Sýkora lužní
 Sýkora lužní | |
|---|---|
 Sýkora lužní | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | sýkorovití (Paridae) |
| Rod | sýkora (Poecile) |
| Binomické jméno | |
| Poecile montanus Conrad von Baldenstein, 1827 | |
 Rozšíření druhu sýkora lužní
celoroční výskyt
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sýkora lužní (Poecile montanus, dříve Parus montanus) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých.
Taxonomie
[editovat | editovat zdroj]Rozlišuje se celkem 15 poddruhů. 9 z nich obývá asijskou a následujících 6 evropskou část areálu:[2]
- sýkora lužní severoevropská (Poecile montanus borealis) – severní Evropa, na východ po západní Sibiř
- s. l. středoevropská (P. m. salicaria) – střední Evropa
- s. l. západoevropská (P. m. rhenana) – území západně od Rýna
- s. l. anglická (P. m. kleinschmidti) – Velká Británie
- s. l. alpská (P. m. montanus) – Alpy a Balkán
- s. l. uralská (P. m. uralensis) – jihovýchod evropské části Ruska
Popis
[editovat | editovat zdroj]- Délka těla: 11,5 cm
- Rozpětí křídel: 17–20 cm
- Hmotnost: 11 g
Menší sýkora, s poměrně velkou hlavou a silnou šíjí. Opeření je převážně šedohnědé a špinavě bílé, s černou čepičkou a skvrnou pod zobákem. Pohlaví a věkové skupiny jsou stejné.[2][3]
Je velice podobná sýkoře babce, od které se dá spolehlivě poznat podle hlasu. Z dalších rozlišovacích znaků bývají nejčastěji uváděny: nelesklá, matně černá čepička, sahají přes týl až na horní hřbet (u sýkory babky lesklá, končící na týlu), větší, dole rozpitě (nikoliv ostře) zakončená černá skvrna na bradě a hrdle, bělavé, s krkem nekontrastující líce (u s. babky bílé s kontrastem mezi lícemi a krkem), široké světle krémové okraje praporů loketních (terciárních) letek kontrastující s tmavým pláštíkem (u s. babky okraje jen nepatrně světlejší, bez kontrastu) a více stupňovitý ocas (u s. lužní je pár krajních ocasních per o více než 4 mm kratší než špička složeného ocasu, u s. babky o méně než 5 mm). Řada z těchto znaků se však u obou druhů překrývá a některé z nich se dají zjistit pouze u ptáků v ruce. S dalším rozlišovacím znakem přišli v roce 2008 britští ornitologové, kteří zjistili, že oba druhy lze odlišit podle zbarvení okraje horní čelisti zobáku. Ten je u sýkory babky ostrý, přesahuje přes okraj dolní čelisti a při kořeni zobáku vytváří výraznou bílou skvrnu. U sýkory lužní takový okraj chybí a zobák je tak jednolitě černý. Spolehlivost tohoto znaku je značně vysoká; z několika desítek odchycených i vypreparovaných exemplářů obou druhů bylo s jeho pomocí správně určeno 98 % ptáků. Následně byla platnost znaku ověřena také v ČR, kde se tímto způsobem podařilo z celkem 58 jedinců obou druhů chycených na Třeboňsku, v Praze a na Rychnovsku určit všechny.[4][5]
Hlas
[editovat | editovat zdroj]Při vábení nosové dlouze protažené „dé-dé-dé“ nebo „ci-ci-dé-dé“, při zpěvu řady jasných čistých tónů „cjy-cjy-cjy“ nebo „cí-cí-cí“ (
poslech).
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Sýkora lužní má palearktický typ rozšíření. Obývá celou Evropu s výjimkou Španělska a rozsáhlé území Asie východně až po Kamčatku. Je stálá, pouze ptáci ze severních oblastí jsou tažní.[2][6]
Výskyt v Česku
[editovat | editovat zdroj]V ČR hnízdí pravidelně na většině území, její rozšíření je však mozaikovité, s mezerami spíše v nížinách podél velkých vodních toků. Od 60. let 20. století se začala šířit a osídlovat i oblasti, kde nikdy předtím nehnízdila. Její stavy jsou v posledních letech stabilní; v letech 1985–89 i 2001–03 byla celková početnost odhadnuta na 40 000–80 000 párů.[2]
Prostředí
[editovat | editovat zdroj]Hnízdí v bažinatých lužních lesích či pobřežních porostech s břízami, olšemi, topoly a vrbami, také ve vlhčích smíšených a jehličnatých lesích. Mimo hnízdní období se vyskytuje i v blízkosti lidských sídel.
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]
Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, páry spolu setrvávají po více let a obvykle využívají i stejná teritoria. Hnízdo staví oba ptáci v dutině stromu, kterou zpravidla sami vytesávají ve ztrouchnivělém dřevě, zřídka může hnízdit i v budce nebo hnízdě veverky či střízlíka. Vytesání nového hnízda trvá průměrně 12,5 dne a probíhá nejčastěji v kmenech nebo silnějších větvích bříz a vrb. Stavebním materiálem jsou rostlinná vlákna, kůra, suchá tráva, srst a peří (mech v hnízdě obvykle chybí, čímž se liší od sýkory babky). Hnízdí zpravidla jednou ročně s případnou náhradní snůškou, ve střední Evropě připadá začátek hnízdění na duben. Snůška čítá 5–9 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 16,1 × 12,3 mm. Délka sezení je 17–19 dní, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 17–18 dnech. Samostatná jsou 15–20 dní po vyvedení a poprvé hnízdí ve 2. kalendářním roce. Nejvyšší známý věk je 11 let a 4 měsíce.[2]
Potrava
[editovat | editovat zdroj]Na jaře a v létě se živí hlavně hmyzem a pavouky, na podzim a v zimě bobulemi a semeny. Potravu hledá převážně na stromech a keřích, v zimě často ve smíšených hejnech s jinými druhy sýkor, brhlíky a šoupálky. Na zimu si vytváří zásoby potravy, které ukrývá mezi lišejníky, za kůrou apod. Ročně takto uschová až 15 kg semen, hmyzu a pavouků.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ a b c d e f HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.
- ↑ SVENSSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.
- ↑ CEPÁK, J. Babka nebo lužka? Problém vyřešen!. Kroužkovatel. 2011, roč. 11. Dostupné online.
- ↑ BROUGHTON, R. K.; HINSLEY, S. A.; BELLAMY, P. E. Separation of Marsh Tit Poecile palustris from Willow Tit Poecile montana using a bill criterion. Ringing & Migration. 2008, roč. 24. Dostupné online.
- ↑ CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Další druhy sýkor vyskytující se na území ČR:
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu sýkora lužní na Wikimedia Commons
