Portál:Středověk/ČLÁNEK/2020
12
Chansons de geste [ʃɑ̃ˈsɔ̃ də ˈʒɛst]IPA (písně o činech) je souhrnné žánrové označení pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z francouzského ioculatores). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století známe i některé autory, například žakéře Bertranda de Bar-sur-Aube z Champagne nebo truvéra Adeneta le Roi z Brabantu. Další vývoj žánru, trvající až do konce 14. století, kdy se začal měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno považovat již za úpadkový.
Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tematické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (severofrancouzský, lotrinský, blaiveský a saint-gilleský). Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Velká část z nich je obsažena v rukopise La geste Francor z první poloviny 14. století, který je uložen v Bibliotece Marciana v Benátkách.
11
.svg)
První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení velmoci. Jeho zakladatelem byl chán Asparuch, který po rozpadu Velkého Bulharska vedl kmeny kočovných Prabulharů na Balkánský poloostrov, kde spolu se slovanskými kmeny vytvořil nový státní útvar, jejž sousední mocnost, byzantská říše, roku 681 formálně uznala v mírové smlouvě. Bulharský stát v dalších letech postupně expandoval, stal se protiváhou byzantského vlivu na Balkáně a brzdou případné asimilace slovanských kmenů pod byzantskou nadvládou. Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána Kruma došlo k velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i v neúspěšném bulharském pokusu o dobytí Konstantinopole, hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce Omurtag vytvořil v říši již ucelenější správu založenou na systému žup pod kontrolou chánových úředníků.
Postavení říše Boris upevnil tím, že roku 864 přijal křesťanství východního ritu. Snažil s rovněž omezovat vliv řeckého kléru. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Ke konci 10. století ovládla Bulharsko byzantská říše, i když západní části bulharského území si pod vládou komitopulů udržely nezávislost. Nejmladší z nich, Samuel, dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.
10
Fridrich II. Štaufský (někdy podle německého jména také Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Friedrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ancony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.
Narodil se jako syn římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie, normanské princezny Konstancie. Snažil se obnovit původní antické římské impérium a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou. Fridrichova náklonnost k islámské kultuře a její znalost roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky – jde o první státní univerzitu, jež nebyla podřízena církvi. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován. Tento spor pramenil z Fridrichova přesvědčení, že je univerzálním vládcem celého křesťanského světa, církevní hierarchie si však tento nárok osobovala rovněž. Fridrich se považoval být na zemi tím, čím je Bůh na nebesích.
9
Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a Lipskou horou, která leží přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany. Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech. Porážka sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.
Ačkoli se lze při získávání informací o bitvě u Lipan opřít o poměrně bohatou řadu dobových písemností, je zodpovězení otázky, jakým způsobem probíhala, velmi nesnadné, neboť jde často o záznamy značně tendenční a jen útržkovitého charakteru. Z tohoto důvodu čeští historici zastávají rozdílné názory jak při odhadu početních stavů zúčastněných armád a líčení jednotlivých taktických manévrů, tak při líčení časové posloupnosti průběhu některých bojových epizod. Podobnou nejednotnost historická obec zaujímá též v postoji, jaký význam náleží lipanskému střetnutí v českých dějinách.
8
Paulinus z Yorku (zemřel 10. října 644) byl římský křesťanský misionář a první yorský biskup. Paulinus byl členem mise vyslané papežem Řehořem Velikým roku 601, jež měla za cíl obrátit pohanské Anglosasy od jejich náboženství ke křesťanství; Paulinus do Anglie dorazil roku 604 s druhou misionářskou vlnou, o jejíž činnosti během následujících dvou desetiletích se ví jen málo.
Po několika letech strávených v Kentu byl Paulinus vysvěcen na biskupa, pravděpodobně roku 627. Doprovázel Æthelburgu z Kentu, sestru kentského krále Eadbalda, na cestě do Northumbrie, kde měla být provdána za krále Edwina, jehož později Paulinus pokřtil. Paulinus christianizoval mnohé z Edwinových poddaných a vybudoval několik kostelů; jedna z žen, jež byla Paulinem pokřtěna, byla Hilda z Whitby, která byla později svatořečena. Po Edwinově smrti Paulinus a Æthelburg opustili Northumbrii, nechajíce tam člena Paulinova kněžského sboru Jakuba Jáhna. Paulinus se vrátil do Kentu, kde se stal rochesterským biskupem. Po své smrti roku 644 byl prohlášen za svatého.
7
Přemysl Otakar II. byl pátý český král, moravský markrabě, rakouský, štýrský a korutanský vévoda a kraňský markrabě z rodu Přemyslovců. Narodil se jako syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské kolem roku 1233. Původně byl zřejmě připravován na církevní dráhu, po smrti staršího bratra Vladislava však od otce v roce 1247 získal Moravské markrabství. Téhož roku se stal vůdčí osobností revolty proti svému otci a předáky zemského panstva byl zvolen za mladšího českého krále. Roku 1249 Václav I. vzbouřence porazil a synovi ponechal jen titul moravského markraběte. V roce 1251 Přemysl ovládl Rakouské vévodství a pozici si zde upevnil sňatkem s Markétou Babenberskou. Roku 1253 zemřel Václav I. a Přemysl nastoupil na český trůn. V letech 1254 a 1255 se zúčastnil křížové výpravy do Pruska. Po drtivé porážce krále Bély Uherského v bitvě u Kresenbrunnu roku 1260 získal i Štýrské vévodství.
V roce 1261 se rozvedl a oženil se s vnučkou Bély IV. Kunhutou Uherskou, která mu porodila syna Václava II. V roce 1269 zdědil Korutanské vévodství a Kraňské markrabství. Roku 1273 byl však římskoněmeckým králem zvolen Rudolf I. Habsburský a Přemyslovi upřel právo na všechny jeho země, aby se jich mohl sám zmocnit. V roce 1276 zaútočila Rudolfova vojska na Přemyslovy alpské země. Od českého krále se v těchto zemích vzápětí odvrátila většina panstva, a Přemysl se jich tak musel vzdát. I v Čechách pak čelil odboji některých předních pánů. Po zdolání revolty v roce 1278 zahájil tažení proti Rudolfovi se záměrem znovu ovládnout alpské země. Dne 26. srpna 1278 však byl poražen a sám také padl v bitvě na Moravském poli. Pohřbený je v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Přemysl Otakar II. je považován za jednoho z největších českých králů. Za jeho vlády vyvrcholilo zakládání královských měst a hradů.
6
Gejza byl od začátku 70. let, 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců. Narodil se jako syn uherského velkoknížete Takšoně a jeho chazarské, pečeněžské nebo volžsko-bulharské manželky. Oženil se se Sarolt z Transylvanie, dcerou transylvánského vládce Gyuly II. Po nástupu na trůn uzavřel mír s císařem Svaté říše římské Otou I. Velikým. Stal se prvním křesťanským uherským panovníkem a podporoval zájmy křesťanských misionářů ze západu. Ve styku byl i s pražským biskupem svatým Vojtěchem, který mu pomohl při založení benediktinského klášteru v Pannonhalmě. I přesto, že se Gejza nechal pokřtít a při křtu přijal jméno Štěpán, pokračoval v pohanských rituálech. Smrt císaře Oty I. Velikého v roce 973 na čas přerušila další christianizaci jeho země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství.
Za Gejzovy vlády v Uhersku došlo k politické konsolidaci, jež podle zdrojů z 10. století probíhala velice krutě a nemilosrdně. Gejza možná nechal vyvraždit většinu svých příbuzných. S výjimkou konfliktu s Bavorskem v 80. a 90. letech 10. století, nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty. Na uherském velkoknížecím stolci ho následoval syn Štěpán I. Svatý, který se v roce 1000 stal prvním uherským králem.
5
Druhá křížová výprava bylo vojenské tažení vyhlášené papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy mosulským vládcem Zengím. Edessa byla prvním křižáckým státem založeným v průběhu první křížové výpravy (1095–1099) ve Svaté zemi a i prvním státem, který byl muslimy vyvrácen. Druhá křížová výprava byla první výpravou ve znamení kříže, v jejímž čele stanuli evropští králové, německý Konrád III. a francouzský Ludvík VII. Účastnilo se také množství významných evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Armády obou králů pochodovaly odděleně napříč Evropou až do Byzantské říše. Na turecké teritorium jako první vstoupili Němci, ale u Dorylaia byla armáda přepadena a téměř vyhlazena. Poté se zbytky německé armády spojily s Francouzi, se kterými dorazili až do Antiochie a následně do Jeruzaléma. S jeruzalémským dvorem křižáci naplánovali výpravu na Damašek. Ta však skončila naprostým fiaskem. Pro muslimy to bylo velké vítězství a Zengí se po neúspěšné výpravě Damašku zmocnil, čímž byla muslimská fronta proti křižáckým státům opět o něco jednotnější. Sjednocení muslimů na Předním východě dokončil Saladin a jeho symbolem se nakonec stalo dobytí Jeruzaléma roku 1187.
Jediným úspěchem této výpravy bylo dobytí Lisabonu roku 1147, k němuž přispěl kontingent vlámských, anglických a německých křižáků, když se při cestě ze Severního moře do východního Středomoří na žádost místního biskupa zastavil v Portugalsku. Mezitím němečtí rytíři, kteří odmítli s králem Konrádem táhnout do Svaté země, započali ve východní Evropě první z křížových výprav proti pohanským kmenům v Pobaltí. Ty se pak opakovaně staly součástí evropských dějin na celá staletí.