Přeskočit na obsah

Pobaltí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Pobaltské země)
Poloha pobaltských států v Evropě
Prezidentská trojka Pobaltí a tehdejší prezident USA George W. Bush (2005)

Označení Pobaltí[pozn. 1], případně pobaltské země, pobaltské státy, pobaltské republiky nebo pobaltské národy (estonsky Baltimaad, Balti riigid, lotyšsky Baltijas valstis, Baltija, litevsky Baltijos valstybės), někdy jen baltské (republiky, státy,…) je společné označení pro Litvu, Lotyšsko a Estonsko, tři menší suverénní státy na východním pobřeží Baltského moře. Někdy se k pobaltským státům připočítává i ruská Kaliningradská oblast. Pro zahrnutí dalších států na pobřeží Baltského moře se používají termíny Baltský region[pozn. 2], baltské státy nebo státy Baltského moře a sdružuje je Rada států Baltského moře.

Termín se nepoužívá v kontextu náboženských a kulturních oblastí, národní identity nebo jazyka. Nelze hovořit o pobaltském národu, náboženství nebo jazyku, protože v těchto oblastech se jednotlivé pobaltské státy liší.

Trojice pobaltských států má kromě geografické blízkosti společnou především historii spojenou od 18. století do roku 1918 s nadvládou carského Ruska. Po krátkém období samostatnosti následovala mezi lety 1940 až 1990 okupace nejdříve krátce Sovětským svazem, pak nacistickým Německem a po druhé světové válce opět Sovětským svazem.[2]

Mnohé události novější historie probíhaly ve všech pobaltských zemích paralelně. Společně si například 14. června připomínají sovětské deportace, které proběhly krátce před napadením Sovětského svazu nacistickým Německem: v Litvě je to Den smutku a naděje (Gedulo ir vilties diena), v Lotyšsku Vzpomínkový den obětem komunistického teroru (Komunistiskā genocīda upuru piemiņas diena) a v Estonsku Den paměti deportací 14. června (14. juuni küüditamise mälestuspäev).[3] Lotyšsko a Estonsko si navíc 25. března připomínají i deportace z roku 1949 namířené proti odboji a rolníkům neochotným ke kolektivizaci,[4][5] oficiálně šlo o „vysídlení rodin kulaků, banditů a nacionalistů“.[6][pozn. 3]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Od konce 18. století byly všechny tři země pod nadvládou Ruského impéria, které se snažilo o rusifikaci oblasti a popíralo etnickou identitu Litevců, Lotyšů a Estonců.[7] Nezávislost tyto státy získaly po první světové válce v roce 1918, když po Říjnové revoluci (1917) nově ustanovené sovětské Rusko podepsalo kapitulaci a opustilo spojence Dohody uzavřením brestlitevského míru s Ústředními mocnostmi. Pobaltí do konce války zůstávalo v německé sféře vlivu zvané Ober Ost, Litva byla nominálně nezávislá, na území Lotyšska a Estonska, historického Livonska, postupně vzniklo Spojené baltské vévodství pod vedením baltských Němců.

V rámci poválečného obnovování imperiální říše Sovětským svazem bolševická Rudá armáda postupně dobývala území, která vyhlásila nezávislost, jako byly mimo jiné i Ukrajina nebo Bělorusko. Bolševici měli zájem obsadit i pobaltské státy, které svou nezávislost musely vybojovat v litevské, lotyšské a estonské osvobozenecké válce.

Samostatnost pobaltských republik ukončil nacisticko-sovětský pakt Ribbentrop–Molotov o rozdělení sfér vlivu a jejich potvrzení moskevskou smlouvou v roce 1939 na začátku druhé světové války. V roce 1940 Sovětský svaz napadl a anektoval všechny tři baltské státy. Zdání legitimity se snažil vyvolat tvrzením o „ochraně“ a uspořádáním plebiscitů.[2]

Po napadení Sovětského svazu Německem se Pobaltí dostalo v letech 1941 až 1944 za linii východní fronty. S vítězným postupem Rudé armády se Pobaltí vrátilo zpět do oblasti ovládané Sovětským svazem, přičemž rozdělení Evropy na sféry vlivu bylo potvrzeno zejména na jaltské konferenci (1945) a po válce vedlo ke vzniku železné opony. Tak bylo potvrzeno zahrnutí pobaltských republik do Sovětského svazu jako tři jeho svazové republiky. Litva, Lotyšsko i Estonsko však považují sovětské období za okupaci.[8]

Partyzánský odboj proti sovětské okupaci vznikl hned v roce 1940, partyzáni následně bojovali rovněž proti okupaci německé. Po válce pokračoval boj proti sovětské okupaci ve významném rozsahu až do konce 50. let 20. století. Partyzáni byli ve všech pobaltských státech přezdíváni lesní bratři (estonsky: metsavennad, litevsky: miško broliai, lotyšsky: mežabrāļi).[3] V menší míře pokračoval odboj až do konce 70. let.

Násilné deportace a sovětskou vládou řízená imigrace Rusů, Bělorusů a Ukrajinců vedla k výazné změně národnostní skladby obyvatelstva. V meziválečném období nedosahoval podíl Rusů v žádném z pobaltských států ani 10 %. V roce 1989 podíl Rusů v Estonsku a Lotyšsku přesáhl 30 %. Po obnovení samostatnosti téměř polovina Rusů odešla do Ruska (podobně Bělorusové a Ukrajinci), v důsledku se jejich podíl i přes celkový pokles populace snížil asi na jednu čtvrtinu. Mnozí však dosud neovládají místní jazyk a proto nemohou získat občanství, tito tzv. neobčané se pak nemohou například účastnit voleb nebo referenda.[8]

Téma obnovení nezávislosti pobaltských republik se oživilo v druhé polovině 80. let v době uvolnění sovětských poměrů za Michaila Gorbačova. Toto úsilí získalo označení zpívající revoluce.[9] a její nejznámější manifestací se stal tzv. baltský řetěz, živý řetěz vytvořený v srpnu 1989 asi dvěma miliony pobaltských občanů, který spojil všechna tři hlavní města.[10] Pobaltské republiky byly první, které na jaře 1990 vyhlásily nezávislost na Sovětském svazu. Ten se tomu neúspěšně pokusil vojensky zabránit v lednu 1991. Následovala nezávislost dalších republik, a když se směřování vývoje nepodařilo zabránit srpnovým pučem, došlo na konci roku 1991 definitivně k rozpadu Sovětského svazu.

Pobaltské státy se přihlásily ke kontinuitě s meziválečnými republikami a sovětskou éru považují za období okupace. Na rozdíl od většiny ostatních bývalých sovětských republik se nestaly součástí Společenství nezávislých států, ale začaly se orientovat na Západ. Na jaře 2004 se společně s dalšími státy staly členy Evropské unie a Severoatlantické aliance.[11][12]

Spolupráce

[editovat | editovat zdroj]

Kromě geografické blízkosti a společné historie je region provázán mnohými politickými, kulturními a ekonomickými svazky.

Politika

[editovat | editovat zdroj]

Pobaltské státy se důrazně stavěly proti stavbě plynovodu Nord Stream 2. V roce 2021 ve společném prohlášení z 17. června upozorňovaly na bezpečnostní rizika, zejména pro Ukrajinu.[13] Od zahájení ruské invaze na Ukrajinu patří k nejsilnějším podporovatelům protiruských sankcí, přestože sankce mají výrazný dopad na jejich export.[14]

Litva, Lotyšsko a Estonsko vnímají Rusko jako vážnou bezpečnostní hrozbu. Kromě společného pohraničního oplocení, které má primárně bránit ilegální imigraci, budují Baltskou obrannou linii - systém opevnění pro případ vojenské agrese ze strany Ruska.[15][16]

Regionální sportovní soutěže

[editovat | editovat zdroj]

Košíková je ve všech pobaltských státech považována za národní sport.[17] Krátce po vstupu pobaltských zemí do EU vznikla Baltská basketbalová liga.[18] Hrála se v sezónách 2004/2005 až 2017/1018. V některých ročnících hrály i týmy z jiných států.

Baskedbalová liga se stala inspirací pro Baltskou fotbalovou ligu, která vznikla v roce 2007, zanikla však již v roce 2011 pro nezájem publika.[19] Byly učiněny i dva pokusy uspořádat pobaltskou soutěž v hokeji: Baltská liga v sezóně 2000/2001 a Baltský pohár v sezóně 2004/2005.


Národnosti a náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Nelze mluvit o pobaltském národu nebo pobaltské víře. Zatímco většina obyvatel Lotyšska a Litvy jsou Baltové, většina obyvatel Estonska jsou Baltofinové. Zatímco Estonsko je převážně luteránské a Litva katolická, Lotyšsko je nábožensky smíšené. Ve všech třech státech je kromě toho nezanedbatelná ruská menšina, částečně už z dob carského Ruska, ale většinou z dob SSSR, v jejímž rámci u věřících převažuje pravoslaví.

Pobaltské země nevytvářejí oficiální unii, ale zapojují se do mezivládní a parlamentní spolupráce.[20] Nejdůležitějšími oblastmi spolupráce mezi pobaltskými zeměmi jsou zahraniční a bezpečnostní politika, obrana, energetika a doprava.

Všechny tři pobaltské země jsou členy NATO, eurozóny, OECD a Evropské unie. Kromě toho byla Litva v letech 2014 a 2015 nestálým členem Rady bezpečnosti OSN,[21] Estonsko bylo nestálým členem v letech 2020 a 2021[22] a Lotyšsko se o tuto pozici uchází pro období 2026 až 2027.[23] Všechny tři země jsou Světovou bankou klasifikovány jako ekonomiky s vysokými příjmy a udržují velmi vysoký index lidského rozvoje.[24]

Současní představitelé

[editovat | editovat zdroj]

Měna

[editovat | editovat zdroj]

Všechny země používají jako měnu euro.

Jazyk

[editovat | editovat zdroj]

Litevština a lotyština jsou dva zástupci jinak vymřelých baltských jazyků, jednou z větví indoevropské jazykové skupiny, do níž patří většina evropských jazyků. Výrazně odlišná je estonština, která se řadí do baltofinské skupiny v rámci ugrofinských jazyků, mezi které patří finština a maďarština.

Dalšími jazyky oblasti jsou ruština a vymírající baltofinské jazyky (především livonština). Německojazyčné obyvatelstvo, které v Pobaltí sídlilo již od středověku, po staletích odešlo v roce 1939 následkem uplatnění tajných dodatků paktu Ribbentrop–Molotov.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]

Statistiky

[editovat | editovat zdroj]
Stát Estonsko Lotyšsko Litva
Vlajka
Hlavní město Tallinn Riga Vilnius
Nezávislost
  • do 13. století
  • 24. února 1918
  • 20. srpna 1991
  • do 13. století
  • 18. listopadu 1918
  • 21. srpna 1991
  • do 18. století
  • 16. února 1918
  • 11. března 1990
Politický systém Parlamentní republika Parlamentní republika Poloprezidentská republika
Parlament Riigikogu Saeima Seimas
Současný prezident Alar Karis Edgars Rinkēvičs Gitanas Nausėda
Populace (2019)[26] 1 324 820 1 919 968 2 794 184
Populace (2008)[26] 1 338 440 2 191 810 3 212 605
Populace (2000) 1 376 743 2 375 000 –
Hustota zalidnění (2019) 29,3 ob./km² 29,7 ob./km² 42,8 ob./km²
Rozloha 45 228 km² 64 589 km² 65 300 km²
Vodní plocha 6,28 % 3,62 % 4,01 %
Nominální HDP celkem (2018)[27] 25,65 miliard € 20,73 miliard € 45,11 miliard €
Nominální HDP na obyvatele (2018)[27] 19 500 € 15 300 € 16 100 €
HDP v PPP na obyvatele (2018)[28] 25 100 € 21 700 € 24 900 €
Giniho koeficient[29] 34,8 34,5 37,9
Index lidského rozvoje (2017) 0,871 0,847 0,858
Národní TLD .ee .lv .lt
Telefonní předvolba +372 +371 +370

Autobusová doprava

[editovat | editovat zdroj]

Známým dálkovým autobusovým dopravcem v Pobaltí je společnost Ecolines, svými autobusy obsluhuje 21 zemí.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Velké písmeno se podle Pravidel českého pravopisu píše pouze v názvu Pobaltí, v ostatních slovních spojeních s přídavným slovem (po)baltské se píše malé písmeno
  2. ↑ Označení Baltský region může někdy zahrnovat jen mikroregiony v těchto státech, které přímo sousedí s Baltským mořem[1]
  3. ↑ Usnesením Rady ministrů SSSR č. 390-138ss ze dne 29. ledna 1949 bylo Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR pověřeno vystěhováním z území Litvy, Lotyšska a Estonska kulaků s rodinami, rodin banditů a nacionalistů, kteří jsou v ilegálním postavení, zabitých během ozbrojených střetů a odsouzených, legalizovaných banditů, kteří pokračují v nepřátelské práci, a jejich rodin, jakož i rodiny kompliců potlačovaných banditů

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Visegrád a Pobaltí – jsou tyto regiony srovnatelné? Komparace dvou modelů regionální spolupráce. EurActiv.cz [online]. EurActiv Network, 1999-11-30 [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b MALÝ, Ivan. Nacisté vstoupili do Pobaltí jako osvoboditelé, to je zkrátka role druhého okupanta, tvrdí historik Švec. ČRo Plus [online]. Český rozhlas, 2021-06-27 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b ČERNOUŠEK, Štěpán. Sovětské represe a deportace v pobaltských státech. Gulag.online [online]. Gulag.cz, 2020-06 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  4. ↑ Sovětské deportace z Pobaltí postihly přes 94 tisíc lidí. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-03-25 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  5. ↑ ŠUSTROVÁ, Petruška. Rusové opakují historii: V roce 1949 z Pobaltí násilně deportovali přes 90 tisíc lidí. ČRo Plus [online]. Český rozhlas, 2023-04-06 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  6. ↑ ПРИКАЗ Министра Внутренних Дел Союза ССР за 1949 год № 00225. Содержание: О выселении с территории Литвы, Латвии и Эстонии кулаков с семьями, семей бандитов и националистов. (Nařízení Ministra vnitra SSSR pro rok 1949 č. 00225. Obsah: O vystěhování z území Litvy, Lotyšska a Estonska kulaků s rodinami, rodin banditů a nacionalistů). Фонд Александра Н. Яковлева [online]. [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. (rusky) 
  7. ↑ KOPECKÁ, Luisa; LABUŤOVÁ, Jana; FLÉGLOVÁ, Nicola. Rusové v Pobaltí [ Hospodářská a kulturní studia (HKS)]. hks.re [online]. Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, Hospodářská a kulturní studia, 2016 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b MIŠKOVSKÝ, Josef. Referenda o vstupu pobaltských států do EU: vliv etnického složení na výsledky hlasování. Středoevropské politické studie / Central European Political Studies Review [online]. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav [cit. 2024-10-07]. Roč. 10 (2008), čís. 2-3. Dostupné online. ISSN 1212-7817. 
  9. ↑ Se Sovětským svazem se Estonci rozloučili úsměvy a zpěvem. ČT24 [online]. Česká televize, 2011-08-10 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ HALATKA, David. V Sovětském svazu se před 35 lety odehrál zázrak. Měl podobu dvoumilionového štrúdlu lidí - Metro.cz. metro.cz [online]. MAFRA, 2024-08-22 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ Rozšíření EU - Evropská unie. european-union.europa.eu [online]. Generální ředitelství pro komunikaci Evropské komise [cit. 2024-10-05]. Dostupné online. 
  12. ↑ DOUŠOVÁ, Iva. 29. 3. – Vstup Estonska, Litvy a Lotyšska do NATO | Skandinávský dům. www.skandinavskydum.cz [online]. Skandinávský dům, 2004-03-29 [cit. 2024-10-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ The Capitals: Zelení z Pobaltí odmítají plynovod Nord Stream 2. EurActiv [online]. EurActiv Network, 2021-06-18 [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. 
  14. ↑ HOSENSEIDLOVÁ, Petra. Pobaltí 25 let od konce SSSR: Obavy z Ruska sílí. ČT24 [online]. Česká televize, 2016-12-22 [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. 
  15. ↑ KEJLOVÁ, Tamara (ket). Nad Pobaltím se vznáší ruská hrozba. Země budují masivní obrannou linii. ČT24 [online]. Česká televize, 2024-03-28 [cit. 2024-10-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ https://www.natoaktual.cz/v-mediich/lotyssko-litva-estonsko-obranna-linie-balt.A240902_151820_na_media_m02. natoaktual.cz [online]. Jagello 2000, 2024-09-02 [cit. 2024-10-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ WOOD, Robert. List of National Sports. Topend Sports Website [online]. 2015-09 [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ BALANDINA, Julia. Baltic Basketball League gets off to high-scoring start. www.baltictimes.com [online]. SIA Baltic News, 2005-01-12 [cit. 2024-10-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ GRELLET, Jared. Is anyone interested in Baltic domestic football?. www.baltictimes.com [online]. SIA Baltic News, 2011-04-06 [cit. 2024-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Baltic Cooperation | Ministry of Foreign Affairs. vm.ee [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Lithuania Wins a Significant Diplomatic Victory the Country Is Elected a Non-permanent Member of the United Nations Security Council. un.mfa.lt [online]. Permanent Mission of Lithuania to the United Nations in New York, 2013-10-18 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ ČTK. Valné shromáždění OSN zvolilo pět nových nestálých členů do Rady bezpečnosti. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2019-06-07 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  23. ↑ Lotyšsko. BusinessInfo.cz [online]. CzechTrade, 2024-08-25 [cit. 2024-10-06]. Dostupné online. 
  24. ↑ Colombia and Lithuania join the OECD. France 24 [online]. 2018-05-30 [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Baltic Cooperation | Ministry of Foreign Affairs. vm.ee [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ a b Population on 1 January (tps00001) [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ a b Gross domestic product at market prices [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Purchasing power adjusted GDP per capita [online]. Eurostat [cit. 2019-07-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Country Comparison :: Distribution of family income - Gini index [online]. CIA Factbook [cit. 2019-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-20. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ŠVEC, Luboš. Dějiny Pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 423 s. ISBN 80-7106-154-9. 
  • ŠŤÁHLAVSKÝ, David. Výpravy opačným směrem (Pobaltí). Praha: Radioservis, 2002. 181 s. ISBN 80-86212-26-2. 
  • LAINOVÁ Radka: Pobaltí 1918-1922, Historický obzor č. 7-8/1994, str. 156-161

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Oficiální statistiky pobaltských států

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Státy ležící na břehu Baltského moře
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pobaltí&oldid=24321774“