Portál:Politika/Úvod
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9d/Aristotle_by_Raphael.jpg/80px-Aristotle_by_Raphael.jpg)
Podle Aristotela je člověk „εγον ζων πολιθικον“ (zoon politicon), tedy „politické zvíře“. Karel Čapek k tomu poznamenal: „Myšlenka je to náramně moudrá. Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/a5/Martin-Luther-King-1964-leaning-on-a-lectern.jpg/80px-Martin-Luther-King-1964-leaning-on-a-lectern.jpg)
Politika (z řeckého πολις – obec, τεχνη – správa) není však ničím jiným než systematickou správou záležitostí, které přesahují organizaci vlastní lidskému druhu a jeho nejstarším tradicím. Politika a správa věcí veřejných, jak je známe dnes, se vyvinuly ze základního principu poddanství a vazalství, v němž jednotlivé subjekty v čele s vládcem zajišťovaly obranu svým poddaným, jež jim za to sloužili nebo platili berně.
Tuto myšlenku vystihl francouzský filosof a teoretik francouzské revoluce Jean-Jacques Rousseau, když tvrdil, že lid uzavřel s vladařem tzv. společenskou smlouvu, kterou se předkové obou stran zavázali dodržovat.
Milníkem ve vývoji politické tradice byl vznik a uvedení v praxi myšlenky demokracie. Tato zvláštní směsice kmenového zřízení (jehož rozhodování se účastní všichni) a poddanského systému (podle kterého jen vybraní se mohou přímo podílet na tvorbě pravidel a dohlížení na jejich kontrolu) se stala vzorem pro většinu politických systémů druhé poloviny dvacátého století.