Oxid rhenistý
(přesměrováno z Re2O7)
| Oxid rhenistý | |
|---|---|
-oxid.png) Krystalová struktura | |
| Obecné | |
| Systematický název | Oxid rhenistý |
| Anglický název | Rhenium(VII) oxide |
| Německý název | Rhenium(VII)-oxid |
| Sumární vzorec | Re2O7 |
| Vzhled | světle žlutý hygroskopický prášek |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 1314-68-7 |
| SMILES | O=(O=)(O=)ReORe(=O)(=O)=O |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 484,410 g/mol |
| Teplota tání | 301,5 °C |
| Teplota varu | 359 °C |
| Hustota | 6,103 g/cm3 |
| Rozpustnost ve vodě | rozpustný |
| Rozpustnost v polárních rozpouštědlech | kyseliny zásady methanol ethanol |
| Měrná magnetická susceptibilita | −0,415×10−6 cm3g−1 |
| Struktura | |
| Krystalová struktura | šesterečná a kosočtverečná |
| Termodynamické vlastnosti | |
| Standardní slučovací entalpie ΔHf° | −1 272 kJ/mol |
| Entalpie tání ΔHt | 130 J/g |
| Entalpie varu ΔHv | 144 J/g |
| Standardní molární entropie S° | 207,2 JK−1mol−1 |
| Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | −1 098 kJ/mol |
| Izobarické měrné teplo cp | 0,343 JK−1g−1 |
| Bezpečnost | |
 GHS05 Nebezpečí[1] | |
| R-věty | R8, R34 |
| S-věty | S26, S36/37/39, S45 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Oxid rhenistý (Re2O7) je jedním z oxidů rhenia. Oxidační číslo rhenia ve sloučenině je sedm. Je to anhydrid kyseliny rhenisté.
Struktura
[editovat | editovat zdroj]Krystalický oxid rhenistý je polymerní látka složená z oktaedricky a tetraedricky koordinovaných iontů rhenistých. Ohřevem dochází k rozpadu polymeru za vzniku molekulárního Re2O7, který je tvořen dvěma tetraedry ReO4 spojenými přes vrchol.[2]
Příprava a reakce
[editovat | editovat zdroj]Oxid rhenistý vzniká oxidací kovového rhenia nebo jeho oxidů a sulfidů vzduchem při teplotě nad 500 °C.[3]
Reaguje prudce s vodou za vzniku kyseliny rhenisté. Je prekurzorem pro přípravu methyltrioxorhenia (MTO), které se využívá jako katalyzátor.[4]
S oxidem uhelnatým reaguje za vzniku oxidu rheniového.[3]
- Re2O7 + CO → 2 ReO3 + CO2
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Rhenium(VII) oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WELLS, A.F. Structural Inorganic Chemistry. Oxford: Clarendon Press, 1984. Dostupné online. ISBN 0-19-855370-6.
- ↑ a b GREENWOOD, NORMAN NEILL. Chemie prvků. Sv. 1.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. Dostupné online. ISBN 80-85427-38-9, ISBN 978-80-85427-38-7. OCLC 320245801 S. 1293–1295.
- ↑ HERRMANN, Wolfgang A.; KÜHN, Fritz E. Organorhenium Oxides †. Accounts of Chemical Research. 1997-04, roč. 30, čís. 4, s. 169–180. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. ISSN 0001-4842. DOI 10.1021/ar9601398. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Oxid rhenistý na Wikimedia Commons
