Radiolarit
| Radiolarit | |
|---|---|
 | |
| Zařazení | sedimentární |
| Hlavní minerály | křemen, opál, chalcedon |
| Akcesorie | kalcit |
| Textura | masivní |
| Barva | pestrobarevná, červená, hnědá, zelená |
Radiolarit nebo radiolariový rohovec je usazená hornina tvořena z rekrystalizovaných mikroskopických schránek prvoků radiolaria. Většinou je indikátorem hlubokovodního oceánského prostředí. Složením je blízká opuce, spongilitům a silicitům (jaspilitům), případně nezpevněným křemelinám.
Vznik
[editovat | editovat zdroj]Radiolarity vznikají usazováním odolných mikroskopických schránek prvoků kmene radiolaria nejčastěji pod karbonátovou kompenzační hladinou. V této hloubce dochází k úplnému rozpouštění mikroskopických schránek tvořených CaCO3, takže usazovat se mohou pouze schránky tvořené z SiO2. Opálový materiál schránek postupně rekrystalizuje na stabilnější vláknitý chalcedon a křemen.[1] Někdy přechází do radiolariových vápenců.
Vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]Jsou to většinou zvrstvené horniny, často pestrobarevné.[2] Jsou poměrně tvrdé, rýpou do skla. Tenké pravidelné vrstvičky mohou dosahovat tloušťku kolem 5 - 15 cm (obvykle desky) a v případě, pokud vznikaly v hlubokovodním prostředí se často střídají s jílovitými břidlicemi, případně relikty ofiolitů.[3] Mají vysoký obsah SiO2, nešumí v HCl. Příměs CaCO3 může způsobit, že hornina může s HCl reagovat prudčeji a slabě šumět.
Radiolarity jsou často považovány za hlubokovodní oceánské sedimenty a jsou proto často používány jako důležitý palegoegrafický indikátor. V geologické minulosti ale některé radiolarity vznikaly i v mělkovodním prostředí.[3] Červenou až hnědou barvu hornině dodávají ionty Fe3+, zelenkavou Fe2+. Schránky radiolarií jsou zachovány v mikroskopické struktuře,[4] jsou jinak chudé na makrofosílie. Někdy se v nich vyskytují aptychy (víčka) amonitů.
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Nejstarší známé radiolarity jsou kambrického stáří, pochází z Kazachstánu.[5] Středněordovické radiolarity se vyskytují u Ballantrae ve Skotsku. Silurské/devonské radiolarity, nazývané lydity, se nachází v Franckém lese a v oblasti Vogtland v Německu. Velký význam mají novaculity z Arkansasu, Oklahomy a Texasu, které vznikly na konci devonu.
V oblasti Západních Karpat se radiolarity vyskytují v několika tektonických jednotkách.[6] Nejstarší z nich jsou radiolarity v meliatiku, kde však vystupují pouze v sekundární pozici v subdukční melanži.
Tzv. držkovské a čoltovské radiolarity jsou střednětriasového stáří a řazeny jsou do hačavského souvrství. Všechny ostatní radiolarity jsou mladší. V Centrálních Západních Karpatech jsou hlavně střednějurské. Známy jsou i ze šipruňské pánve tatrika a zliechovské pánve krížňanského příkrovu (fatrikum), kde jsou označovány jako ždiarske souvrství. Ve fatriku mají velmi často charakter radioláriových vápenců.[7] Vystupují také v manínské a kysucké jednotce bradlového pásma jako tzv. czajakowské resp. čajakovské radiolarity. Pro analogické souvrství se v alpské literatuře používá název ruhpoldinské radiolarity, v Polsku jsou pro stejné souvrství používány termíny sokolické a czajakowské radiolarity.[8] V nadloží tethydních radiolaritů často leží červené hlíznaté vápence.[9]
Na Slovensku je lze nalézt v Nízkých a Vysokých Tatrách, Malých Karpatech, Malé a Velké Fatře, pohořích Vtáčnik, Tribeč, Štiavnické vrchy, Povážském Inovci (hornobelická skupina), Spišská Magura, Starohorské vrchy, Strážovské vrchy.
Vyskytují se i v jiných oblastech alpsko-himálajské soustavy, například v pohoří Medvednica v Chorvatsku[10] nebo v severních Vápencových Alpách.
Použití
[editovat | editovat zdroj]Radiolarity byly v mladším paleolitu používány k výrobě štípaných nástrojů. Čepele z tohoto materiálu byly nalezeny např. u Kálnici na Pováží.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rádiolarit na slovenské Wikipedii.
- ↑ Reichwalder, P. a Jablonský, J., 2003. Všeobecná geologie 1. Bratislava, Univerzita Komenského, 239 s.
- ↑ Diatomit, radiolarit, Minerály a horniny Slovenska [online]. mineraly.sk [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-24.
- ↑ a b PETRÁNEK, Jan. Radiolarit, On-line geologická encyklopedie [online]. geology.cz, 2007 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online.
- ↑ Vozárová, A., 2000: petrografie sedimentárních hornin. Univerzita Komenského, Bratislava, 170 s.
- ↑ Tatiana J. Tolmacheva, Taniel Danelian & Leonid E. Popov. Evidence for 15 m.y. of continuous deep-sea biogenic siliceous sedimentation in early Paleozoic oceans
- ↑ Mišík, M., 1999, Príspevok k litológii a paleogeografii rádiolaritov zo Západných Karpát. Mineralia Slovaca, 31, s. 491 - 506
- ↑ Polák, M., Ondrejíčková, A., 1993, Radiolarian limestones and radiolarites in the Krížna nappe. Mineralia Slovaca, 25, 6, s. 391-410
- ↑ Legenda ku geologickej mape 1 : 50 000 [online]. geology.sk [cit. 2015-07-27]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ Mišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., 1984, Historická a stratigrafické geologie. Bratislava, 541 s.
- ↑ Halamić, J., Goričan, Š., Slovenec, D., Kolar-Jurkovšek, T., 1999: A Middle Jurassic Radiolarite- Clastic Succession from the Medvednica Mt. (NW Croatia). Archivováno 11. 10. 2007 na Wayback Machine. Geological Croatica, 52/1, Zagreb, s. 29 - 57
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Radiolarit na Wikimedia Commons
