Serafima Zacharovna Sitniková
| Serafima Zacharovna Sitniková | |
|---|---|
| Narození | 1912 Kropyvnyckyj,  Ruské impérium |
| Úmrtí | Neznámé (pravděpodobně rok 1944) |
| Národnost | Ruská |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost |  major DRRA  major ROA |
| Doba služby | .svg){kind=small} 1932-1943 1944 |
| Sloužila |  Sovětský svaz Německá říše |
| Složka |  Sovětské letectvo Propagandistické oddělení ROA |
| Velela | Velitelka spojařů 205 stíhací divize sovětského letectva |
| Války | Zimní válka, Druhá světová válka |
| Bitvy | Východní fronta (druhá světová válka) |
| Vyznamenání |  Řád rudého praporu  Řád vlastenecké války |
Serafima Zacharovna Sitniková (rusky Серафима Захаровна Ситник), (narozena 1912 v Jelizavetgradu, Ruské impérium - zemřela neznámo kdy a kde), je sovětská letkyně po zajetí pracující v proněmecké propagandě.
Mládí
[editovat | editovat zdroj]Narodila se v roce 1912 v městě Jelizavetgradu, nynější Kropyvnyckyj. V roce 1932 ve dvaceti letech nastoupila do služby v Dělnicko-rolnické Rudé armádě. Od roku 1938 byla členkou VKS(b). Svůj bojový křest prodělala ve válce s Finskem v letech 1939 - 1940.
Druhá světová válka
[editovat | editovat zdroj]Velké vlastenecké války se účastnila hned od jejího počátku. V prosinci 1941 byla povýšena na kapitána a velela praporu 49. spojovacího pluku 21. letecké armády. Na konci roku 1941 byla vyznamenána Řádem rudého praporu[1].
V roce 1942 se provdala za velitele 205. divize stíhacího letectva Jurie Alexandroviče Němceviče[pozn. 1] a sloužila v jeho divizi. 13. srpna 1942 ztratila bratra Josifa Zacharoviče Sitnika, který padl v bitvě u Stalingradu.
V březnu 1943 byla povýšena do hodnosti majora a zastávala funkci velitele spojařů[pozn. 2]. Byla vyznamenána Řádem vlastenecké války II. stupně.
29. října 1943 bylo její letadlo Polikarpov Po-2 při kurýrním letu s tajnými dokumenty[1] sestřeleno nad vesnicí Nikolajevka v Petrovském rajónu. Podle jiných verzí přistála s poškozeným letadlem na letišti, o kterém netušila, že je již pod německou kontrolou[1][2]. Rozkazem číslo 02328 ze dne 24. prosince 1943 byla prohlášena za nezvěstnou a vyřazena ze seznamů Rudé armády. Ve skutečnosti však byla zajata německými bezpečnostními složkami.
Němci ji identifikovali, a protože měli značný zájem na její spolupráci, byla umístěna do zajateckého tábora Morifeld, kde byli umisťováni lidé zajímaví z hlediska německé propagandy nebo jiných zájmů. Tímto táborem prošli také další letci jako Byčkov, Antilevskij, kteří potom bojovali v ROA pod vedením Malceva, který se také podílel na změně jejího přesvědčení[1]. Na okupovaném území na počátku války v roce 1941 zanechala svou matku a syna[1][pozn. 3], o kterém jí v době její služby v Rudé armádě sovětská rozvědka tvdila, že jej Němci mučili a zavraždili. Což byl také důvod odmítání spolupráce[2]. Aby ji získali na svou stranu, neváhali Němci nalézt její matku a syna Valerije a vyvrátit tak toto tvrzení jako pomluvu. Když je viděla živé a zdravé, otřáslo to její důvěrou v sovětský systém, a proto poté již souhlasila s aktivním zapojením do protisovětského boje.
Její zranění jí však nedovolilo létat, proto byla zařazena do propagačního oddělení ROA generála Vlasova. Stala se výraznou postavou a byla autorkou propagandistické kampaně s názvem "Ruským ženám a dívkám", která byla zaměřena na ruské ženy[pozn. 4]. Pronášela také projevy v rozhlase a vyzývala sovětské občany k přechodu na německou stranu. Její fotografie s výzvami byly otištěny v rusky psaném tisku vydávaném na okupovaných územích SSSR. Zároveň bylo také její jméno využíváno v letákových kampaních zaměřených na sovětské vojáky na frontě. Její manžel napsal dopis Stalinovi, ve kterém požadoval, aby ji vyměnili za zajatého německého generála. Dopis zůstal bez odpovědi[2].
Spekulace o její smrti
[editovat | editovat zdroj]Neexistují žádné spolehlivé informace o jejím dalším osudu. Existují tři spekulace o tom, co se s ní stalo:
- Němci ji podezírali, že chce uprchnout zpět do SSSR. Provedli proto provokaci, která jejich podezření potvrdila. Za to ji v tichosti v roce 1944 odstranili i s celou rodinou, kterou měli v rukách.
- Nejednalo se o provokaci se strany Němců, ale o zpravodajskou hru sovětské rozvědky, která ji vylákala k návratu do SSSR, kde byla následně zlikvidována i s rodinou, kterou přivedla[pozn. 5].
- Z obav z trestu po válce se rozhodla nevrátit do SSSR a ukryla se v západní Evropě. Tato spekulace se však jeví jako nejméně pravděpodobná.
Ať už byl její osud jakýkoliv, od roku 1944 není o ní nic dalšího známo.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Její pozdější aktivní účast v německé propagandě způsobila jeho odvolání z funkce a přeložení na Dálný východ. Zde se zúčastnil bojů s Japonci, v roce 1947 v hodnosti generálmajor odešel do výslužby a zemřel v Moskvě v roce 1956.
- ↑ Funkce zajišťují technické spojení mezi velením a vojskem nebo mezi jednotlivými velitelstvími.
- ↑ Z pohledu dnešních reálií se zanechání dítěte samotného, byť pod dozorem babičky, může jevit přinejmenším jako macešské. Ale v té době v SSSR bylo běžné společenské přesvědčení, že dítě vychovává kolektiv prostřednictvím státu a model jen rodinné výchovy je zastaralý. V případě války to bylo společensky zcela akceptovatelné a vnímáno jako správné.
- ↑ Pro pochopení kontextu této propagany je nutné vědět, že v SSSR byli prakticky všichni bojeschopní muži odveleni na frontu a ženy v zázemí vyráběly v továrnách zbraně, tedy nastoupily na místo mužů.
- ↑ Toto podezření posilují ruské prameny, které uvádí, že sovětské orgány po ní nepátraly. Údajně z důvodů nezajímavosti její protisovětské činnosti.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ситник, Серафима Захаровна na ruské Wikipedii.
- ↑ a b c d e ZÁHADY HISTORIE (PŘEZDÍVKA). Jak byl život Serafimy Sitnikové rozdělen na před a po - od nositelky Řádu rudého praporu až po službu ve Vlasovově armádě [online]. Blogerská platforma dzen.ru, 2022-07-27 [cit. 2024-05-12]. Dostupné online.
- ↑ a b c СИДОРЧИК, Андрей. Záhada Simy Sitnikové. Jak nositelka sovětských vyznamenání a manželka velitele divize přešla na stranu Němců. AiF [online]. 2020-09-10 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Fotografie se synem a matkou v dobovém tisku vydávaného Němci v ruštině na okupovaných územích.
