Sauropodomorpha
Sauropodomorfové Stratigrafický výskyt: Svrchní trias - svrchní křída před 231,4 až 66 miliony lety | |
---|---|
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Třída | plazi (Sauropsida) |
Nadřád | dinosauři (Dinosauria) |
Řád | plazopánví (Saurischia) |
Podřád | Sauropodomorpha von Huene, 1932 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Sauropodomorpha („sauropodomorfové“) byla poměrně rozsáhlá skupina dlouhokrkých býložravých dinosaurů, kteří postupně přešli na kvadrupední (čtyřnohý) způsob chůze a stali se z nich největší suchozemští živočichové všech dob.[1][2] První relativně velké formy sauropodomorfů se začaly objevovat již v průběhu pozdního triasu.[3]
Charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Největší sauropodomorfové se s hmotností až kolem 100 tun[4] a délkou i přes 40 metrů (sauropodní dinosauři) stali největšími známými suchozemskými tvory všech dob[5]. Například druh Supersaurus vivianae mohl být podle novějších zjištění dlouhý asi 39 až 42 metrů, což by z něho patrně činilo nejdelšího dosud známého obratlovce vůbec.[6] Obří rody jako Argentinosaurus nebo Patagotitan tak představují s předstihem největší známé sauropodomorfy, sauropody, plazopánvé dinosaury, dinosaury i suchozemské obratlovce v dějinách života na naší planetě.[7]
Evoluce
[editovat | editovat zdroj]Výzkumy naznačují, že šíření sauropodomorfů do nových geografických oblastí a nakonec i jejich globální rozšíření v průběhu rané jury souviselo jak s vymizením konkurence v podobě býložravých plazů na konci období triasu (při hromadném vymírání na přelomu triasu a jury před 201 miliony let) a zejména pak se změnou klimatu ve stejném období (od suchého k vlhčímu a místy i teplejšímu).[8] Již na přelomu triasu a jury byli sauropodomorfové značně diverzifikovanou a geograficky rozšířenou skupinou, jak ukazují také fosilní otisky jejich stop.[9]
Jak ukázaly objevy z Jihoafrické republiky (geologické souvrství (svrchní) Elliot), ještě v období rané jury se vyskytovaly i velmi malé formy sauropodomorfů s tělesnou hmotností pod 100 kg (konkrétně kolem 75 kg).[10]
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Taxon Sauropodomorpha byl vytvořen německým paleontologem von Huenem v roce 1932. Zahrnuje menší primitivní formy (Panphagia, Saturnalia) i pozdější gigantické rody jako byl Argentinosaurus nebo Puertasaurus. Tento taxon byl dlouho členěn mezi skupiny prosauropodů Prosauropoda (dnes již nepoužívaný taxon) a sauropodů Sauropoda. Mezi nejznámější rody patří evropský Plateosaurus.[11]
Ukazuje se také, že evoluce raných forem těchto dinosaurů byla velmi rychlá a jejich biodiverzita již v období rané jury mnohem větší, než se dříve předpokládalo.[12] To dokládají například také početné fosilní stopy a série stop, objevované na území Afriky i jinde.[13]
V období triasu byla tato skupina rozšířená zejména na území jihozápadní Gondwany, tedy současné Jižní Ameriky. Nalézáme zde malé archaické formy zhruba do hmotnosti 50 kilogramů, robustnější riojasauridy i první obří formy ze skupiny lessemsauridů.[14]
Druhová rozmanitost
[editovat | editovat zdroj]S počtem přibližně 373 vědecky platných (validních) druhů, popsaných k červenci roku 2020 jsou sauropodomorfové druhou nejpočetnější a druhově nejrozmanitější skupinou druhohorních dinosaurů (po teropodech, kteří mají ještě zhruba o sto platně popsaných druhů více).[15]
Paleobiologie
[editovat | editovat zdroj]Vědecká studie z roku 2018 ukazuje, že morfologii a celkový vzhled fosilií bazálních sauropodomorfů (a zřejmě i dalších dinosaurů) mohla značně ovlivnit také dlouhodobá komprese hornin, tedy sedimentárního nadloží.[16]
Po dlouhou dobu bylo předpokládáno, že obří sauropodi museli žít ve vodě, která nadnášela jejich ohromná těla. V 50. letech 20. století ale bylo prokázáno, že sauropodi se nemohli potápět hlouběji pod hladinu (pod úroveň horní části trupu), protože by je velmi rychle zahubilo působení hydrostatického tlaku.[17]
Histologický výzkum dokládá, že vývojově primitivní (bazální) sauropodomorfové procházeli fází rychlého růstu, jejich růst se ale v době pohlavní dospělosti nezastavil a v pomalejším tempu stále pokračoval až do smrti daného jedince. Častou kostní nemocí těchto i jiných dinosaurů byla pravděpodobně osteomyelitida.[18] Jejich charakteristicky dlouhý krk se vyvíjel po etapách a prodlužoval se postupně v průběhu milionů let vývoje.[19]
Podle dalšího výzkumu měli raní sauropodomorfové velmi dobrý čich, a to i ve srovnání s ostatními dinosaury.[20]
Rozšíření páteřního kanálu v křížové oblasti, zjištěné u některých sauropodů a stegosauridů přivedlo badatele na konci 19. a v první polovině 20. století k mylné domněnce, že tito dinosauři byli vybaveni druhým nervovým centrem právě v této oblasti těla. Sekundární "mozek" měl pomáhat s ovládáním ocasu a zadních končetin a posilovat zde funkci vzdáleného mozku v lebce. Ve skutečnosti však dinosauři žádný druhý mozek neměli, jedná se patrně jen o rozšíření páteřního kanálu pro umístění glykogenového tělesa - zásobárny polysacharidu glykogenu, známou například u dnešních ptáků.[21]
Sauropodi se nejspíš vůbec nevyskytovali ve vysokých zeměpisných polohách (za polárními kruhy), byli výrazně citliví na výkyvy podnebí a obecně se jich více vyskytovalo na jižní polokouli v teplých tropických oblastech.[22]
V některých případech se dochovaly také vzácné otisky kůže některých sauropodů (např. rod Haestasaurus).[23]
Výzkum založený na rozboru biomarkerů oxidačního stresu ve stehenních kostech dinosaurů a dalších obratlovců ukazuje, že teplokrevní (endotermní) byli patrně všichni plazopánví dinosauři (včetně sauropodomorfů), zatímco mezi ptakopánvými nalezneme převážně potenciálně "studenokrevné" druhy nebo zástupce s jinými fyziologickými adaptacemi.[24]
Výkonná termofyziologie a "teplokrevnost" (funkční endotermie) se u dinosaurů patrně objevila v období rané jury (asi před 201 až 175 miliony let) a souvisela zejména s teplotou klimatu. U teropodů a ptakopánvých dinosaurů, kteří se rozšířili i do klimaticky méně příznivých prostředí s výrazně nižšími teplotami bylo vyvinutí endotermie nezbytnou anatomickou adaptací. U sauropodomorfů naopak pozorujeme dlouhodobou závislost na vyšších teplotách prostředí.[25]
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Taxonomie Sauropodomorpha podle Bentona, 2004.
- Podřád Sauropodomorpha
- Bagualosaurus
- Buriolestes
- Eoraptor
- Pampadromaeus
- Panphagia
- Chromogisaurus
- Saturnalia
- Thecodontosaurus
- Čeleď Plateosauridae
- Riojasaurus
- Čeleď Massospondylidae
- Infrařád Sauropoda
- Čeleď Vulcanodontidae
- Čeleď Omeisauridae
- Oddělení Neosauropoda
- Čeleď Cetiosauridae
- Čeleď Diplodocidae
- Pododdělení Macronaria
- Čeleď Camarasauridae
- Infraoddělení Titanosauriformes
- Čeleď Brachiosauridae
- Kohorta Somphospondyli
- Čeleď Euhelopodidae
- Čeleď Titanosauridae
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Článek o hmotnostním limitu největších sauropodů na webu iDnes (česky)
- ↑ P. Martin Sander (2023). Sauropods. Current Biology. 33 (2): R52-R58. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.12.024
- ↑ Rodrigo T. Müller & Maurício S. Garcia (2022). A sauropodomorph (Dinosauria, Saurischia) specimen from the Upper Triassic of southern Brazil and the early increase in size in Sauropodomorpha. Journal of Vertebrate Paleontology: e2002879. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2021.2002879
- ↑ González Riga, Bernardo J.; Lamanna, Matthew C.; Ortiz David, Leonardo D.; Calvo, Jorge O.; Coria, Juan P. (2016). "A gigantic new dinosaur from Argentina and the evolution of the sauropod hind foot". Scientific Reports. 6: 19165. doi: 10.1038/srep19165
- ↑ D’Emic, M. D. (2023). The evolution of maximum terrestrial body mass in sauropod dinosaurs. Current Biology. 33: 9R349–R350. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2023.02.067
- ↑ SOCHA, Vladimír. Supersaurus vrací úder. OSEL.cz [online]. 18. listopadu 2021. Dostupné online. (česky)
- ↑ SOCHA, Vladimír. Argentinosaurus byl těžší než Boeing 737. OSEL.cz [online]. 10. listopadu 2020. Dostupné online. (česky)
- ↑ Emma M. Dunne, Alexander Farnsworth, Roger B.J. Benson, Pedro L. Godoy, Sarah E. Greene, Paul J. Valdes, Daniel J. Lunt & Richard J. Butler (2022). Climatic controls on the ecological ascendancy of dinosaurs. Current Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.11.064
- ↑ Martin G. Lockley, Jens N. Lallensack, Lara Sciscio & Emese M. Bordy (2023). The early Mesozoic saurischian trackways Evazoum and Otozoum: implications for 'prosauropod' (basal sauropodomorph) gaits. Historical Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2022.2163170
- ↑ Kimberley E. J. Chapelle, Jennifer Botha and Jonah N. Choiniere (2023). Osteohistology reveals the smallest adult Jurassic sauropodomorph. Royal Society Open Science. 10 (6): 221565. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.221565
- ↑ Rémi Lefebvre, Ronan Allain, Alexandra Houssaye & Raphaël Cornette (2020). Disentangling biological variability and taphonomy: shape analysis of the limb long bones of the sauropodomorph dinosaur Plateosaurus. PeerJ, 8: e9359. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.9359
- ↑ Rodrigo T. Müller & Maurício S. Garcia (2019). Rise of an empire: analysing the high diversity of the earliest sauropodomorph dinosaurs through distinct hypotheses. Historical Biology. doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2019.1587754
- ↑ Riyaad Mukaddam, Emese M. Bordy, Martin G. Lockley & Kimberley E. J. Chapelle (2020). Reviving Kalosauropus, an Early Jurassic sauropodomorph track from southern Africa (Lesotho). Historical Biology. doi: 10.1080/08912963.2020.1834542
- ↑ Diego Pol, Alejandro Otero, Cecilia A. Apaldetti & Ricardo J. Martínez (2021). Triassic sauropodomorph dinosaurs from South America: The origin and diversification of dinosaur dominated herbivorous faunas. Journal of South American Earth Sciences. 103145. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2020.103145
- ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauří statistika roku 2020. OSEL.cz [online]. 8. července 2020. Dostupné online.
- ↑ Rodrigo Temp Müller; et al. (2018). Under pressure: Effect of sedimentary compression on the iliac morphology of early sauropodomorphs. Journal of South American Earth Sciences. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2018.09.005
- ↑ https://www.idnes.cz/technet/veda/dinosaurus-potapeni-brontosaurus-potapeni.A191122_123441_veda_mla
- ↑ Carla de Cerff, Emil Krupandan & Anusuya Chinsamy (2020). Palaeobiological implications of the osteohistology of a basal sauropodomorph dinosaur from South Africa. Historical Biology. doi: https://doi.org/10.1080/08912963.2020.1833000
- ↑ Lísie V. S. Damke,Fabiula P. Bem,Mariana Doering,Tamara R. Piovesan & Rodrigo T. Müller (2022). The elongated neck of sauropodomorph dinosaurs evolved gradually. The Anatomical Record (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1002/ar.25107
- ↑ Rodrigo Temp Müller (2021). Olfactory acuity in early sauropodomorph dinosaurs. Historical Biology (advance online publication). doi: 10.1080/08912963.2021.1914600
- ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauři neměli dva mozky. OSEL.cz [online]. 13. května 2021. Dostupné online. (česky)
- ↑ Alfio Alessandro Chiarenza, Philip D. Mannion, Alex Farnsworth, Matthew T. Carrano & Sara Varela (2021). Climatic constraints on the biogeographic history of Mesozoic dinosaurs. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.11.061
- ↑ https://www.idnes.cz/technet/veda/dinosaurus-druhohory-fosilie-haest-haestasaurus-sauropod-kuze.A220512_131054_veda_vse
- ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauři byli teplokrevní jako ptáci. OSEL.cz [online]. 16. června 2022. Dostupné online. (česky)
- ↑ Chiarenza, A. A.; et al. (2023). Early Jurassic origin of avian endothermy and thermophysiological diversity in Dinosauria. bioRxiv. 2023.12.21.572807 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2023.12.21.572807
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Benton, M. J. (2004). Vertebrate Palaeontology, Third Edition. Blackwell Publishing, 472 pp.
- Weishampel, D. B., Dodson, P., Osmólska, H. (eds.) (2004). The Dinosauria, Second Edition. University of California Press., 861 pp.
- Wilson, J. A. (2002). Sauropod dinosaur phylogeny: critique and cladistic analysis, Zoological Journal of the Linnean Society 136: 217–276.
- Max Cardoso Langer , Blair Wayne McPhee, Júlio César de Almeida Marsola, Lúcio Roberto-da-Silva & Sérgio Furtado Cabreira (2019). Anatomy of the dinosaur Pampadromaeus barberenai (Saurischia--Sauropodomorpha) from the Late Triassic Santa Maria Formation of southern Brazil. PLoS ONE 14(2): e0212543. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0212543
- Daniel D. Cashmore, Philip D. Mannion, Paul Upchurch & Richard J. Butler (2020). Ten more years of discovery: revisiting the quality of the sauropodomorph dinosaur fossil record. Palaeontology. doi: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/pala.12496
- Fabbri, M.; et al. (2021). A shift in ontogenetic timing produced the unique sauropod skull. Evolution. doi: https://doi.org/10.1111/evo.14190
- Cecilia Apaldetti, Diego Pol, Martín D. Ezcurra & Ricardo N. Martínez (2021). Sauropodomorph evolution across the Triassic–Jurassic boundary: body size, locomotion, and their influence on morphological disparity. Scientific Reports. 11: 22534. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-021-01120-w
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Sauropodomorpha na Wikimedia Commons
- SOCHA, Vladimír. První z gigantů. OSEL.cz [online]. 16. července 2018. Dostupné online. (česky)