Povstání Teng Mao-čchiho
Povstání Teng Mao-čchiho (čínsky pchin-jinem Dèng Màoqī zhīluàn, znaky tradiční 鄧茂七之亂) byla rolnická vzpoura probíhající v letech 1448–1449 v říši Ming za vlády císaře Jing-cunga, ve vnitrozemí provincie Fu-ťien na jihovýchodě Číny. Vzbouřili se nájemci odmítající platby statkářům nad rámec nájemních smluv. K potlačení povstání nestačily oddíly místní domobrany a musela být vyslána armáda. Ta v květnu 1449 porazila hlavní síly povstalců, rozptýlené zbytky rebelů byly zničeny a klid obnoven až roku 1452.
Paralelně se vzpourou Teng Mao-čchiho probíhalo v letech 1447–1449 na pomezí Fu-ťienu, Če-ťiangu a Ťiang-si povstání horníků ilegálně dobývajících stříbro vedené Jie Cung-liouem.
Situace před vypuknutím povstání
[editovat | editovat zdroj]Roku 1436 vláda mingského císaře Jing-cunga přeměnila daně v obilí v některých jihočínských provinciích na platby ve stříbře, takzvaném „zlatém květinovém stříbře“ (ťin-čchua-jin, 金花銀). Na z toho plynoucí růst potřeby stříbra vláda roku 1438 reagovala uzavřením stříbrných dolů a zákazem drobné těžby stříbra na pomezí Če-ťiangu a Fu-ťienu, přičemž narušitelé zákazu byli popravováni. V přelidněném regionu s množstvím nezaměstnaných bylo legálních možností obživy pomálu a tak se těžba stříbra proměnila v ilegální podnikání provozované takzvanými hornickými bandity (kchuaj-cej).[1] V polovině 40. let vláda reagovala organizací místní domobrany v systému pao-ťia (hlídky a desítky), v němž byli schopní muži z vesnic cvičeni k boji. Vláda jim přidělila zbraně, uložené ve vesnických zbrojnicích.[2]
Roku 1447 se Jie Cung-liou, vůdce jedné skupiny horníků ilegálně těžících stříbro v horách mezi Če-ťiangem a Fu-ťienem, otevřeně postavil proti vládě. Začal shromažďovat stoupence, organizovat armádu a později se prohlásil králem (wang).[3] Likvidace jeho povstání se protáhla do srpna 1449.[4]
Průběh povstání
[editovat | editovat zdroj]Zatím ve vnitrozemí Fu-ťienu dozorci jednoho z pao, bratři Teng Mao-čchi a Teng Mao-pa,[2] využili svého vlivu k podpoře nájemců v jejich požadavcích namířených proti statkářům. Nájemci požadovali zrušení „zimního daru“ (tung-šang), což byla dávka tradičně odváděná nad rámec nájemních smluv.[5] V březnu 1448[3] statkáři žádali úřady o zatčení bratrů, ti se však zatčení ubránili a při odvetné akci zabili okresního přednostu.[6] Jejich vzpoura měla úspěch, rychle získali podporu,[4] a koncem léta už kontrolovali dvě okresní města.[6]
Vláda se snažila situaci uklidnit, odpustila nezaplacené daně a udělila tříletou výjimku z pracovní povinnosti (v systému li-ťia). Radikálnější část rebelů se však nevzdala. Obě strany, rebelové i místní úřady se statkáři, využívaly organizace pao-ťia k odvodům značného množství rolníků do vojska, což způsobilo problémy při zemědělských pracích. Síla vojska rebelů dosáhla několika set tisíc mužů[6] a Teng Mao-čchi se prohlásil králem.[pozn. 1] Ve druhé polovině roku 1448 boje zachvátily vnitrozemí Fu-ťienu, přičemž místní domobrana se s povstalci nebyla schopna vypořádat.[4]
Vláda v září 1448 vyslala proti rebelům vojsko.[4] Více než padesátitisícová vládní armáda se ukázala být rozhodující silou.[6] Shromáždila se na severovýchodě Ťiang-si. Nejdříve zaútočila na rebely Jie Cung-lioua, kteří mezitím obsadili i hory na pomezí Fu-ťienu a Ťiang-si. Jie byl zabit v prosinci 1448, zbytky jeho stoupenců se poté stáhli na sever do jižního Če-ťiangu, kde byli v srpnu 1449 zničeni.[4]
Zatím v únoru 1449 bratři Tengové po zradě spolubojovníka padli do zajetí a byli popraveni.[4] Vedení povstání převzal jejich bratranec, záhy také zrazený.[6] V květnu 1449 armáda zničila hlavní síly povstalců. Likvidace rozptýlených skupin rebelů trvala ještě nějakou dobu, úplný klid byl nastolen až roku 1452.[7]
Příčiny a důsledky porážky
[editovat | editovat zdroj]Podle kanadského historika Timothy Brooka pachtýři ztratili osobní vztah k vesměs nepřítomným statkářům vyjadřovaný dary a chápali svůj vztah se statkáři jako ryze smluvní. Proto odmítali platby neuvedené ve smlouvě.[8] Podle japonského historika Tanaky Masajošiho rebelové promarnili počáteční iniciativu pokusy o jednání s vládou, která však neměla zájem na ochraně lidu před místními elitami. Nicméně podle Tanaky to bylo první čínské rolnické povstání namířené ne proti okrádání ze strany úředníků, ale proti třídním vztahům.[8] Povstalci přes rozsah své vzpoury nezískali širší podporu, místní džentry zůstala na straně vlády, obyvatelstvo bylo uspokojeno slibem osvobození od povinných prací na tři roky a horníci snížením povinných odvodů a zrušením trestů smrti za krádeže stříbra.[7]
Úspěšné potlačení povstání Teng Mao-čchiho i související hornické vzpoury a také úspěšná tažení proti šanským státům na jihozápadních hranicích ve 40. letech 15. století patrně vedly mingského císaře Jing-cunga k přeceňování síly jeho vojsk. Ochotně se proto roku 1449 osobně postavil do čela armády v tažení proti Mongolům, které skončilo mingskou porážkou u Tchu-mu a zajetím císaře.[9]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 104.
- ↑ a b Brook, s. 105.
- ↑ a b TWITCHETT, Denis C.; GRIMM, Tilemann. The Cheng-t'ung, Ching-t'ai, and T'ien-shun reigns, 1436—1464. In: MOTE, Frederick W; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Twitchett, Grimm]. ISBN 0521243327. S. 305–342, na s. 312. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g Twitchett, Grimm, s. 313.
- ↑ Brook, s. 106.
- ↑ a b c d e f Brook, s. 107.
- ↑ a b Twitchett, Grimm, s. 314.
- ↑ a b Brook, s. 108.
- ↑ GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1. Heslo Chu Ch'i-chen, s. 290. (anglicky) [Dále jen Goodrich].