. Terénní výzkum z let 2012–2013 předpokládal, že hladina hemoglobinu v krvi skorců bělohlavých bude růst s nadmořskou výškou, stejně jako velikost těl skorců, což by bylo v souladu s Bergmannovým pravidlem. Ani jedna z těchto teorií se však nepotvrdila.[9]
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]Hnízdí v těsné blízkosti potoků. Podle terénního výzkumu z Ekvádoru se hnízda nacházela na vertikálně ložených mokrých kamenitých stěnách. Hnízda sférického typu byla postavena z mechu a kořínků. V těchto kulovitých stavbách se pak nacházelo menší šálkovité hnízdo vystlané listy, mj. z bambusových listů rodu Chusquea. Rozměry hnízd se pohybovaly kolem 22 cm na výšku, 24 cm na šířku a kolem 20 cm do hloubky. Vletový otvor měl průměr kolem 5–6 cm.[8] Tvar hnízda spolu s jeho silnými stěnami je patrně adaptací na extrémně vlhké podmínky areálu rozšíření skorců bělohlavých.[10] Samice klade většinou 2 bílá vejce o rozměrech 27×18 mm.[8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ TSCHUDI, Johann Jakob von. Avium conspectus quae in Republica Peruana reperiuntur et pleraeque obser vatae vel collectae sunt in itinere. Archiv für Naturgeschichte. Roč. 10, s. 262–317 [279]. Dostupné online. (latinsky)
- ↑ a b Dippers, leafbirds, flowerpeckers, sunbirds [online]. IOC World Bird List v12.1 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 223.
- ↑ VOELKER, Gary. Molecular phylogenetics and the historical biogeography of dippers (Cinclus): Molecular phylogenetics of dippers. Ibis. 2002-09-13, roč. 144, čís. 4, s. 577–584. Dostupné online [cit. 2022-12-01]. DOI 10.1046/j.1474-919X.2002.00084.x. (anglicky)
- ↑ a b BREWER, David. Wrens, dippers and thrashers. London: Christopher Helm, 2001. ISBN 187340395X. S. 205–206. (anglicky)
- ↑ a b Cinclus leucocephalus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22708166A94152275, 2016 [cit. 2022-11-30]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22708166A94152275.en. (anglicky)
- ↑ a b c GREENEY, Harold. Observations on the nesting of White-capped Dipper (Cinclus leucocephalus) in Ecuador. S. 49–53. Boletín SAO [online]. 2008. Roč. 18, čís. 2, s. 49–53. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WILNER, Daniela; ALZA, Luis; MCCRACKEN, Kevin G. High Altitude Adaptation in White-Capped Dippers (Cinclus leucocephalus). rgdoi.net. 2015. Dostupné online [cit. 2022-12-01]. DOI 10.13140/RG.2.1.4712.2966. (anglicky)
- ↑ GUEVARA-TORRES, Diego R.; LONDOÑO, Gustavo A. Comportamiento de incubación del mirlo acuático (Cinclus leucocephalus) con notas del nido, huevos y polluelos [online]. Asociación Colombiana de Ornitología, 2017 [cit. 2022-12-01]. Dostupné online. (španělsky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BREWER, David. Wrens, dippers and thrashers. London: Christopher Helm, 2001. ISBN 187340395X. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu skorec bělohlavý na Wikimedia Commons 
Taxon Cinclus leucocephalus ve Wikidruzích
