Phorusrhacidae

Phorusrhacidae; Stratigrafický výskyt: Paleocén - Pleistocén (asi před 62 až 1,5 mil. let)
	Phorusrhacos, zástupce čeledi
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Řád	Cariamae;
Čeleď	Phorusrhacidae; Ameghino, 1889
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Phorusrhacidae (česky také „forusracidi“) tzv. hrůzoptáci byli středně velcí až obří nelétaví ptáci, vysocí od 0,6 až do 3,5 metru a vážící až několik stovek kilogramů.^[1] Ve své době (prakticky celé kenozoikum) patřili mezi velmi úspěšné masožravce Jižní Ameriky. Byli popsáni roku 1889 argentinským paleontologem Florentinem Ameghinem. Slovo phorusrhacos patrně znamená „lupič cárů (masa)“, odtud název celé skupiny. Jeden rod – Titanis, žil také na jihu Severní Ameriky a je asi jediným velkým predátorem, který přešel po spojení Panamské šíje před 3 miliony let na sever.

V českém prostředí se tito velcí draví opeřenci „proslavili“ zejména v Zemanově filmu Cesta do pravěku, kde děsivý Phorusrhacos chvíli pronásleduje hlavní hrdiny.^[2]

Popis

Tito ptáci měli vesměs dlouhé a silné nohy, které byly přizpůsobeny k rychlému běhu, odhaduje se rychlost až kolem 50 km/h. Phorusrhacos i jemu příbuzné rody měly maličká, letu neschopná křídla, která ptáci při běhu používali k udržování rovnováhy a snad i k nahánění kořisti.^[3] Některé příbuzné rody (např. Titanis) však měly zachované přední končetiny s drápy, podobné zakrnělým končetinám tyranosauridů. Zobák byl tak masivní a silný, že mohl drtit kosti. Simulace ukázaly, že i menší druhy vyvinuly při klovnutí sílu kolem 135 newtonů. Zobák dosahoval u největších rodů délky až kolem 75 cm. Pravděpodobně se živili menšími býložravými savci Jižní Ameriky, malými příbuznými notostylopse a toxodonta. Nejčastější potravou těchto „hrůzoptáků“ byli zřejmě menší kopytníci a jiní savci střední velikosti. Forusracidé jsou vzdáleně spřízněni se seriemami, které žijí i dnes v jihoamerických pampách. Poslední zástupci phorusracidů vyhynuli asi před 2–1,5 miliony let, možná však i podstatně později. Hnízdili na zemi a kladli 2 nebo 3 vejce, podobně jako dnešní seriema rudozobá. Největším známým zástupcem byl druh Kelenken guillermoi.^[4]

Forusracidi pravděpodobně dokázali velmi rychle běhat. Podle vědecké studie, publikované v roce 2017, dokázal zástupce rodu Patagornis o hmotnosti zhruba 45 kg běžet rychlostí až kolem 61,3 km/h.^[5]

Vyhynutí

Vyhynutí této skupiny ptáků pravděpodobně souvisí s formováním panamské šíje, která se začala před 15 miliony lety tvořit prostřednictvím tektonických a vulkanických pochodů a která přibližně před 3 miliony let vytvořila pevninský most mezi Jižní a Severní Amerikou. Po něm mohly migrovat do Jižní Ameriky například kočkovité šelmy, které na do té doby isolovaném kontinentu zcela chyběly. Přesto i po této události to trvalo 1 až 1,5 milionu let, než tito draví ptáci skutečně vyhynuli. Zároveň existují doklady, že proběhla i migrace ptačích dravců do Severní Ameriky (viz Titanis), kde se po dobu své existence staly součástí vrcholu potravního řetězce tamních ekosystémů. Tato skutečnost staví do zcela nového světla široce rozšířenou teorii o neschopnosti phorusrhacidů úspěšně konkurovat velkým dravým savcům, kteří přes Panamu vešly do jejich teritorií. Přesto je stále tato jejich savčí konkurence pokládána za významný prvek v jejich vymizení. Poslední prokazatelné fosilní pozůstatky zástupců čeledi Phorusrhacidae byly objeveny ve státě Uruguay a mají stáří kolem 96 000 let (pleistocén).^[6]

Zajímavé objevy

V roce 2023 byl publikován popis fosilních otisků stop miocénního forusracida z území Argentiny (souvrství Río Negro, stáří kolem 8 milionů let). Ichnotaxon dostal vědecké jméno Rionegrina pozosaladensis.^[7]

Odkazy

Reference

↑ Thomas W. LaBarge, Jacob D. Gardner and Chris L. Organ (2024). The evolution and ecology of gigantism in terror birds (Aves, Phorusrhacidae). Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 291 (2021): 20240235. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2024.0235
↑ https://veda.instory.cz/1476-ptaci-zabijak-z-cesty-do-praveku-skutecne-existoval-byl-obrovsky-a-dokazal-zabit-i-tvora-o-velikosti-kone.html
↑ https://www.darwinsdoor.co.uk/speciesprofiles/terror-birds-flightlessness-made-terrifying.html
↑ https://veda.instory.cz/1353-nejvetsi-ptaci-zabijak-historie.html
↑ Hirt, M. R.; Jetz, W.; Rall, B. C.; Brose, U. (2017). "A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest". Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122. doi: 10.1038/s41559-017-0241-4
↑ Washington Jones, Andrés Rinderknecht, Herculano Alvarenga, Felipe Montenegro & Martín Ubilla (2018). The last terror birds (Aves, Phorusrhacidae): new evidence from the late Pleistocene of Uruguay. PalZ. doi: https://doi.org/10.1007/s12542-017-0388-y
↑ Melchor, R. N.; et al. (2023). First terror bird footprints reveal functionally didactyl posture. Scientific Reports. 13: 16474. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-023-43771-x

Literatura

Alvarenga, H. M. F. & Höfling, E. (2003). Systematic revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia. 43 (4): 55-91.
Ameghino, F. (1887). Enumeración sistemática de las espécies de mamíferos fósiles coleccionados por Carlos Ameghino en los terrenos Eocenos de la Patagonia austral y depositados en el Museo de La Plata. Boletin del Museo de La Plata. 1: 1-26.
Ameghino, F. (1889). Contribución al conocimiento de los mamíferos fósiles de la República Argentina. Actas Academia Nacional Ciencias de Córdoba. 6: 1-1028.
Federico J. Degrange (2021). A Revision of Skull Morphology In Phorusrhacidae (Aves, Cariamiformes). Journal of Vertebrate Paleontology Article. e1848855. doi: 10.1080/02724634.2020.1848855

V populární kultuře

Tzv. hrůzoptáci se kromě Zemanova filmu Cesta do pravěku objevují i v dokumentárních pořadech. Phorusrhacos se objevil například v dokumentech Putování s pravěkými zvířaty a Prehistorický park (v epizodě Tygr šavlozubý). Titanis a Kelenken se objevují například v dokumentu Prehistoričtí lovci.^[1]

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Phorusrhacidae na Wikimedia Commons
SOCHA, Vladimír. Největší ptačí zabiják. OSEL.cz [online]. 24. ledna 2019. Dostupné online. (česky)

↑ Archivovaná kopie. dinosaurusblog.com [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-30.

[1] Thomas W. LaBarge, Jacob D. Gardner and Chris L. Organ (2024). The evolution and ecology of gigantism in terror birds (Aves, Phorusrhacidae). Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 291 (2021): 20240235. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2024.0235

[2] ttps://veda.instory.cz/1476-ptaci-zabijak-z-cesty-do-praveku-skutecne-existoval-byl-obrovsky-a-dokazal-zabit-i-tvora-o-velikosti-kone.html

[3] ttps://www.darwinsdoor.co.uk/speciesprofiles/terror-birds-flightlessness-made-terrifying.html

[4] ttps://veda.instory.cz/1353-nejvetsi-ptaci-zabijak-historie.html

[5] Hirt, M. R.; Jetz, W.; Rall, B. C.; Brose, U. (2017). "A general scaling law reveals why the largest animals are not the fastest". Nature Ecology & Evolution. 1 (8): 1116–1122. doi: 10.1038/s41559-017-0241-4

[6] Washington Jones, Andrés Rinderknecht, Herculano Alvarenga, Felipe Montenegro & Martín Ubilla (2018). The last terror birds (Aves, Phorusrhacidae): new evidence from the late Pleistocene of Uruguay. PalZ. doi: https://doi.org/10.1007/s12542-017-0388-y

[7] Melchor, R. N.; et al. (2023). First terror bird footprints reveal functionally didactyl posture. Scientific Reports. 13: 16474. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-023-43771-x

[8] Archivovaná kopie. dinosaurusblog.com [online]. [cit. 2016-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-30.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[1]