Přeskočit na obsah

Rodinné domy Eliášova 1–17

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rodinné domy
Jižní blok pěti řadových rodinných domů Eliášova č. 9–17 v roce 2011
Jižní blok pěti řadových rodinných domů Eliášova č. 9–17 v roce 2011
Účel stavby

řadový rodinný dům

Základní informace
Slohmoderní architektura, funkcionalismus
ArchitektAlois Kuba
Výstavba1927–1928
Technické parametry
Počet podlaží4
Poloha
AdresaSirotkova 1041/79, Eliášova 1041/1, 1042/3, 1043/5, 1044/7, 1048/9, 700/11, 1021/13, 1037/15, 1036/17, Kameníčkova 1036/28, Brno-Žabovřesky, ČeskoČesko Česko
UliceEliášova
Souřadnice49°12′38,1″ s. š., 16°34′45,41″ v. d.
Eliášova 1–17
Eliášova 1–17
Další informace
Rejstříkové číslo památky48436/7-7752 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rodinné domy v Brně v Eliášově ulici číslo popisné 700, 1021, 1036–1037 a 1041–1044, resp. orientační 1–17, patří ke skupině funkcionalistických řadových rodinných domů v městské části Žabovřesky, které navrhl a projektoval Alois Kuba v druhé polovině 20. let 20. století pro rozrůstající se obytnou oblast Žabovřesk kolem Minské ulice. Autorství řadové vilové zástavby v těchto ulicích bylo dlouho neznámé. Průčelí domů bylo patrně v 80. letech zapsáno na seznam nemovitých kulturních památek, později však byla jejich památková ochrana zrušena.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Stavební vývoj čtvrti

[editovat | editovat zdroj]
Plán Brna z roku 1914a.jpg
Východní okraj Žabovřesk v roce 1914 s blokovou zástavbou podél Minské ulice (tehdy Palackého) kolem křížení s ulicí Mezníkovou (Šafaříkovou[1]), jež pokračovala dále k jihu jako spojnice se zárodkem Úřednické čtvrti. Ulici Svatopluka Čecha (později Sirotkovu) doplnila v meziválečné době další souběžná ulice Kameníčkova a obě při okraji Wilsonova lesa spojila příčná Langova (později Eliášova) ulice.

Původně samostatná ves Žabovřesky v průběhu 19. století díky dynamickému růstu pohltila osadu Vinohrádky s osou podél novodobé Horovy ulice a dál se rozšiřovala směrem k Brnu. Do roku 1918 vyplnila celou délku veversko-brněnské cesty na žabovřeském katastru patrová rodinná a dělnická zástavba a na hranici území s brněnskou Velkou Novou Ulicí (později čtvrť Veveří) vznikla i zástavba městského charakteru. V roce 1919 byly Žabovřesky úředně připojeny k Velkému Brnu, a tak se otevřela cesta k dalšímu rozvoji území. V letech 1922–1923 byly vybudovány Kounicovy koleje, k nimž dosáhla od Minské ulice bloková zástavba, a ve stejné době se rozprostřela i vilová Česká úřednická čtvrť vybíhající po severním a západním svahu Kraví hory od náměstí Míru k okraji Wilsonova lesa tak, že do roku 1939 organicky propojila Žabovřesky s Masarykovou čtvrtí.[2][3]

Spolu s politickými změnami po první světové válce a osamostatnění Československa mělo na vývoj stavitelství v Brně vliv více faktorů, mezi nimiž byla urbanizace a rychlý přírůstek obyvatelstva v příměstských částech, vlastenecké úsilí vymanit se z nadvlády monumentální rakouské stavební kultury a architektonické tradice nedaleké Vídně, ale také nedostatek financí i odborných pracovních sil a přemrštěné ceny stavebního materiálu v důsledku živelné výstavby. Začaly se proto uplatňovat čisté a jednoduché výrazové prostředky a namísto přehnaných honosných staveb se začaly využívat střídmé konstrukce a dispozice.[4]

Nová výstavba v nových ulicích

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1928 se na nově zbudovaném Zemském výstavišti uskutečnila u příležitosti desátého výročí založení republiky Výstava soudobé kultury a její součástí se stala experimentální kolonie Nový dům v Žabovřeskách prezentující moderní úsporné individuální bydlení pro střední vrstvu.[5] Už v letech předcházejících této bytové expozici však vzniklo několik pozoruhodných domů v souběžných ulicích Sirotkově a Kameníčkově a v příčné ulici Eliášově, stejně jako v ulici Marie Steyskalové pod svahem severního výběžku Wilsonova lesa.[6]

Ulice Sirotkova vznikla paralelně s Minskou ulicí (tehdy Palackého třídou[7]) už v roce 1907 a do druhé světové války nesla jméno Svatopluka Čecha.[8] V červnu 1930 ji doplnila další souběžná ulice Kameníčkova pojmenovaná po moravském historikovi Františku Kameníčkovi[9] a současně také příčná Eliášova, která se původně jmenovala Langova podle žabovřeského učitele a organizátora spolkového života Antonína Langa.[10] Langova ulice kopírovala horní hranu výběžku Wilsonova lesa, zatímco při jeho spodní hraně souběžně s ní vybíhala z Burianova náměstí k jihu už od roku 1919 pojmenovaná ulice Hálkova, později Marie Steyskalové.[11]

Autor a jeho domy

[editovat | editovat zdroj]

Alois a bratři Kubovi

[editovat | editovat zdroj]

Ze šesti synů početné rodiny Kubů v Nížkovicích nedaleko Slavkova, kteří se dožili dospělého věku, jeden převzal rodinné hospodářství a všichni ostatní se uplatnili ve stavitelství v Brně i na jiných místech jižní Moravy. Nejvýrazněji patrně tři, z nichž nejmladší Vilém (26. května 1905 – 20. května 1961[12][13]) absolvoval studium architektury, prostřední Florián (1903–1983[14]) stavěl mimo jiné školy a nájemní domy v Brně a nejstarší Alois (11. února 1901 – 17. května 1979[15][16]) spolupracoval zprvu se stavitelem Václavem Dvořákem (1900–1984[17][18]) a posléze v roce 1932 založil společnou firmu s bratrem Vilémem.[19] Projekční a stavitelská kancelář Václava Dvořáka a Aloise Kuby vyvinula koncem 20. let koncept „vertikálního bydlení“, který přejímal inovace řadových rodinných domů patrné v kolonii Nový dům,[20] a lokalitu kolem Wilsonova lesa a Kraví hory si obzvláště oblíbila. Svými řadovými domy později „obsadila“ také ulice Březinovu, Tůmovu, Zábranského a Hvězdárenskou (která tehdy byla ještě součástí Zábranského ulice[21]), Lužickou a Náhorní (tehdy Strmou[22]).[23][24] Stavby však realizovala i v mnoha dalších městských částech Brna.[20]

Tomu ovšem předcházelo studium Aloise Kuby u Jaroslava Syřiště na Odborné škole stavitelské v Brně, povinná školní praxe v Hodoníně, dva roky práce pro Rösslera a Kudlíka v České Třebové a roční vojenská povinnost. Poté zpět v Brně začínal jako asistent u stavitele Františka Hrdiny a po dvou letech nastoupil do ateliéru Bohuslava Fuchse. Ještě téhož roku (1928) se Kuba dohodl na spolupráci s Václavem Dvořákem, pro nějž nejprve pracoval jako zaměstnanec a poměrně brzy se stal i spolupodílníkem firmy.[19]

Domy v Eliášově ulici a okolí

[editovat | editovat zdroj]
„ Jeden z nejhodnotnějších stavebních souborů brněnského funkcionalismu, pozoruhodný expresivní architektonickou formou díky užití čtvrtkruhových prvků lodžií, oken a prosklené terasy. “

— Národní památkový ústav[25]

Originální řadové domy v Eliášově a okolních ulicích patří mezi rané práce Aloise Kuby z konce dvacátých let. Jedná se o první rozsáhlou stavební akci pozdějšího zakladatele úspěšné developerské, projekční a stavební firmy třicátých let a podle Petra Pelčáka „dokumentuje hledání nové architektonické formy, typické pro první dvě třetiny let dvacátých“.[6] Řadová vilová zástavba v těchto ulicích je kombinací „statické“ estetiky po vzoru Adolfa Loose, se svojí trojosou kompozicí, bočními hmotnými arkýři, vstupními nikami a svislými hustě dělenými okny, a expresivity německé frankfurtské školy, která se projevila například oblými schodišťovými věžemi či nárožními balkony.[6]

Do tohoto širšího funkcionalistického souboru budov zapadá dvojice bloků řadových domů v Eliášově ulici realizovaný v letech 1927–1928.[25] Domy jsou rozdělené do dvou bloků, přičemž jeden blok představují čtyři domy Sirotkova 1041/79 a Eliášova 1041/1, 1042/3, 1043/5, 1044/7, druhý blok pak pět domů Eliášova 1048/9, 700/11, 1021/13, 1037/15, 1036/17 a Kameníčkova 1036/28. Jedná se o soubor v podstatě řadových čtyřpodlažních rodinných domů ve dvou skupinách, jejichž výraznými prvky jsou složitá kompozice hmot terasovitého charakteru s prosklenou střešní terasou zaobleného tvaru ve střední části (v jednom bloku u dvou prostředních domů, ve druhém bloku u tří prostředních domů) a podobně obloukovitě formovanými přepážkami lodžií v patrech.[26]

Alois Kuba také navázal výstavbou dalších dvou bloků řadových domů ve vedlejším úseku Eliášovy ulice od Kameníčkovy dále na jih. Jednalo se o soubory Eliášova č. 21, 23, 25 a Eliášova č. 27, 29, 31.[27] Zástavbu Eliášovy ulice provedl stavitel František Hrdina.[6]

Památková ochrana

[editovat | editovat zdroj]

Domy v obou blocích, resp. jen jejich průčelí byla patrně v lednu 1989 prohlášena rozhodnutím Ministerstva kultury ČR za kulturní památku a evidována v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek pod rejstříkovým číslem 48453/7-7769.[25][28] Památkový ústav přitom objekt označil za „jeden z nejhodnotnějších stavebních souborů brněnského funkcionalismu, pozoruhodný expresivní architektonickou formou díky užití čtvrtkruhových prvků lodžií, oken a prosklené terasy“.[26]

V prosinci 2020 ministerstvo kultury na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušilo u více než 1 400 dosud chráněných staveb v Brně památkovou ochranu z důvodu „pozdního zápisu“ do seznamu a mezi takto postiženými se ocitl i tento soubor rodinných domů.[28][29] Na přelomu let 2022 a 2023 pak stanovilo alespoň plošnou památkovou ochranu vyhlášením městské památkové zóny Brno, která zahrnula oblast Žabovřesk a s ní také tyto domy.[25][30]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Mezníkova [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-26]. Dostupné online. 
  2. ↑ BAZGIER, Jakub. Vývoj výstavby rezidenčních nemovitostí v lokalitě Brno-Žabovřesky. Brno, 2012 [cit. 2025-02-24]. 157 s. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství. Vedoucí práce Pavel Klika. s. 16–22. Dále jen BAZGIER (2012). Dostupné online.
  3. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola Žabovřesky, s. 159–161. 
  4. ↑ BAZGIER (2012). S. 27–28, 30, 35.
  5. ↑ Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C185 Kolonie Nový dům, s. 169–170. 
  6. ↑ a b c d Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 37 Řadové domy, s. 134–135. 
  7. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Minská [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  8. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Sirotkova [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  9. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Zábranského [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  10. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Eliášova [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  11. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Marie Steyskalové [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  12. ↑ Vilém Kuba [online]. Brněnský architektonický manuál: Dům umění města Brna [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ HUBEROVÁ, Vladimíra (hub); MENŠÍKOVÁ, Miroslava (Menš); KUBOVÁ, Lucia (LucKub). akad. arch. Vilém Kuba [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  14. ↑ Florián Kuba [online]. Brněnský architektonický manuál: Dům umění města Brna [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  15. ↑ Alois Kuba stavitel [online]. Brněnský architektonický manuál: Dům umění města Brna [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  16. ↑ HUBEROVÁ, Vladimíra (hub); MENŠÍKOVÁ, Miroslava (Menš). Alois Kuba [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  17. ↑ Václav Dvořák stavitel [online]. Brněnský architektonický manuál: Dům umění města Brna [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  18. ↑ Lk; KALENDOVSKÁ, Jiřina (Kal). Václav Dvořák [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b ONDROVÁ, Olga. Vlastní vila moderního architekta. Rodinný dům Aloise Kuby. Brno, 2007 [cit. 2025-02-28]. 52 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Kroupa. s. 13–16. Dostupné online.
  20. ↑ a b Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C209–C215 Rodinné domy, s. 180. 
  21. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Hvězdárenská [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  22. ↑ FLODROVÁ, Milena (Fl). Náhorní [online]. Encyklopedie dějin města Brna, 2004 [cit. 2025-02-24]. Dostupné online. 
  23. ↑ Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 36 Domy na Hvězdárenské a okolí, s. 130–133. 
  24. ↑ BAZGIER (2012). S. 35.
  25. ↑ a b c d Průčelí souboru rodinných domů [online]. Památkový katalog: Národní památkový ústav [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  26. ↑ a b Evidenční list kulturní památky - původní: Brno, rodinný dům - soubor domů, z toho jen: průčelí [PDF online]. Národní památkový ústav [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  27. ↑ ONDROVÁ, Olga. Vlastní vila moderního architekta. Rodinný dům Aloise Kuby. Brno, 2007 [cit. 2025-02-28]. 52 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Kroupa. s. 45–48. Dostupné online.
  28. ↑ a b Průčelí souboru domů - kulturní památka [online]. Památkový katalog: Národní památkový ústav [cit. 2025-02-28]. Dostupné online. 
  29. ↑ HORÁKOVÁ, Veronika. Stovky památek v Brně přišly o ochranu, politici z ODS už žádají o demolici. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2021-03-05 [cit. 2025-02-25]. Dostupné online. 
  30. ↑ HALUZA, Oldřich. Brněnské památky se dočkaly ochrany, odpor dotčených radnic byl marný. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2022-12-22 [cit. 2025-02-25]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Brno – architektura / architecture 1918–1939. Příprava vydání Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta; redakce Renata Vrabelová. 1. vyd. Brno: Centrum architektury, 2011. 392 s. ISBN 978-80-260-0943-6. Kapitola 37 Řadové domy, s. 134–135. 
  • Rostislav Koryčánek. Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Příprava vydání Petra Hlaváčková; redakce Petra Hlaváčková, Šárka Svobodová, Lucie Valhansová. 2. vyd. Brno: Dům umění města Brna, 2017. 368 s. ISBN 978-80-7009-179-1. Kapitola C205 Rodinné domy, s. 178. 
  • Václav Dvořák, Vilém a Alois Kuba. Brněnští stavitelé 30. let. Příprava vydání Petr Pelčák, Ivan Wahla. 1. vyd. Brno: Obecní dům Brno, 2002. 129 s. ISBN 80-239-7278-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rodinné_domy_Eliášova_1–17&oldid=24710521“